#41 Vražda. A dál?

Kolektiv studentů z Katedry alternativního a loutkového divadla uvedl v Divadle Disk inscenaci inspirovanou románem Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a trest. Dramaturgicko-režijní tandem Marta Hermannová a Matyáš Míka ji nazval Tupým koncem.  

Hlavní příběh Dostojevského románu vypráví o Raskolnikovi, který si půjčí peníze od staré lichvářky Aleny Ivanovny. Postupně se mu v hlavě zrodí myšlenka na její zabití, kterou nakonec i zrealizuje. Strohá variace na Raskolnikův příběh se ozývá z reproduktorů při příchodu diváků do sálu, detailnější znalost děje Zločinu a trestu ale není pro inscenaci důležitá. Tvůrci pracují pouze s motivem vraždy, který je ale obecně aplikovatelný na kohokoliv. Raskolnikov představuje pouze pojmenovaného zástupce, jednoho z mnoha, jehož cestu divák sleduje.  

Univerzalitu tématu umocňují i minimalistické kostýmy a scéna, inscenace není nikterak časově ani prostorově ukotvená. Hraje se v black boxu, na scéně se nachází pouze několik černých segmentů různých rozměrů, které během inscenace slouží jako variabilní praktikábly. Základem jednoduchých kostýmů jsou černé kalhoty a černé mikiny s nápisem Loyalty, ve kterých herci působí jako anonymní dav. V průběhu inscenace herci některé kostýmy obměňují, černý základ střídají například za slavnostní šaty či oblek, čímž se odliší charaktery v jednotlivých výstupech.  

Několik těchto kostýmních doplňků se objeví hned v úvodní scéně. Herci postupně přinášejí a odnášejí ze scény různé předměty denní potřeby jako lavor, tác se skleničkami, ponožky či svetr. Vycházejí z různých koutů scény a pohybují se až šachovým způsobem – rovně, šikmo, či do tvaru písmene L. Chvílemi působí herci roboticky jako naprogramované loutky s odlišným tempem chůze. Ze začátku to tedy vypadá, že inscenace bude spíše pohybového rázu s minimem slov. Avšak kromě finální scény znázorňující vraždu je zbytek inscenace založen převážně na textu.  

Herci v průběhu inscenace odpovídají na otázku, koho by zabili oni, kdyby byla jedna vražda legální a představují konkrétní případy, které jim otravují život. Na začátku inscenace zazní tři kratší monology; Jedna z hereček by chtěla zabít všechny, kteří mají co do činění se světovou chudobou a hladomorem a tím jí dávají pocit, že si blahobyt nezaslouží. Druhá by zabila svého otce a poslední z nich kohokoliv, kdo vnucuje ostatním kozí sýr. Ústředním tématem těchto jednotlivých tematických výstupů je sice zabití, zůstává se ale na povrchu. Palčivějším otázkám, jako například jaký je společensky ospravedlnitelný důvod vraždy, pokud vůbec nějaký existuje, nebo proč se k činu jeden odhodlá a druhý zůstává pouze na poli teoretických spekulací, se už ale prostor nevěnuje.  A to i přes zdůraznění, že vražedné sklony máme občas přece všichni.     

 

 

Komická kolektivní scéna na téma „hlavní postava" je dalším momentem založeným výhradně na textu. Všech jedenáct herců stojí vyrovnaných v řadě a filozoficky polemizují o tom, jestli je lepší být hlavní či vedlejší postavou a jaká úskalí jsou s tím spojená. Některé repliky jsou k popukání, jiné k zamyšlení, umístěním do těsné blízkosti k divákům ale připomínají spíše voskovcovsko-werichovské scénky mimo rámec inscenace. A nezachrání to ani občasná vynucená zmínka o Raskolnikovi.  

Oproti tomu mnohem organičtěji vůči tematickému celku působí scéna pohybová, znázorňující už samotné zabití. Ze série opakujících se strojových a precizních cviků všech herců můžeme vyčíst postupné odhodlávání, přípravu i provedení vraždy tupým koncem sekery, což je jednoznačně nejvíce strhujícím momentem inscenace. Poté, co pomyslný Raskolnikov dokoná svůj čin, odhazují herci mikiny, svetry a saka, do kterých se v průběhu představení oblékli. Ve stejnou chvíli začnou desítky kusů oblečení padat i z ochozů sálu Divadla DISK. Jako by se tvůrci snažili připomenout, že každý máme svoji Alenu Ivanovnu – člověka, kterého bychom nejraději zabili.  

