Erasmus ve Francii? Tato země byla již třetím rokem zvolena za nejhorší místo ke studijní stáži z celé Evropy; studenti si stěžují především na neflexibilní rozvrhy a přerostlou byrokracii, pod což se můžu jedině podepsat.1 Na druhou stranu jim však stát nabízí poměrně vysoký příspěvek na bydlení, nespočet přírodních i historických krás, bohatou gastronomii (už jste někdy viděli v české menze slávky?) a velké množství multikulturních zážitků.
Za slovíčko Francie si ovšem většina lidí téměř jako synonymum nejspíš dosadí Paříž. Ale co takhle Bordeaux, které i letos vyhrálo anketu o město, ve kterém by Francouzi nejraději žili?2 Z hlediska populace deváté největší město Francie láká svou geografickou polohou, která zajišťuje obyvatelům mírné klima, slunce, necelou hodinku k oceánu (turisté ocení především nejvyšší písečnou dunu Evropy) a spoustu vína všude kolem.3 Velké plus představuje také zrekonstruovaná tramvajová síť, která svými třemi linkami a krátkými intervaly mezi jednotlivými spoji připomíná pražské metro. K tomu všemu se Bordeaux pyšní navíc krásným historickým centrem s turistickou atrakcí největšího vodního zrcadla na světě a v porovnání s Paříží podstatně nižšími nájmy.
Vedle dvou pařížských vysokých škol je to právě Université Bordeaux Montaigne, s níž má DAMU uzavřenou smlouvu v rámci programu Erasmus+. Na Katedře umění Fakulty humanitních věd zde lze v bakalářském stupni studovat program Divadelních studií, který seznamuje posluchače s divadelní historií, teorií a kritikou a z praktických oborů především s režií a scénografií. První ročník studia magisterského s názvem Historie a analýza hudby, tance a divadla je orientován spíše teoreticky a na scénická umění všeobecně, v ročníku druhém má student možnost v teorii pokračovat, anebo zvolit praktické zaměření s názvem Režie a scénografie.4
Předmětem, který posluchače provází po celé bakalářské studium, je krinomen, jehož název pochází z řečtiny a značí kritickou diskusi. K ní se všechny tři ročníky scházejí jednou týdně ve školním divadle, kde se usadí do lavic na čtyřech elevacích, rozmístěných do kruhu. Diskuse moderují studenti třetího ročníku a na programu jsou rozbory inscenací Théâtre national de Bordeaux en Aquitaine (TnBA) a dalších bordeauxských divadel, jako jsou divadla Carré a Collones, Glob anebo třeba Manufacture Atlantique. Na představení chodí posluchači divadelních studií Université Montaigne za speciální ceny v rámci jakéhosi „Klubu mladého diváka“. Na rozdíl od DISK_USE se zde tedy rozebírají inscenace profesionálních divadel a bez přítomnosti tvůrců; účast všech studentů je naopak povinná.
Výjimečně jsou některé seance věnovány speciálním hostům-tvůrcům, v takovém případě se ovšem tito tvůrci neúčastní kritické diskuse nad představením, ale odpovídají studentům na otázky ohledně své práce a názorů obecně. Tak tomu bylo i v případě krinomenu z 5. listopadu 2015, jenž nabídl setkání s režisérem Jean-Pierrem Vincentem, který do Bordeaux zavítal v rámci turné se svou inscenací Beckettova Čekání na Godota.5 Jelikož jsem v rámci jednoho dne zvládla absolvovat zmíněný krinomen, večerní představení Vincentovy inscenace v TnBA i další diskusi po něm a setkání s touto osobností pro mě bylo velice inspirativní, rozhodla jsem se o zážitek podělit i ve svém příspěvku ze studijní stáže.
