Doubravka Svobodová: o DAMU, Zábradlí a nedostatku času

Při rozhovoru Doubravka Svobodová ve své nové děkanské židli nesedí, protože její místo za stolem okupuje zlatá fenka Tonka. A je to trošku ironie vzhledem k tomu, že tento rozhovor vznikl právě kvůli děkanskému křeslu.

Začíná vám první celý akademický rok v roli děkanky. Těšíte se?

Zatím jsem neměla čas prožívat žádné radostné či úzkostlivé očekávání. Můj nástup na místo děkanky šel docela rychle. Stále jsem přebíhala z DAMU na Zábradlí, takže jsem dokázala svůj úřad jen udržovat a za posledních pět měsíců jsem se ani nedostala k realizaci některých bodů, které jsem v koncepci slibovala. Teď se snažím doběhnout vlak a doufám, že se mi to do konce kalendářního roku podaří a budu se moct začít věnovat škole i z pohledu dlouhodobějších vizí. Takže zatím mám pocit, že nestíhám a že to snad nikdy nestihnu.

Proč jste se po tolika letech vedení Divadla Na zábradlí a předtím ještě Divadla v Řeznické rozhodla přihlásit do konkurzu na děkana DAMU?

Po odchodu z Divadla Na zábradlí jsem neměla žádnou jasnou vizi, co a kde bych chtěla dělat. Dostala jsem ale pár nabídek. Když se začalo tušit, že Jan Hančil v konkurzu na rektora nemá protikandidáta a že se tedy pravděpodobně rektorem stane, oslovili mě někteří pedagogové s tím, že bych měla kandidovat na děkanku DAMU. Uvažovala jsem o tom asi čtrnáct dní a pak se rozhodla, že to zkusím. Měla jsem pocit, že jsou lidé, kteří by si mě tu přáli. To se pak vždycky líp do nějakého výběrového řízení vstupuje. Člověk má dojem, že by mohl být vhodným kandidátem – neříkám nejlepším. No a pak už to šlo ráz na ráz.

Takže jste se vrhla na přípravu své kandidatury…

Protože jsem byla stále ve funkci v Divadle Na zábradlí, neměla jsem moc času na přípravu koncepce. Byť jsem tady byla přes dvacet let pedagožkou, o některé věci jsem se moc nezajímala – jaké přesně jsou pravomoci děkana, možnosti fakulty směrem ke škole jako takové i k veřejnosti, jaké jsou její ekonomické možnosti... Snažila jsem se tyto vědomosti vstřebat, sejít se s určitými lidmi a z těchto poznatků vytvořit koncepci tak, abych nepřicházela s něčím, co bych nemohla prosadit. Dostala jsem většinu hlasů, ale asi jsem nebyla nejoptimálnějším kandidátem, na kterém by se senát shodl jednomyslně.

Jaké to je být jediným kandidátem?

Má to dvě polohy, ale musím říct, že na jednu stranu je to zklidňující. Nemusela jsem se vůči nikomu vymezovat, shánět informace, kam by ten druhý chtěl školu směřovat. Protože pak člověk musí buď uznat, že je ten druhý lepším kandidátem – což se taky může stát – a ustoupit, nebo zjistit, že protikandidát nemá dostatečné předpoklady vykonávat tuto funkci a pak je třeba se pečlivě připravit na diskuzi, což stojí mnohem víc práce. V diskuzi s protikandidátem má ale člověk příležitost prezentovat svoje přednosti daleko lépe než sám. Na druhou stranu samotný kandidát nemá nad kým zvítězit. A také auditorium na něj získá víc času a může se ho ptát i na zcela marginální věci do nejmenších podrobností. A pak najednou zjistíte, že zas tak skvěle připraveni nejste.

Vaše koncepce vedení DAMU se vlastního chodu školy moc netýká. Máte dojem, že není co měnit?

Nic nelze měnit najednou. Myslím si, že na škole nelze dělat nějaké razantní změny podobně, jako když do divadla přichází nový umělecký šéf. Rychlá výměna pedagogů nebo proměna zaměření školy není možná už kvůli studentům, kteří potřebují nějakou uměleckou autoritu, někoho, kdo má za sebou určitou praxi a výsledky. Asi by nemohl učit režii někdo, kdo nikdy nerežíroval – co já vím, možná by byl dobrým pedagogem, ale dost těžko se to zjišťuje. Přijít s koncepcí, která úplně pozmění chod školy a bude počítat s jinými lidmi sice lze, ale české divadelnictví je takové malé ghetto a těch lidí ochotných učit tu zas tolik není. Ale já bych ani nějakou zásadní změnu dělat nechtěla. Tahle škola má určitou tradici, studenti byli přijati s určitými pedagogy a programem a nejde jen tak přijít a říct – chceš, nechceš, máš smůlu.

