Předlohou třetí absolventské inscenace studentů čtvrtého ročníku Katedry činoherního divadla DAMU se stal román rakouského spisovatele židovského původu Stefana Zweiga Netrpělivost srdce, za jehož dramatizaci získala režisérka inscenace Monika Hliněnská třetí místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2020. V románu autor líčí, jak se v jedné zapadlé putyce setkal s poručíkem rakousko-uherské armády od hulánů, Antonem Hofmillerem. Ten se mu svěřil se svým příběhem, který se odehrál těsně před vypuknutím první světové války – šlo o tragický milostný vztah mezi ním a ochrnutou dívkou Editou, dcerou movitého pána z Kekesfalvy.
Autora, či jakéhosi zpovědníka v inscenaci zastupuje postava rázného plukovníka Bubenčiče (Jan Staněk). Právě jemu poručík Hofmiller (Petr Matyáš Cibulka) své zážitky sděluje, a to z toho důvodu, že ohrozil svým jednáním čest celé jednotky. Plukovník Bubenčič, v perfektně střižené uniformě, složené z tmavě modrého kabátu se zlatými knoflíky, červených kalhot a jezdeckých bot, se po celou dobu nachází na jevišti. Sedí za rustikálním stolem a čeká jen na to, až mu zazvoní telefon s povolávacím rozkazem. Poslouchá a přihlíží situacím, které mu poručík postupně představuje: od prvního setkání s Editinou sestřenicí Ilonou, do které se zamiloval, přes první návštěvu a faux pas u Kekesfalvů, snahy o získání odpovědi ohledně Editina zdravotního stavu a šancí na úspěšné vyléčení od doktora Condora, až po tragický konec v podobě Editiny sebevraždy.
Všechny vedlejší postavy jsou od poručíka a plukovníka odlišeny lehce nabílo přepudrovanými obličeji. Nejenom, že tím tvůrci odkazují ke grotesce, odlišují tím také postavy ze dvou časových rovin příběhu – minulosti a přítomnosti. Anton Hofmiller se pak stává středobodem, hlavním zprostředkovatelem a hybatelem děje, s čímž režisérka pečlivě pracuje. Využívá různé režijní, i divadelně-zcizovací, prvky. Například luskání prstů, kterým poručík mění prostředí, atmosféru, nebo si za jeho pomoci vyhrocenou situaci zastaví, oddychne si, poupraví něčí jednání, aby se blížilo tomu, jak si danou situaci pamatuje atp.
Formou tragikomického, místy možná až přehnaně groteskního herectví hlavní postavy se režisérka snaží představit příběh člověka, který se nejenom spletitou shodou okolností, ale především také svojí neschopností říkat „ne“ a neustálým kličkováním v čím dál vypjatějších a dramatičtějších situacích dostal do momentu, kdy už v podstatě nemá kam utéct. A to nejenom před svými činy, ale hlavně před sebou samým. Příběh, který zřejmě bude aktuální v jakékoli době, včetně té současné.
Inscenaci spouští Straussův Radeckého marš, oblíbený pochod mezi vojáky. Jeho tóny se ale po několika úvodních taktech zbortí. Už od začátku tak režisérka pracuje s potencionálním napětím a připravuje diváka na to, že se něco zásadního v průběhu představení stane, či snad, že se nebude jednat o idylický romantický příběh. Jakýsi zbortěné harfy tón. Scénografii v zadním plánu tvoří obrovský kvádr s dřevěným schodištěm po obou stranách. Vrchní část kvádru, obehnaná kovovým zábradlím s několika polstrovanými dřevěnými křesílky a neustále přítomnými berlemi, představuje Editinu terasu. Přední část kvádru tvoří čtvery dveře, s nimiž se následně pracuje: výrazně a efektně zejména zadním svícením, kdy se na nich objevuje květinový vzor a stíny jednotlivých postav. Vedle plukovníkova stolu se nachází také velký obraz s císařem Františkem Josefem I., předposledním panovníkem Rakouska-Uherska. Jeho smrt v listopadu 1916 jako by předznamenala konec tohoto státního útvaru, který definitivně zanikl 31. října 1918, a to především z důsledku vyčerpání z první světové války.