Jean-Pierre Vincent se narodil v roce 1942 v Paříži, kde se v divadelním spolku na gymnáziu v roce 1958 seznámil s Patricem Chéreauem, díky němuž se začal zajímat o politické divadlo. V roce 1975 byl jmenován ředitelem Théâtre national de Strasbourg, v letech 1983-86 pak působil jako předseda správní rady Comédie-Française. V roce 1990 vystřídal Chéreaua v čele Théâtre Nanterre-Amandiers, kde zůstal až do roku 2001. Po odchodu založil společně s dramatikem Bernardem Chartreuxem divadelní společnost Studio Libre, s níž uvedl několik inscenací v pařížských národních divadlech Théâtre de la Colline a Odéonu. Vedle Théâtre de l'Odéon je členem správní rady například také Avignonského festivalu, hercem a pedagogem.6
Když se rozhodl inscenovat Čekání na Godota, všichni se prý divili, že si člověk, který vždy režíroval spíše politické hry Bertolta Brechta (Maloměšťácká svatba, V houštinách měst, Matka) vybral tuto metafyzickou, katastrofickou hru. Jean-Pierre Vincent ale tvrdí, že i Beckettova hra se dá vnímat politicky, a zasazuje ji do poválečného kontextu, kdy psychicky otřesení lidé bez prostředků hledali naději v populistických heslech komunistů, stejně jako dva vandráci u Godota, na kterého marně čekají do skonání světa. I dnes se podle Vincenta lidé podřizují systému, kterému nerozumějí, mají pocit, že se nedá nic dělat, a čekají: „Společnost se depolitizovala, lid se změnil ve veřejnost a politiku vnímá jako pokleslou. Politika je ale od slova polis, je to něco, co se týká nás všech, naší společnosti. A divadlo bez politiky je pro mě jako stůl bez nohy.“7
Oproti dnešku však vidí v Čekání na Godota jeden podstatný rozdíl – hra se odehrává po katastrofě, kdežto nás katastrofa teprve čeká: „Mnohé civilizace před námi vymřely, my možná vymřeme také, nesmíme před tím zavírat oči. Jako homo sapiens sapiens se stále zdokonalujeme, osidlujeme Měsíc, ale někde musí být strop.“8 Podobně hovoří režisér o konci světa či humanity i v programu k inscenaci: „Čím dál tím více mají lidé pocit, že nemají moc nad svým životem, nad životem obecně. Ačkoli mají vlastní potenciál, cítí se být manipulovaní. Čekáme na konec, ale ten zkrátka nepřichází. A tak se snažíme zabavit, bavíme se.“9„Nevím, jak lidé prožívali rozpad Římské říše. Ale musí to tomu být podobné.“10 Celý krinomen zakončil režisér radou pro studenty divadla: „Buďte ambiciózní – pro sebe, pro nás, pro svou zemi, Evropu, planetu, kterou je potřeba zachránit. Žízněte po kultuře, po světě, chtějte být nejlepší, a pokud nechcete být nejlepší ve svém oboru, dělejte něco jiného.“11
Vincentovo povídání protkané zajímavými názory a zábavnými historkami mě na večerní představení velmi navnadilo. Po všech těch politických apelech jsem jela do divadla s očekáváním, že uvidím něco naléhavě aktuálního. Jaké překvapení mě čekalo, když jsem dvě a půl hodiny poslouchala důvěrně známý text na velmi tradiční scéně a v tradičních kostýmech. Buřinky, omšelé pánské obleky i Pozzova červená vesta a kabát s kožešinovým límcem odkazovaly kamsi k blíže neurčené minulosti a svou univerzálností navozovaly dojem bezčasí. Jeviště bylo téměř po celém povrchu po diagonále vysypané pískem, vlevo na této cestě ležel kámen, vpravo stál po celé představení holý strom a pás prázdného jeviště mezi cestou a diváky vytvářel předscénu.
Více pozornosti již přitahovala obloha na plátně za hrací plochou, která dotvářela představu onoho podivného bezčasí: na nebe temně modré barvy evokující noc vrhal reflektor žluté slunce. To bylo zcela nehybné, ovšem na konci obou dějství vždy po pomyslné kružnici plynule zapadlo a na druhé straně ho stejným pohybem vystřídal bílý měsíc. V tomto naivním pohybu bylo cosi až loutkového – zvlášť z horních řad sálu Antoina-Viteze vypadali v tom okamžiku Vladimír s Estragonem jako dvě nepatrné figurky na divadle světa, nad nímž neviditelný loutkovodič při časovém posunu jen zamává sluníčkem na drátku. Tak jako v žádné z Beckettových her se však opravdového zásahu shora nedočkáme: loutkovodič místo aby sestoupil na scénu jako „deus ex machina“ a přinesl postavám rozhřešení a zápletce rozřešení, pouze se baví marností a absurdností jejich počínání v situaci, kterou jim připravil.
Distance mezi mnou a herci, která z hlediska scénografie podtrhla závěrečné vyznění obou dějství, však na druhé straně podstatně znesnadňovala koncentraci na hereckou akci. Vincent v programu k inscenaci říká: „Hra je prošpikovaná humorem, slovním i gestikulačním, a množstvím gagů, které se otevřeně hlásí k dědictví anglo-amerických burlesek.“ Já osobně jsem v inscenaci z této komické roviny ocenila jen etudu vyměňování klobouků, v níž herci svými zrychlenými prkennými pohyby zvládli perfektně napodobit grotesku němého filmu. Po většinu času jsem však namísto toho, co Vincent nazývá gestikulačním humorem a gagy, viděla vzdáleností zmenšené herce víceméně jen gesty ilustrovat pronášený text, což – pravda, výjimečně – doplnili akcí podstatně odvážnější, například ve chvíli, kdy na Vladimírovu radu, aby si mrkev vychutnal, začal ji Estragon perverzně olizovat. Vtipy, kterým se publikum smálo, byly většinou obsažené v replikách postav.