Je těžké získat pro DAMU nové pedagogy?

Už když se pohybujete na škole a sledujete několik generací studentů, tak najednou víte všechno o všech. Zcela pragmaticky je vám jasné, které umělecké osobnosti učit nikdy nebudou vzhledem ke svému zaměření a že někteří nebudou moci učit z ekonomických důvodů. Postupně vyeliminujete možné spolupracovníky a zjistíte, že jich je pomálu. A navíc tady člověk musí chtít učit, musí ho to bavit a musí být přítomen i prvek určité filantropie nebo pocitu poslání, protože na DAMU pedagog se zkráceným úvazkem vydělává stejně jako za jeden natáčecí den.

Uvažujete o nějakých změnách, které byste na DAMU ráda provedla?

Cítím, že by se tu měly odehrát nějaké změny a myslím si, že jsem je ve své koncepci pojmenovala. Ale je potřeba vše pečlivě připravit, nelze to udělat jen nařízením děkana. Abych například mohla někoho pozvat na klauzury, musely by se hrát dvakrát až třikrát a je potřeba, aby daná katedra začala nejen klauzurní vystoupení, ale i výuku organizovat úplně jinak. Po půlroce ve funkci si myslím, že něco připravím svému nástupci, aby mohl tu změnu dokončit. Ona je to velmi dlouhodobá vyšívačská práce, která vyžaduje až zabejčenou vůli.

Ve své koncepci věnujete největší prostor PR školy, je to skutečně tak důležité?

Existuje několik škol na různých úrovních. A já mám dojem, že veřejnost přestává rozlišovat, jestli je někdo absolventem té nebo oné školy. DAMU by měla jasněji dávat najevo nejen veřejnosti, ale především budoucím zaměstnavatelům a spolupracovníkům našich studentů, co jsme za školu a jaký je tady program, čím je absolvent vybaven a hlavně o co lépe je vybaven než absolvent jiné školy. Především je třeba, aby se daleko dříve vědělo o našich studentech. Začít shánět angažmá až v DISKu je prostě pozdě a i přes veškerou snahu pedagogů ne všichni mají stejnou šanci se v absolventských inscenacích prezentovat. Je potřeba usnadnit přechod z DAMU do praxe, aby nebyl pro absolventy studenou sprchou a deziluzí.

Ve své koncepci ale mluvíte i o uchazečích o studium…

Ano, podobně by měla škola komunikovat i vůči uchazečům o studium. Zásluhou všech těch reality show se sem často hlásí sebevědomí mladí lidé, kteří nemají žádný vztah k divadlu a získali mylný pocit, že státi se pozoruhodným objektem vnímaným širokou diváckou obcí je velmi snadné a není třeba pro to nic udělat. A naopak jsou i někteří zajímaví lidé působící třeba v amatérských souborech, kteří mají respekt vůči tomuto povolání a nikdy nenajdou odvahu se přihlásit. Jde o to neustále dělat osvětu.

Pojďme se posunout k dalšímu tématu. Jaké to je po tolika letech opustit Divadlo Na zábradlí?

Byla jsem ředitelkou Divadla Na zábradlí dvacet let, ale už asi po deseti letech jsem uvažovala o odchodu. Dokonce jsem se jednou nechala odvolat, ale smrt Petra Lébla mě do té funkce zas vrátila. Cítila jsem, že by měla přijít nějaká nová energie, protože po určité době člověk přestává být hybatelem a stává se udržovatelem. Ale byla doba silných politických tlaků, a tak jsem zůstávala spíš jen ze vzdoru. Když se situace trošku uklidnila a vědělo se, že budou postupně vyhlašována výběrová řízení na všechny ředitele příspěvkových organizací, oznámila jsem, že se o post ředitele Zábradlí ucházet nebudu.

Sledujete dění Na zábradlí teď?

Moc tam nechodím. Zatím jsem byla jen dvakrát na představení. Myslím, že nové vedení by mělo mít plnou volnost a nemělo by být pod frustrujícím dohledem bývalé ředitelky. I já jsem tam takhle začínala a myslím si, že je to teď jejich a měli by si to dělat, jak chtějí. Já jim věřím a domnívám se, že to byla dobrá volba výběrové komise.

Stýská se vám po Zábradlí nebo už jste si za ten půlrok na DAMU zvykla?

Nestýská se mi, protože na to nemám čas a taky si to zakazuju. Ale někdy se zamyslím a teprve ve Stříbrné uličce si uvědomím, že nejdu na Zábradlí. Mám za ta léta vytvořené reflexy. Ale už se to odnaučuju. Už zahýbám správně do Liliové ulice.

Takže vám na DAMU nic nechybí?