Režisérka dokáže pracovat se sympatickým citem pro detail. Příkladem budiž situace, kdy poručík přichází k Editě s kyticí, aby se jí omluvil za první večer, kdy ji vyzval k tanci, aniž by věděl, že je chromá, a způsobil tak faux pas. Anton Hofmiller stojí se svěšeným pugétem na jedné straně terasy naproti sedící Editě na straně druhé a nápadně se mu klepe ruka, v níž kytici drží. Stejně tak se později klepe ruka s kyticí Editě, když netrpělivě vyhlíží poručíka. Podobně působivě pak funguje i moment, kdy poručík spolu s důstojníky Ferenzem a Jóžim (Tomáš Čepek a Petr Šindler) pije a hraje ve vinárně kuželky. Nejprve se hráč vždy napije a pak hodí průhlednou lahev směrem k divákům po zemi. Ferenz s Jóžim hází klasicky, ale u Hofmillera se pracuje se skoro až zpomaleným filmovým záběrem. V momentě zpomaleného hodu se rozevřou dveře a do vinárny pozvolna se zadním svícením, mlhou v zádech a cigaretou na špičce jako femme fatale vstupuje Ilona. Později, opět při hraní kuželek ve vinárně, je poručík kvůli svým neutuchajícím myšlenkám na Editu a všemu, co svým jednáním způsobil, neschopen hrát. Před hodem ho zastaví zvuky Editiných berlí, dupajících po zemi terasy. Jsou to právě ony myšlenky, které ho čím dál více sžírají a nedopřejí mu chvíli klidu. Dalším podobným prvkem je házení vlaštovek v druhé části inscenace, které představují jednak Editiny dopisy poručíkovi, ale zároveň také předznamenávají Editinu sebevraždu pádem z terasy.
Edita (Barbora Vágnerová), oblečená v krémových volánkových šatech a baletních špičkách, je vykreslena na jedné straně jako jakési dítě, kterému sice ochrnutí dolních končetin znemožnilo splnit si sny, ale na straně druhé dokáže na základě vlastní nemoci a pomocí impulzivního jednání poměrně zákeřně manipulovat s okolím. Její otec, pán z Kekesfalvy (Martin Bednár) v černém fraku s cylindrem, představuje starostlivého rodiče, kterému jde o blaho jeho dcery. Zároveň ale svým shrbeným postojem odkazuje k čemusi temnému, jako kdyby vystoupil z groteskně-hororových povídek. Doktor Condor je v jedinečném podání Marka Frňky vykreslen jako usedlý, klidný a zkušený lékař, jenž toho za svou kariéru nepochybně mnoho zažil. Nejenom, že se snaží vyléčit Editu, ale je to zároveň on, kdo poté, co Edita vyzná svoji lásku poručíkovi, právě jemu radí a prosí ho, aby Editu neodmítal a nechal jí alespoň nějakou naději. Sám doktor Condor má s podobnou situací zkušenost. Jeho manželka Klára (Zuzana Holéczyová) je totiž nevidomá.
A právě ze soucitu a neschopnosti říct ne, nikoli z lásky, se Hofmiller s Editou zasnoubí, což se záhy dozví důstojníci, kteří si ho začnou dobírat. Poručíkovi je daná situace nepříjemná, proto jim zalže, že se s Editou nezasnoubil. To ovšem vede důstojníky k dalšímu jednání. Jdou ke Kekesfalvovi bránit poručíkovu čest. Na schodech jsou zastaveni Kekesfalvou a Ilonou, kteří se je snaží uklidnit, aby se Edita nic nedozvěděla. Jednotlivé situace a nepříjemné shody okolností se na sebe postupně kupí a nabalují čím dál více až do momentu, kdy se vše dozví Edita. Ta pod tíhou smutné pravdy nakonec spáchá sebevraždu. Hofmiller, který se o Editině činu v závěru dozvídá telefonicky od doktora Condora, se na poslední chvíli snaží oslovit mizející stíny postav. Nakonec ale zůstává sám a dochází mu, že je na všechno už pozdě. Vrcholem je pak poručíkovo vystřízlivění v podobě povolání do služby, protože právě začala první světová válka.
Petr Matyáš Cibulka v roli Antona Hofmillera často balancuje na hraně mezi komediálností a groteskností. Představuje mladého muže, který spíše než to, že neumí říct „ne“, je trochu opožděný a neuvědomuje si důsledky svého jednání. Jako kdyby mu vše docházelo až krok poté, co daný čin provede, čímž ale ve výsledku zapříčiňuje fakt, že se všechno kolem něj postupně začíná hroutit. Přehrávání, pramenící ze záliby diváků, na které Cibulka umí svým komediálním herectvím reagovat, v určitých momentech působí rušivě a při neustálém opakování nakonec i poměrně otravně.
I tak se ale jedná o precizní absolventskou diskovku, založenou na promyšleném tvůrčím konceptu a kvalitní herecké práci všech zúčastněných. Inscenace nikterak výrazně, či zbytečnou snahou o „moderní“ aktualizaci, nevybočuje a neprovokuje. Působí čistě a spíše se snaží za pomoci odstupu srozumitelně odvyprávět a odehrát spletitý dramatický příběh a zároveň poskytnout hercům dostatečnou možnost předvést jejich dovednosti. Inscenace tak představuje v kontextu diskové tvorby pomyslnou chutnou třešničku na hořkosladkém dortu, který tvoří tragikomický děj.