Dalším projektem tzv. open callu Katedry alternativního a loutkového divadla, který se během letošní sezóny nabízí divákům divadla Disk, se stala inscenace Rockets and Bombs - Identity series. Projekt slučuje část anglického a část českého programu KALDu, angličtina se tu mísí s češtinou. Po své identitě pátrají herci Jiří Brnula, Daniel Horečný, Fedir Kis, Lenka Nahodilová a Sai Psyn pod režijním vedením Tinky Avramové. Slíbené hledání a zkoumání identity je bezesporu lákavým tématem, které v umění a v lidském životě obecně nikdy neztratí na aktuálnosti. Na druhou stranu je to i velmi vágní pojem, který sice dobře vypadá na papíře, jenže naplnit ho konkrétní jevištní akcí se v tomto případě ukázalo navýsost problematické.
Večer s pěticí herců/performerů příjemně utíká zejména díky jejich vřelému vystupování a charismatu. Sdílejí s diváky svou hravost, otevřeně vyprávějí své intimní i jinak citlivé zážitky, například o první masturbaci, o přijímačkách na DAMU a třeba i o vlastním inscenovaném teroristickém útoku. Jejich vyprávění nemají zjevnou jednotící linku, jsou to rozdílně pojaté osobní zpovědi, jejichž cílem ale není směřování výpovědi odněkud někam, jde o akt zpovědi samotný. Do toho jsou ještě různě přerušováni, ať už sami sebou navzájem, nebo vnějšími okolnostmi, jako je třeba ztráta světla z bodového reflektoru, které jim v určitou chvíli propůjčuje právo mluvit. Podobně jako míček během “představovacích” her na letních táborech a soustředění.
A charakter hry má většina situací v Rockets and bombs. Johan Huizinga ve svém díle Homo ludens definuje hru jako „dobrovolnou činnost, která je vykonávána uvnitř pevně stanovených časových a prostorových hranic, podle dobrovolně přijatých, ale bezpodmínečně závazných pravidel, která má svůj cíl v sobě samé a je doprovázena pocitem napětí a radosti a vědomím jiného bytí než je všední život”. A přesně toho jsme po celý večer svědky. Herci si hrají s krabicemi, hrají pohybovou hru patrně inspirovanou Harry Potterem, (během níž herci vysílají “kouzla” lusknutím prstu, a když se jim je nepodaří odrazit jiným určitým pohybem, kácejí se k zemi), některé hry si dokonce přesně vybavuji z povinných cvičení s psycholožkou, které jsem absolvovala se třídou ještě na gymnáziu. Například, že někdo ze skupiny řekne libovolný výrok o sobě nebo svých pocitech a zbytek musí zaujmout k danému výroku nějaký postoj, a ten pak prostorově vyjádřit. Skupina se tak přelévá z jednoho rohu do druhého a zpátky. Jak z definice hry vyplývá, mají všechny situace jasně daná pravidla, v jejichž rámci pak pětice více či méně improvizuje. Není zcela jasné, co je pevným neměnným bodem, opakujícím se každou reprízu, a naopak kolik volnosti si herci během představení mohou dopřát. Jediným jednotícím pravidlem je počítání kroků přes sportovní hodinky, které jakmile napočítají deset tisíc, ukáží na svém displeji rakety a bomby. Tyto hodinky si herci mezi sebou během představení půjčují a veškeré hraní a objevování definitivně skončí s krokem, který oznámí dosažení desetitisícovky.
Tvůrci zkoumají své bezprostřední bytí na jevišti, drobné interakce s diváky, vzájemnou spolupráci, meze improvizace s nepoddajnou rekvizitou, ochotu riskovat a mnohými způsoby zkoušejí… Ano, zkoušejí. Zkoušejí hrou. Celý večer nápadně připomíná výchozí pozici autorské inscenace. Jenže skutečně jen začátek. Sledujeme tohle zkoumání, hraní si, vtipkování i vážnější momenty z osobního života, ale chybí zastřešující výsledek, v podobě tématu, smyslu, nebo sdělení, ke kterému výzkum dochází. Téma hledání identity je zkrátka natolik široké, že při dobré vůli si určitě v inscenaci každý najde “to svoje” a úžasná energie a lehkost performerů ho večerem báječně provedou, jenže na konci stejně zbyde otázka: “A není to málo?”. Veškeré použité postupy mají určitě svůj potenciál pro samotný tvůrčí proces, stejně tak je divácky atraktivní jejich zveřejnění. Ono „hraní si“ se však nikam nevyvíjí, neobjevují se čitelné motivy, které by inscenaci dávaly jasněji zformulované téma nebo nějakou autorskou výpověď, hry se akorát střídají ve volném sledu. Rockets and bombs jsou až dětsky lehkovážné, fungují jako otevřená laboratoř, což na umělecké škole určitě není na škodu. Domnívám se ale, že do Disku podobné projekty nepatří. Jakoby se vznikající inscenace zasekla v prenatálním stádiu. Namísto toho, aby tvůrci předložili hotové stanovisko, vlastní názor, tvorbu, za kterou si sebevědomě stojí a jíž se chtějí prezentovat. Mrzí mě to i vůči hercům samotným, kteří určitě mají divákovi co nabídnout, ale shovávají a shazují své působení na jevišti do přátelského “blbnutí”.
Do tréninkového, volnočasového duchu jsou laděny i kostýmy - teplákové soupravy, které hrajícím umožňují volnost pohybu, rovněž budí dojem jakéhosi uzavřeného neoficiálního tréninku ještě před finální prezentací práce. Nápad scénografie spočívá v rozdělení prostoru na dvě protilehlá hlediště s jevištěm uprostřed, které je ještě přepůleno červenou oponou. Kromě hráčů tak (po jejím rozhrnutí) můžeme sledovat i protilehlé diváky, což ještě podporuje společnou náladu komunitního prostoru a rozbíjí klasický vztah hlediště - jeviště ve smyslu “my vám něco hrajeme a vy se na nás díváte”. Pocit, že sleduji teprve rozpačitý začátek zkoušení spíše než hotový projekt, ještě umocňuje neustálá přítomnost osoby režisérky na boku scény, která s tabletem v ruce celé dění pozoruje a herci se na ni občas sice improvizovaně, ale stále v rámci hry, obrátí s nějakým žertem nebo průpovídkou.
Věřím, že je pro tvůrce přínosné si podobnou laboratoří projít, hry si vyzkoušet, zodpovědět si palčivé otázky ohledně improvizace, vystupování před lidmi, otevírání se s vlastními zkušenostmi publiku, ale ve veřejném divadle (byť školním) je třeba nabídnout víc. Pro sdílení tvůrčího procesu s divákem se pak nabízejí jiné platformy - například work in progress, otevřený ateliér, tvůrčí dílny a podobně. V případě prezentace hotové inscenace je třeba podobným hledačstvím něco objevit a objev jasněji formulovat, než jen takto laxně nabídnout divákovi, ať si z toho vezme, co uzná za vhodné. Zkrátka by bylo dobré mít co říct (a hlavně to dokázat čitelně zformulovat!). Naplnit formu obsahem. Rozhodně bych nerada tvůrce od podobného konceptu experimentu odrazovala, či jim snahu o zkoumání podstaty divadelní přítomnosti nějak vymlouvala. I divák si podobně zábavný a otevřený večer užije, jednoduše podobný projekt ale neobstojí v kontextu večerní inscenace veřejnosti otevřeného divadla.