V divadle jsem byla daleko blíž tvorbě. Tady mi chybí propojení s konkrétním projektem. Respektive je jich na sedmi katedrách tolik, že nemám šanci je aktivně ovlivňovat, snad jen coby stávkující stroj na podpisy. Na zábradlí jsem neustále vybíhala dívat se na zkoušky či je alespoň sledovala přes odposlech. Na děkanátě mohu jen otevřít okna a doufat, že v některých učebnách někdo zvýší hlas a já budu aspoň vzdáleně „účastníkem“ tvorby.

 

Vypadá to, že divadlo je vaším osudem, ale vy jste se ještě za studií na DAMU a FFUK zajímala i o film…

Já jsem dokonce daleko víc tíhla k filmu. Studovala jsem Organizaci a řízení divadel, což je v podstatě produkce, ale já studovala opravdu v těch nejhorších letech – v půlce 70. let. Tehdy prof. Vostrý a Císař ještě nesměli být ani docenty. Měli zakázáno přednášet, a když náhodou jednou za půl roku někde přednášeli, všichni jsme se tam cpali, protože najednou někdo mluvil a mělo to hlavu a patu. Cítila jsem se frustrovaná, že nic nevím, a tak jsem se rozhodla, že si musím ještě něco vystudovat. Už za studia na DAMU jsem se přihlásila na Divadelní a filmovou vědu na UK, protože jsem za svých gymnaziálních let trávila stejně času s divadlem jako s filmem. Po absolutoriu jsem dělala asistentku režie a asistentku produkce v Krátkém filmu Praha a spolupracovala jsem na několika dalších projektech, takže to skutečně vypadalo, že u filmu zůstanu.

A jak jste se dostala k divadlu?

V době, kdy jsem zrovna neměla práci, protože jsem utekla z nějakého příšerného socialistického seriálu pro děti, jsem potkala svého spolužáka. On tehdy pracoval v Klubu v Řeznické a potřeboval někoho k sobě. Šla jsem do toho s tím, že tam budu tři měsíce. Chytlo mě to a už jsem z té divadelní řeky nevystoupila.

Neuvažovala jste někdy o změně profese?

Ne, to ne. V Řeznické jsem často dělala dramaturgii, a když jsem přešla na Zábradlí, tak jsem se toho musela vzdát. To mě trochu mrzí, protože mě to bavilo a myslím si, že jsem v tom nebyla špatná. Prostě nebyl čas.

A co vaše herecká kariéra?

Já jsem nikdy neměla herecké ambice. Mě baví zkoušet, ale nebaví mě pak hrát. Ta moje herecká „kariéra“ spočívala v tom, že když někdo v Řeznické onemocněl a byla to malá role, zaskakovala jsem. Na Zábradlí mě někdy režiséři obsazovali do epizodních rolí, protože mi nemusel být vyplácen honorář a v divadle se s rozpočtem bojuje neustále. Několik let jsem hrála i s Divadlem Na tahu Andreje Kroba. Mám ale podezření, že především proto, abych nechala Divadlo Na tahu dál hrát Na zábradlí.

Ale hrála jste i se studiem Láďa…

Tam jsme všichni byli proto, abychom sloužili Láďovi Smoljakovi a snažili jsme se mu to nekazit. Nebyli jsme spoluhráči, spíš přihrávači. Nejsem sice Marvan, ale takhle nějak si představuju divadlo Vlasty Buriana. Všichni byli srozumění s tím, že pro někoho připravují půdu, aby si diváci užili nejen herectví, ale u Ládi i jeho myšlenkové pochody a to, jakým způsobem uvažoval o věcech.

Dobře, ale jste přece také režisérkou. Ani to vás nezlákalo?

Mám za sebou dvě nebo tři „profesionální“ režie. Nebyl nikdo jiný, a tak mě oslovili, abych text, co jsem vybrala, také zrežírovala. Moje režijní ambice byly spíš z nouze ctnost. Ještě režíruju v souboru Příšerné děti, ale to už je divadlu hodně vzdálené. My se prostě rádi vídáme. Když Příšerné děti začínaly, měly od šestnácti do devatenácti let a teď už jsou to čtyřicátníci. Je to pro ně alibi, že nejsou doma. Scházíme se takzvaně na zkoušky, kde probereme všechno možné, a tak zbývá na připravovanou hru jen několik minut. Teprve tak tři neděle před premiérou si někteří uvědomí, že se blíží okamžik, kdy budou stát na jevišti a začneme hekticky zkoušet. Inu, je to vskutku ochotnický spolek se vším všudy.

Takže je pro vás po tolika letech praxe v divadle vedení divadelní fakulty výzva nebo spíš brnkačka?

Když chcete něco dělat pořádně, tak je to vždycky výzva. A já se teprve učím být děkankou a nevím, zdali obstojím. Snažím se.