Koncem dubna proběhla poslední rada Hybris v tomto akademickém roce. Já tam nebyla.  Až po několika dnech jsem si ale plně uvědomila, že se ve stejné redakční sestavě už patrně nikdy nesejdeme. I přesto, že jsem během procesu tvorby oněch dvou čísel časopisu byla často rozčílená, smutná, unavená nebo zklamaná, začal na mě dopadat sentiment. Předem se tedy čtenáři, který nemůže vystát patetické vzpomínání, omlouvám, ale tento úvodník bych chtěla věnovat lidem, kteří v redakci v červnu končí. Zástupci z Divadelní vědy budou moct pokračovat i v příštím roce, proto bych ráda napsala pár slov pouze o šesti členkách z Katedry teorie a kritiky, které zanedlouho opustí i samotnou DAMU.

Děkuji:

Pétě Zachaté, která mi byla schopna vzít mobil minutu před začátkem představení, obratem nabídnout řešení jakéhokoliv mého šéfredaktorského kiksu, a co už mě totálně šokovalo, ještě nakonec dodat, že se nic neděje a kdyby cokoliv, mám se zase ozvat.

Báře Forkovičové, mé vtipné zástupkyni, jež stihla během rad jíst, dostávat záchvaty smíchu, ale zároveň napsat zápis tak, že se na něj každý těšil, protože byla na jeho konci vždy připojena nějaká veselá fotografie kýčovitého zvířátka. Celé to korunoval ještě její podpis, za nímž vždy následoval malý obrázek šedivého pudlíka.

Terce Kosákové, která, když se během jednotlivých rad dostala „do ráže“, tak se stihla střídavě smát, navrhovat vtipné stripy a překvapivé formáty článků.

Lucce Křápkové, jež svým příjemným hlasovým projevem jednotlivým radám naopak dodávala potřebnou harmonii, ale zároveň mě uměla s vtipnou ironií v hlase přesvědčovat, ať se nebojím, že to číslo prostě jednou vyjít musí.

Káje Bathory, která v průběhu našich setkání dokázala dávat podnětné poznámky všem okolo a současně podarovat několik členů redakce jejími krásnými keramickými výrobky. 

Anežce Berčíkové – energické blondýnce, která výrazně oživovala jednotlivé rady svou jižanskou nespoutaností a nebála se vyhraněných tvrzení.  

 

Tereza