I vcelku racionálně založený člověk má po prozkoumání některých internetových stránek pocit, že se možná skutečně nedožije příštích Vánoc. Svět zaplaví obrovská vlna, rozsype se vlivem zemětřesení, zkrátka nebude. My nebudeme. Nic nebude. Tak proč si to ještě pořádně neužít? Ochutnat všechny dlouho odpírané lahůdky. Vyzkoušet každou dostupnou drogu. Pomilovat se s kdekým a na stehno si nechat vytetovat jméno toho nejlepšího. Při slabší znalosti hollywoodských předsmrtných rituálů je záhodno přijít se podívat do divadla DISK, jak se to dělá hezky po česku.
Jiří Adámek totiž v další absolventské inscenaci KALD vyslal partu sedmi lidí prožít s průvodcem poslední minuty života na meteorologické stanici kdesi vysoko v horách. Klasický zájezd klasických Čechů. Vše je tak běžné, jen ten průvodce je trochu podivný. A tak se blíží konec světa a sedm průměrných občanů naší republiky je se zvláštním člověkem na zvláštním místě. Zní to jako zajímavá upoutávka, bohužel je to shrnutí hodinové inscenace. Nechávat divákovi prostor pro možné interpretace je poslední dobou přímo nutnost každého „lepšího“ tvůrce.
A každý „lepší“ divák tuhle svobodu vyžaduje. Když dnes režisér čistě odvypráví příběh, byť sebesilnější, je z různých stran obviňován z polopatičnosti, triviality. Takže se dál „významně“ hledí do publika, herci záhadně kulí oči, místo prostého příchodu se zjevují... A diváku, domýšlej! Jenže co když už chybí jakékoli vodítko? Co když už nejde o inteligentní náznak, nýbrž o nesrozumitelný spletenec? Pak „lepší“ divák přichází s megalomanskými vizemi, ten běžný jen nevěřícně kroutí hlavou. A jaký byl tvůrčí záměr už je vlastně nepodstatné.
Je vysoce pravděpodobné, že Adámkovým záměrem nebylo stvořit průvodce, který se chová tak nějak zvláštně a se zájmem sleduje, jak parta jeho poněkud jednoduchých svěřenců reaguje na podivné okolnosti. Jenže přesně to, a nic víc, na jevišti ukázal. Jistě, i já mohu rozvinout ony megalomanské vize a ptát se... Je to snad boží vyslanec, který má na sklonku světa zjistit, zda nejsme schopni ho ještě zachránit? Nebo je to pouhý zaměstnanec zážitkové agentury, jenž připravil skutečně adrenalinový zájezd? Skončil tedy svět? Nebo přijede další turnus? Nevím, opravdu nevím, takže jen hodinu hledím na sled scének.
A tyto scénky drží nad vodou jedině herci, kteří hrají tak přirozeně a civilně (v nejlepším slova smyslu), jako by přímo splývali s postavami. Jiří Böhm průvodce Martina obdařil až karikaturní grimasou jak v poloze naučených didaktických průpovídek, tak ve chvílích podivného šílenství. Naproti němu pak stojí sedm věrohodných lidí více či méně toužících po dobrodružství. Těhotná Petra Sofie Adamové je neskutečně roztomilá a zároveň naprosto iritující žena, která neúnavně vyžaduje aktivitu. A to především aktivitu svého partnera Milana (Mikuláš Čížek), v jehož očích i postoji se dokonale zračí zoufalství z neustálé manipulace. Andrea Ballayová a Barbora Kubátová skvěle ztvárnily dvojici mladých dívek, které se vzrušením poprvé utekly rodičům na společný výlet. Partičku doplňují tři muži - Tomáš (Richard Vokůrka), jehož primárním zájmem je natočit exkluzivní materiál pro svůj blog, Kamil (Marek Menšík), který se trochu uvolní jen při zoufalé snaze dostat se pod bundu jedné z dívek, a překrásně zmatený Max (Josef Jelínek) toužící především po svém klidu a objasnění probíhajících událostí. Na přirozenosti herců a jisté schematičnosti charakterů stojí veškeré vtipné situace. Ačkoli se na jevišti pouze hromadně skáče do sněhu, sledovat hereckou akci není nuda. Problém přichází v okamžicích, kdy se běžné úkony či náhlé záchvěvy strachu postav protahují až k samotné hranici snesitelnosti. To zpočátku působí jako stupňování napětí, jakmile ovšem divák zjistí, že po něm nic nepřijde, zůstávají takové okamžiky vyloženě účelové. Na hodinách v zadní části scény totiž ubíhá reálný čas a tato hluchá místa zaručují, že vše vyjde, jak má. Samozřejmě, lze namítnout, že v běžném životě děláme během jedné hodiny mnohem nezáživnější činnosti a jeli dodržován reálný čas, je třeba zachovat přirozený běh věcí. Jenže pravděpodobně právě proto je zvykem pracovat na jevišti se zkratkami. To, jak věci ve světě leží a běží, totiž není zrovna divácky přitažlivé. Možná by i bylo, kdyby vše mělo nějakou více či méně jasnou pointu, kdyby to vše někam směřovalo. Jenže sekundy neúprosně ubíhají, podivný průvodce si dělá jakési poznámky, později záhadně zmizí a nakonec... Konec? Těžko říct...
Pomalu se stmívá a první divák váhavě tleskne. V kavárně pak rozvíjí dalekosáhlé teorie, co že se to vlastně stalo, zatímco jeho žena nad kávou dlouze kroutí hlavou. A já mezitím přemýšlím, zda jsem skutečně tak staromódní či omezená, když potřebuji vodítka, když vyžaduji, aby mé interpretace měly alespoň drobný základ v inscenaci samotné. Ne, i dobré divadlo se dá dělat tak, že divák dostane šanci. Nejde o tupá dovysvětlování, jen možnost pochopit a uchopit sdělení.
A tak se spokojím s Michaelem Jacksonem, jehož píseň, kromě jiných, výletníci pějí - There´s a choice we´re making/ we´re saving our own lives - dál již opouštím jakékoli interpretace a jen se bavím dobře uhranými scénkami. Co se stalo, když se setmělo, zkusím najít na www. konec-sveta.net.