#41 Když si loutky povídají

Debata pro loutky o sedmi jednáních je spíš než divadelní inscenací konceptem, se kterým přišel kolektiv tvůrců z KALDu jako s možnou platformou pro diskusi bez předsudků. Poukazují na skutečnost, že pokud známe jména, povolání, vzezření, pohlaví nebo kariérní pozadí mluvčích, automaticky si k jejich názorům přiřazujeme osobně zabarvený postoj, aniž bychom skutečně poslouchali, co se nám snaží sdělit. V anotaci inscenace se dočteme: „Máme toho dost! Máme dost zbytečných lidských předsudků. Máme dost lidí, kteří už na základě vzhledu nebo vzdělání hodnotí druhého člověka. Lidé nejsou schopni mluvit s druhými, aniž by si už dopředu netvořili názor na jejich myšlenky.“ Pokus o vytvoření prostoru pro výměnu názorů, kde se upřednostňuje obsah před formou, vychází z postoje snad každé mladé generace, která se snaží o odstranění často neopodstatněné předpojatosti. Proto má Debata pro loutky v DISKu své právoplatné místo, ale podařilo se skutečně dosáhnout vytyčeného cíle? A co s tím mají společného loutky?  

 

Pět loutek, pět oprýskaných dřevěných marionet vypůjčených z fundusu amatérského loutkového souboru Zvoneček, ožívá animací studentů a hlasy diskutujících. Ti přicházejí do sálu v dlouhých černých kápích, mikrofony deformují jejich hlasy a tváře jim zakrývají dřevěné mřížované stěny izolovaných kójí. Jejich identitu nezná ani moderátor či moderátorka. Jména mluvčích se odhalují až na konci první, hodinu a půl dlouhé části, a to po zazvonění zvonečku (asociaci k původu loutek si lze jen stěží odmyslet) přečtením krátkých medailonků jednotlivých osobností ukrytým v obálce, kterou produkce moderátorovi předá. Aby se ono tajemné napětí skutečně vytěžilo, do sálu se pouští mlha a zaznívá monumentální hudba, zatímco tvůrčí tým v kostýmech připomínajících výstroj policejních jednotek speciálního nasazení přivádí hosty. Skutečnost, že jednotlivé promluvy přisuzuje divák loutkám, sice na jednu stranu opravdu generuje rozdílný způsob zpracování informací, na druhou stranu je nutné hned v začátku podotknout, že ani tak se předsudkům nelze vyhnout. Přesněji řečeno, zvolené loutky jsou typizované do takové míry, že si k nim divák přiřadí názor čistě na základě jejich výtvarného zpracování. Například loutka Azury, jakési víly v modrých šatech, je spojená s velmi vysokofrekvenční mutací hlasu, která je automaticky dráždivá až protivná. Divák se pak těžko zbaví potřeby přiřazovat jejím replikám punc dívčí naivity. Další předpojatost může způsobit i samotná animace. Je zcela samozřejmé, že ve formátu devadesátiminutové intelektuální a značně formální diskuse budou možnosti vodění loutek poměrně omezené. Loutky sedí na židličkách, občas gestikulují dřevěnýma ručkama, nebo popocházejí po stagioně. Což je s ohledem na to, že jde o diskusi, princip realisticky ilustrativní, ale z hlediska loutek a divadla nijak vynalézavý.  V tomto ohledu by bylo výhodné, aby právě pozvaní mluvčí s formátem více počítali. Jako příklad bych uvedla velmi kreativní zapojení jednoho z hostů, herce Petra Vančury, během reprízy o divadelní nadprodukci. Jako jediný cíleně pracoval s vědomím loutkové povahy konceptu a ke svým odpovědím řadil i instrukce pro vodiče, např. „Teď chci dát někomu pěstí.“ V tu chvíli vznikl velmi hravý a mnohem divadelnější rozměr debaty. I kdyby šlo o tvůrčí záměr, inscenace se uvádí v Divadle DISK, a ne v Hallerově sále, tudíž by měla mít ambici být divadelní i jinak, než velmi prvoplánovým způsobem: pouhá přítomnost loutek totiž nutně nemusí znamenat divadlo.  