Jednoznačně největším problémem Tupého konce je jeho nekonzistence a klouzání po povrchu tématu. Román Zločin a trest tvůrcům sloužil opravdu pouze jako inspirační zdroj. Když si divák odmyslí jména Raskolnikov a Alena Ivanovna, zbude pouze zoufalý jedinec, který má k vraždě své důvody a do jehož situace se dokáže vcítit snad každý. Inscenace se drží této základní a okleštěné dějové linky, pomyslný Raskolnikov si prohlíží byt Aleny Ivanovny, sbírá síly a odhodlání, nakonec uchopí sekyru a ženu zabije. K tomuto nosnému fundamentu jako by bylo přilepeno několik rozličných výstupů, které mají s tématem snad souviset, ať už je to skákání jedné z hereček přes masivní červený provaz nebo až existenciální monolog herce, který byl v kontrastu k jinak vlažné inscenaci sice nejvíce strhující, ale ne nutně nejlepší moment. Excentrický výstup o drogách a problémech s vlastní existencí, pronášený z navršených segmentů, totiž osciloval až na hraně patosu. Tyto momenty jsou bezpochyby silné, v případě monologu navíc nesnesitelnou intenzitu emocí zdůrazňuje i elektro hudba a stroboskop. Ve vztahu k celku inscenace ale působí jako efektní doplňky a v tom nejsou výjimkou. I několik dalších scén se základní dějovou linkou na první pohled nesouvisí, jako by byly součástí Tupého konce pouze kvůli natažení jeho délky. Inscenace tedy ve výsledku působí jako sled zdánlivě propojených sketchů, který dává přednost různým odbočkám místo prozkoumání archetypálního tématu více do hloubky.  

 

 Proč jste se rozhodli právě pro námět románu Zločin a trest? 

„Vybírání námětu pro naši absolventskou diskovku bylo celkem dlouhé a určitě ovlivněné tím, že je to inscenace pro celý herecký ročník. Chtěli jsme vybrat téma nebo námět, ke kterému bychom si dokázali najít vztah úplně všichni. Na Zločinu a trestu nás lákalo archetypální téma vykonání malého zla za účelem zničení zla většího a také tenká hranice mezi hypotetickou myšlenkou a realitou vykonaného činu. Těch důvodů bylo ale daleko víc a zároveň se náš zájem v průběhu procesu zkoušení různě proměňoval.“  (Marta Hermannová)  

 

Jak bys charakterizovala hereckou práci na inscenaci? V čem byla specifická oproti vašim ostatním DISKovkám? 

 „V inscenácií Tupým koncem vidím hereckú prácu ako istú “neviditeľnú” prácu herca, ktorí priloží jedno polienko a potom sa musí priložiť ďalších 10 aby oheň horel. Pokus o vytvorenie ansámblu, ktorí na seba reaguje a tvorí akýsi celok.   

Obohacujúcou skúsenosťou je pre mňa práca na spoločnej dynamike celej skupiny. Mám dojem, že toto predstavenie je do veľkej miery založené práve na dynamike všetkých úkonov. Na rozdiel od našej druhej inscenácie Nebezpečí přetečení som mala v tomto procese pocit väčšej anonymity. Neobvyklá možnosť herca byť v mase, nepretláčať sám seba a svoje ego.  

Hereckou výzvou bolo pre mňa skúmanie miery v ktorej sa môžem pohybovať a pozorovanie toho, čo sa stane ak danú mieru čo i len jeden zo skupiny prekročí.“ (Martina Znamenáčková) 

 

 

Jakým způsobem se podle tebe ve scénografickém řešení odráží téma inscenace? Jak ho rozvíjí? 

„V inscenaci Tupým koncem zpracováváme téma člověk ve společnosti vs. člověk jako jedinec. Nechat se pohltit konáním davu, anebo se vůči němu vymezit a odhodlat se k činu? 

Nejdříve jako masa oblečená v mainstreamových mikinách, od hlavy až k patě v černém. Nikdo nevyčnívá. Herci nereprezentují jednotlivé charaktery, jsou skupina. Postupem času se jeden po druhém převlékají. Postupná výměna svršků, potřeba anebo nutnost vymezit se vůči ostatním, se odráží v pestrosti konečných kostýmů, které ovlivňují působení herce na scéně. Protože herci neztvárňují postavy, ale jejich role vychází z nich samotných, tak i jejich kostým je inspirovaný jejich vlastním oblečením.  

Byl pro nás důležitý proces společného tvoření. Na začátku zkoušení jsme se všichni oblékli podle různých zadání, např.: Vem si na sebe něco, v čem se cítíš sebevědomě/ něco, co jsi měl na sobě jen jednou v životě/ něco, co jseš ty.... 

Z toho jsme pak vybírali outfit, který nejlépe zapadal do hry anebo i přímo kolem kostýmu vznikla situace. 

Scénografie: Černé boxy mají vytvářet jakousi krajinu, herci ji na jevišti společně utvářejí a posléze ruší. Každý box má svého majitele a ten v něm ukrývá kus sebe.“ (Mariana Bouřilová)

TUPÝM KONCEM  

Katedra alternativního a loutkového divadla 

Premiéra: 22.10.2020 

Režie, dramaturgie: Marta Hermannová, Matyáš Míka 
Scénografie, kostýmy: Mariana Bouřilová  
Hudba, zvuk: Vojtěch Cibulka  
Psáno z reprízy: 5. 12. 2021