Ze třetí absolventské inscenace studentů Činohry s názvem Žranice doslova křičí výrazný a velmi specifický rukopis letošního absolventa režie Adama Skaly. Právě tento aspekt může být její hlavní doménou, ale zároveň úskalím. Buď diváci na režisérův dryáčnický styl zcela přistoupí již od začátku, nebo naopak vůbec.

Autorem textu inscenace je právě Skala společně s dramaturgyní Kamilou Krbcovou. Při psaní se nechali inspirovat dosud neuvedenou hrou Egona Bondyho Ministryně výživy a filmem Marca Ferreriho Velká žranice. Zatímco z Bondyho hry si vypůjčili ústřední postavy a několik zlomových situací, v případě kontroverzního francouzského snímku čerpali zejména z jeho ladění do tzv. estetiky hnusu.  

Děj inscenace se odehrává v dystopickém bezčasí a je zasazen do prostředí tzv. Masoráje –konzervárny, kterou otevřelo Ministerstvo výživy, v jehož čele stojí Ministryně Eva (Jindřiška Dudziaková). Její tým doplňují ještě vědci Barnard (Vojtěch Vodochodský) a Morando (Martin Satoranský), kteří se společně snaží přijít na to, jak vyřešit problém neefektivní výroby masa. Této potraviny totiž stále ubývá, ale lidé jsou přitom čím dál žravější. Dalo by se říci, že děj inscenace začíná těsně před koncem Bondyho satiry na konzumní společnost. O všech nelidských experimentech na zvířatech, jež se v Masoráji „ve jménu humanismu“ provádějí kvůli zefektivnění výroby, se totiž dozvíme hned v první scéně. Během ní se nám postavy zcizovacím způsobem zároveň představí. Zpraví nás například o tom, že od plombování nožiček u kuřat, kterým tím chtěli zabránit v pohybu, aby neubývala na váze, došli v tomto podniku až k využívání tzv. Conterganu - látky, kvůli které chybí zvířatům ne příliš dobře zpracovatelné části těl. Už se ale nedozvíme, že od pokusů na zvířatech v Masoráji přešli k experimentování na „vyšších druzích“. Kromě Ministryně a vědců se v úvodní scéně seznámíme ještě s diktátorským Prezidentem (Kryštof Bartoš), který je typickým příkladem populistického politika, pod jehož společenskou usměvavou maskou se skrývá frustrace z disfunkčního manželství a z neschopnosti zplodit potomka se svou ženou Andreou (Magdaléna Kuntová). Manželka, které se hnusí veškeré jeho praktiky, ho ještě k tomu podvádí s kuchařem Hugem (Filip Březina) z místní kantýny – trochu přízemním mladíkem, typickým příkladem konzumenta, v potravě jasně preferujícího kvantitu před kvalitou. V první scéně se seznamujeme i s přítelem Ministryně Henrym (Vladimír Pokorný). U něho se později ukáže, že si vzhledem k postavení své družky přijde v podniku upozaděný a rád by v něm zastával vyšší funkci. Jako poslední se představí dcera Ministryně Eva (Anna Peřinová), která jako dítě nedopatřením prohlédne hrozivé tajemství Masoráje. Její podezření ji nakonec v dospělosti potvrdí voják (David Kozák). Ten byl totiž sám svědkem toho, jak ve válce nakládali mrtvá těla nepřátelských vojáků, jejichž maso bylo poté geneticky upraveno a vyrobily se z něj konzervy v Masoráji.

Výše zmíněným „tajemstvím“ výroby Masoráje jsem rozhodně neprozradila nijak zvlášť nečekanou pointu. Děj inscenace je totiž veskrze předvídatelný a na scéně velmi popisně demonstrovaný. I přes tuto názornost ale sdělení jednotlivých scén nepostrádají hloubku. Primárně jde tvůrcům spíše o zprostředkování tématu. Maso a jeho výroba z lidských těl je zde pouze symbolem všeobecné nenasytnosti lidí v konzumní společnosti, v níž už jsou oslabeny jakékoliv morální a etické hranice.

Toto ústřední téma je v inscenaci akcentováno skrze velmi specifický režijní rukopis Adama Skaly. Jednotlivé scény jsou za sebe řazeny klipovitým způsobem a společně s úsečnými dialogy výrazně dynamizují tempo. K tomu přispívá i živelná, hlasitá elektronická hudba, podtrhující jednotlivé předěly. Nadužívají se zde také různé kouřové a barevné efekty, jež dodávají dění na scéně punc jakési show. Provokativnost inscenace ale tkví především ve zcela přímočarých sděleních jednotlivých postav, která místy mohou působit až primitivně a odkazovat tak k sitkomové televizní tvorbě. Příliš se zde nepracuje s podtextem, postavy jednoduše naplno sdělí, co si myslí, často jsou vulgární, oplzlé a nechutně vtipkují, i přesto nám ale v něčem mohou být blízké.

Ono tajemství Masoráje se skrývá pod nasvíceným propadlem ve středové části jeviště. Kromě toho, že na scénu na propadle vyjíždějí postavy na začátku představení, což stejně jako kouřové efekty podporuje charakter show, tak propadlo vyjíždí a zajíždí ve chvílích, kdy je některým postavám umožněno „seznámit se“ s tajemstvím Masoráje. Hororovou atmosféru vytvářejí dlouhé, průhledné plastové pláty, podobné těm na jatkách, které visí ze stropu po třech stranách jeviště a v jejichž středu je rudě červenými písmeny vyveden nápis: Maso.