 

Co se týče volby témat pro každou reprízu, obecně lze shrnout, že se nějakým způsobem dotýkají akademické a umělecké půdy DAMU a reagují na ožehavé problémy tohoto specifického a především studentského prostředí (např. teoretické i praktické oblasti divadla, ekologie nebo iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET). V tomto ohledu jde o koncept, který v kontextu platformy Divadla DISK otevírá autentický, a především nezbytný dialog. Na druhou stranu nelze spoléhat jen na tematické okruhy a Debata pro loutky by se měla snažit naplno vytěžit svůj divadelní rozměr, ať už jakkoliv brojí proti vnější formě a upřednostňuje obsah. I když je dramaturgie diskutovaných oblastí za dva roky reprízování stále podnětná, pohotová a pozvaní mluvčí velmi rozmanití a kompetentní, nejde se ubránit dojmu, že by byl dopad projektu úplně stejný, kdyby šlo o obyčejné diskuse, tak jak je známe z festivalů nebo školních platforem. Protože ani loutky se předpojatosti nezbaví, spíš vyvolávají její jiný druh. Konkrétně uvedu reprízu, během které se diskutovalo o fenoménu loutek a jejich zařazení na seznam kulturního dědictví UNESCO. Zastaralé marionety a nepříliš zručná animace (nejde ani tak o problém loutkovodičů, jako spíš o omezené možnosti animace ilustrující statickou událost diskuse) sice stačí k tomu, aby si divák uvědomil, že skrze loutky vnímá myšlenky zprostředkovaně a znakově, ale pokud se bavíme o českém loutkářství a jeho vysoké úrovni, působila ona schematická divadelnost formátu směšně. Celá repríza najednou vyznívala spíš ironicky, což jde rozhodně proti smyslu boje s předsudky.  

 

Za velkou výhodu však považuji tvárnost, a především otevřenost připomínkám nejen ze strany pedagogů. Ochota vést umělecko-kritický dialog je na KALDu budovaná dlouhodobě, a tak se i Debaty pro loutky od svého prvního uvedení změnily. Autoři Kateřina Císařová a Štěpán Gajdoš například po nějaké době zrušili původní dělení na dvě části: debatu s loutkami a diskusi po odhalení. Lépe řečeno druhou část změnili v neformální raut, během kterého si mohou všichni o daném tématu ex-post popovídat, zatímco pijí víno a ujídají drobné občerstvení. Myslím, že šlo o vhodný krok, protože soustředění se na diskusi mezi loutkami je divácky poměrně náročné a energie pro účast na další moderované debatě (už s odhalenými identitami mluvčích) se snadno vytratí. Na druhou stranu je jasné, že v původní verzi šlo především o upozornění na rozdíly v percepci první a druhé varianty. Nabízí se pozastavit se nad rolí moderátora, která je automaticky, oproti běžným debatním platformám, zdůrazněná. Divák totiž zná pouze jeho identitu. I moderátorovo umístění na balkón lóže ho mnohem více pasuje do role vševědoucího pána situace. Uhlídat technikou přenášené promluvy, dotazy diváků a pět dřevěných loutek je mimochodem velmi náročná disciplína. Z vlastní zkušenosti vím, že se snadněji a pohotověji reaguje v případě, kdy jsme schopni vnímat mimiku, intenzitu hlasu a gestiku mluvčích. Na druhou stranu si moderátor nemusí brát servítky a trpět nervozitou, protože celá debata je zprostředkovaná a nevytváří pocit bezprostřední konfrontace. Takže nakonec i jeho pozice je značně ambivalentní.  

 

Rozumím tomu, že Debaty pro loutky nikdo nezamýšlel jako loutkové představení. Využití marionet a vystavění konceptu kolem nich lze vnímat jako ozvláštnění, ale úplně stejně by pak mohly debaty fungovat ve chvíli, kdy se pouze vizuálně a technicky zatají identity mluvčích. Protože, ať už jde o jakkoliv experimentální zážitek, nakonec si z takové diskuze vždy odnášíme spíše intelektuální rozměr, než ten divadelní. Moje vstupní otázka tedy zůstává nezodpovězená. Proč loutky?

Psáno z repríz:  

 

29. 1. 2020  

 

22. 11. 2021