Tato skutečnost publikum rozdělila do dvou táborů, jak jsem mohla pozorovat na diskusi po představení. Z úst několika studentů, kteří hru znali, zazněla otázka, zda tvůrci příliš nerespektovali autora a nebáli se v procesu kreace pustit dál než jen tradičně přetlumočit Beckettovu hru. Režisér odpověděl, že aktualizací je již fakt, že hru čte či zkouší jako člověk dnešní doby tady a teď, a není tedy třeba ji nějak zásadně modernizovat, a vyjádřil jednoznačnou spokojenost s vlastní inscenací. Jiní diváci s ním tento dojem sdíleli; z těch, co se zapojili do diskuse, se ale většina přiznala, že hru nikdy nečetla a vyjadřovala tak toto nadšení převážně nad Beckettovým textem.
S tím Vincent zacházel velmi pietně: „Bylo třeba začít od začátku, to znamená od nuly. Dnes máme všechny možné druhy divadel, od nejchudších po ty nejbohatší, od estetik chudého umění k pozůstatkům starého divadla. Můžeme se pokojně vrátit k původním scénickým poznámkám starého Sama.“12 Ty prý režisér respektoval jako nedílnou součást textu – velmi ho inspirovalo především ticho, jehož je v inscenaci poměrně dost, avšak vždy na místech již předepsaných Beckettem. Stejně tak se Vincent vyhýbá všem možným interpretacím jména Godot a říká: „Přijměme jako fakt, že Godot je prostě pan Godot, pán, to samo už je hodně. Dokonce víc než dost. Godot je často jednoduše synonymem čekání. Je třeba ho pojmenovat. Zkrátka aby se mluvilo, co bychom jinak – vyloučíme-li sebevraždu – dělali? Je to také jakýsi nejvyšší Pozzo, dobrý patron, který bude mít klíč od „konce“, představa vysvobození, které na sebe nechá čekat...“13
Z Vincentova Čekání na Godota jsem spíše než politiku cítila touhu po sdělení metafyzickém, jak by tomu ostatně i mělo být. Ozývalo se skrze akcentované ticho, v němž naopak jako by se utápěly střídmé náznaky komiky. Přemýšlení o představení mě osobně posunulo dál na cestě k poznání, jak moc se vztahuji k budoucnosti a jak moc tím ochuzuji své konkrétní jednání v přítomnosti. Také často nevědomky čekám na to, co bude, o zkouškovém si maluji vysněné bydlení a rodinu v těch nejkrásnějších barvách, ale v té prokrastinaci pro to přitom zapomínám něco dělat. Politiku jsem se v inscenaci snažila hledat až na popud Vincentova volání po angažovanosti a humanitě na navštívených diskusích a v přečtených rozhovorech. [Edit z Čech, kam jsem přiletěla na týdenní návštěvu v pátek 13. listopadu:] A Vincentovým slovům o blížící se katastrofě jsem porozuměla až s odstupem času...
1 BARET, Daniel. Chystáte se studovat v rámci Erasmu? Vyhněte se Francii. Reflex, 20. 9. 2015. Přístup z: http://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/66447/chystate-se-studovat-v-ramci-erasmu-vyhnete-se-francii.html
2 MAUGUE, Yves. Palmarès - Bordeaux reste la première ville où les Français aimeraient vivre. France Bleu Gironde, 29. 6. 2015. Přístup z: https://www.francebleu.fr/infos/societe/palmares-bordeaux-reste-la-premiere-ville-ou-les-francais-aimeraient-vivre-1435568940
3 Tamtéž.
4 Podrobnější informace o nabízených studijních programech na stránkách univerzity: http://www.u-bordeaux-montaigne.fr/fr/formations/offre_de_formation.html
5 Inscenaci Jean-Pierre Vincent nazkoušel v marseilleském Théâtre du Gymnase v dubnu 2015 (http://www.lestheatres.net/fr/saison-2014-2015/297/en-attendant-godot) a od září do prosince s ní cestuje po Francii. V TnBA ji diváci mohli zhlédnout v období od 3. do 7. 11. (http://www.tnba.org/evenements/en-attendant-godot), poslední dvě plánované zastávky jsou v Théâatre national de Strasbourg (18. – 28. 11. 2015, http://www.tns.fr/en-attendant-godot) a v pařížském divadle Bouffes du Nord (4. - 27. 12. 2015, http://www.bouffesdunord.com/fr/saison/554247ce7dd1f/en-attendant-godot).
6 Heslo Jean-Pierre Vincent na francouzské Wikipedii. Přístup z: https://fr.wikipedia.org/wiki/Jean-Pierre_Vincent
7 Volné tlumočení Vincentova povídání na krinomenu 5. 11. 2015.
8 Tamtéž.
9 Program TnBA k inscenaci.
10 Rozhovor publikovaný v tiskové zprávě TnBA k inscenaci. Přístup z: http://www.tnba.org/sites/default/files/PDF/dpresse_en_attendant_godot_0.pdf
11 Volné tlumočení Vincentova povídání na krinomenu 5. 11. 2015.
12 Rozhovor publikovaný v tiskové zprávě TnBA k inscenaci. Přístup z: http://www.tnba.org/sites/default/files/PDF/dpresse_en_attendant_godot_0.pdf
13 Tamtéž.