Kostýmy v odstínech od jemně růžové po tmavě fialovou, které tímto barevným spektrem s nadsázkou odkazují k nadvládě již zmíněné potraviny, zároveň podporují groteskní rovinu inscenace. Například dcera Ministryně Eva má v první polovině inscenace na hlavě obrovskou růžovou mašli, skrze kterou je ještě více zvýrazněna její dětská naivita. V druhé polovině ji naopak svléká, stejně jako se zbavuje této dětské vlastnosti, a dává své matce vehementně najevo, že zásadně nesouhlasí s tím, co se v Masoráji děje.

Groteskní rovinu inscenace podporují také stylizované herecké výkony. Stylizace tkví především v jednotlivých replikách, jež herci pronášejí filmovým, střihovým způsobem. Z extrémního patosu střihem přecházejí k věcnému konstatování, které jindy nahrazují psychologickým prožíváním. I díky hereckému projevu tedy téma inscenace nabývá na větší síle. Na první pohled se totiž může zdát, že je to všechno jen jedna velká legrace, ale jakmile herci přejdou do civilního či psychologického projevu, vzniklý kontrast umocní vyznění jejich replik. Bohužel ne všichni účinkující dokážou vybalancovat ony tři roviny tak, aby jejich postavy nepůsobily pouze přehnaně pateticky, nebo naopak jen jako vtipné figurky. Nejlepší herecký výkon z tohoto hlediska vytváří představitelka titulní role Jindřiška Dudziaková. V jedné ze scén se například velmi nepřirozeně směje společně s Prezidentem, aby za okamžik tvrdým pohledem do diváků dala zcela najevo svůj postoj: těší se, až státník zemře a ona bude moct nastoupit na jeho místo. Když v jiné části inscenace nechá do útrob Masoráje pohřbít svou již dospělou dceru Evu, chvíli zcela uvěřitelně prožívá její smrt, ale hned poté opět nasazuje masku tvrdé, emancipované ženy, která musí pečovat o svůj lid. Díky výkonu Dudziakové postava Ministryně nevyznívá jako pouhá chladná kariéristka, ale jako někdo, kdo sice ví, že páchá zlo, ale zároveň doopravdy touží po tom, aby se lidé měli dobře, a této starosti o národ obětuje i osobní život. Mezi groteskou a psychologickým prožíváním dobře balancuje také Anna Peřinová v roli dcery Ministryně. V první části inscenace působí jako příliš sladké a něžné dítě, které bezmezně věří svým rodičům. V druhé části naopak zcela věcně a tvrdě obviňuje svou matku ze zvěrstev v Masoráji a odmítá dále žít v tomto světě. Ostatní postavy už jsou spíše typy než charaktery. Zde vyniká především Vojtěch Vodochodský, jenž z vědce Barnarda zdařile vytvořil zcela odpudivou postavu. Po celou dobu své přítomnosti na scéně má oči v sloup a neustále se pohybuje v jakési poloskrčené, křečovité poloze s rukama svěšenýma podél těla. Stejně jako ostatní, i on má bíle nalíčený obličej, díky čemuž ještě více připomíná jakousi prazvláštní mimozemskou existenci. Jeho repliky dokážou velmi pronikavě zasáhnout právě proto, že se Vodochodskému úspěšně daří balancovat mezi civilním chladným projevem a přehnaně stylizovanou mluvou.

V inscenaci Žranice se tvůrcům povedlo přímočarou a zároveň stylizovanou formou nenásilně zprostředkovat značně aktuální téma rozkladu konzumní společnosti, které by přitom mohlo jednoduše svádět k přílišnému moralizování a patosu. Je zde také jasně čitelný ucelený režijně – dramaturgický záměr, jejž se podařilo až na jednu výjimku naplnit.

Dotaženost celé koncepce totiž mírně narušuje závěr inscenace, kdy Vnučka Ministryně brechtovským způsobem publiku sdělí, že musela rychle dospět, protože toto už je předposlední obraz. Po chvíli následuje její nesmyslné zvolání: „Nikdy nevíš, co přinese další vteřina.“ Po chvíli na scénu vbíhají tři herci převlečení za marťany a divoce křepčí v rytmu dynamické hudby. Bondyho hra sice také končí příletem marťanů, ale o něm se v ní pouze hovoří. Zároveň je nutné vzít v potaz, že Bondy svůj text napsal v roce 1970. Mimozemské existence, které přiletí na naši planetu, by tedy bylo možné v daném kontextu vnímat i jako symboly ruských okupantů („…upřímné bratrské vztahy vzájemné lásky, úcty a věčného spojení mezi námi a našimi kosmickými přáteli spočívají na pevném základě. Svazky bratrského spojenectví pro pokrok nás všech jsou naprosto nenarušitelné a nezrušitelné a spočívají plně na zásadě vzájemného respektování a nevměšování do vnitřních záležitostí našich obyvatel.“[1])  Přílet marťanů je však v inscenaci jediným příkladem toho, kdy se tvůrčímu týmu nevyplatila práce s přílišnou popisností. Scéna totiž kvůli ní působí zbytečně ploše. I když výjev s mimozemšťany zpětně považuji pouze za absurdní vygradování děje, vzhledem k funkčnosti celé koncepce jsem přeci jen očekávala promyšlenější a překvapivější zakončení inscenace.

 

[1] Egon Bondy. „Ministryně výživy“. Paternoster. 1988, roč. 6, č. 23, str. 72.