EXPERIMENT PO EXPIRAČNÍ DOBĚ

Než se zamotáme do úvah, co vlastně terminologicky či teoreticky Radio Ivo je, řekněme si zcela pragmaticky, jak jeho průběh vypadá. V určitém prostoru (ať už v kavárně, divadle, galerii, konferenčním sále) se sejdou diváci, kteří sledují účinkující, jak za stolky pomocí nahrávacích zařízení a mixážních pultů dávají dohromady rozhlasovou hru. Celý proces je nahráván a následně jako již hotová rozhlasová hra, i když se stále rozpoznatelnými prvky improvizace, odvysílán na Radiu Wave. A kdo jsou oni účastníci? Johanu Ožvold (dříve Švarcovou) a Petra Marka bychom bez váhání mohli označit za renesanční umělce dnešní alternativní scény. Výčet projektů, na kterých se v minulosti i nyní podílejí, je skutečně dlouhý a prolíná se v něm divadlo, film, hudba i rozhlasová tvorba. Jmenujme tedy alespoň ty nejznámější: kromě filmové režie (například experimentální road movie Láska shora, 2002) je Petr Marek znám především jako frontman electro undergroundové kapely Midi lidi. Johana Ožvold je filmovou režisér- kou, spoluzakladatelkou královéhradeckého divadla DNO a z jejího hudebního působení vyberme kapelu Kazety. K této dvojici se v Radiu Ivo přidává ještě Marian Moštík, který čerpal své improvizační schopnosti třeba v havířovském divadle V soukolí. Už při letmém pohledu na umělecké zázemí této trojice vyvstávají jasné společné jmenovatele, které jsou charakteristické i pro Radio Ivo. Zájem o experiment a nové formy se snoubí s ohledáváním pole improvizace. Výsledkem je divadelní improvizovaná rozhlasová hra, nebo improvizovaná divadelní rozhlasová hra? Jak tento několikanásobný přívlastek vlastně funguje? V poslední době je jeho divadelní část poněkud potlačená (ostatně jako celý divadelní svět, který si za koronavirové pandemie musí hledat různé jiné cesty, jak udržet kontakt s divákem), nicméně v ideálním případě probíhá nahrávání Radia Ivo následovně: Bez jakéhokoliv pevného scénáře či vytyčeného tématu se účinkující chápou svých mikrofonů a před zraky diváků rozehrávají dialog, v němž n a sebe vrství různé motivy, příběhy, děje a akce. Jejich počínání je nahráváno a efemérnost divadelního zážitku přechází v záznamovost rozhlasového média, hodina snahy o alespoň jakž takž konzistentní, a přitom poutavý a především zábavný příběh se transformuje v rozhlasovou hru a míří do Radia Wave, odtamtud pak do podcastových aplikací, kde je uchovávána k dalšímu poslechu. Zajímavostí je, že nahrávání a později i spolupráce s Českým rozhlasem do Radia Ivo vstoupily až později. Takže zatímco dnes je „divadelní“ na úkor „rozhlasová“ na ústupu, na začátku tohoto projektu byla dynamika nastavená obráceně. Tím bychom měli vyřešená adjektiva z pojmenování nového uměleckého tvaru. Pojďme se ještě v krátkosti podívat na zbylé slůvko „hra“. Přejít ho ve smyslu ustáleného slovního spojení divadelní/ rozhlasová hra odkazujícího zkrátka k literárnímu nebo vysílacímu žánru by byla škoda. Improvizací se sem totiž kromě hravosti (play) dostává i hrovost (game). Účinkující nespějí jen k souhře a spoluhře, ale téměř bezbřehé moře fantazie a síla slova jim umožňuje i drobné souboje mezi sebou. Takové momenty jsou obzvlášť divácky (posluchačsky) vděčné. Mohli bychom je nazvat pomyslným „házením klacků pod nohy“ spoluherci/spoluhráči, kdy jednoduchým popisem fiktivní reality, v níž se postavy ve vytvářené hře nacházejí, naruší jedna z postav dosavadní vývoj a vystaví jinou postavu či situaci, s níž si musí okamžitě poradit. A samozřejmě čím nečekanější zvrat, tím lepší. Styl improvizace v Radiu Ivo je založen výhradně na slově a doprovodných zvucích. Herectví je schválně utlumeno, postavy se spolu téměř až bojí komunikovat, jedná se o skupinu introvertů, kteří se nijak vehementně nehlásí o slovo. Jejich jakoby mimochodné poznámky a všední styl dialogů pak vystavují humorný protiklad k jejich absurdnímu sdělení. S váhavou samozřejmostí („no vždyť přece víš, že…“) modelují fiktivní svět, v němž nic není nemožné („… jsem na té cirkulárce přišel o obě ruce“). Oproti jiným improvizačním dílům, která známe třeba z televize nebo YT kanálů, se tak zdařile vyhýbají přehnané expresi a hyperbole, která často působí odpudivým dojmem. Oscilují na snesitelné hraně trapnosti a komunikace s diváky není přímá. Pokusy o humor jsou již předem shozeny, takže nedochází k (z mého pohledu pro improvizační divadlo typické) situaci, kdy herec toužebně s úsměvem hledí na diváky očekávaje salvy smíchu a z hlediště je mu odpovědí rozpačité ticho. Autoři projektu nabízejí svým divákům vlastně dvojí zážitek a oba jeho póly v sobě mají jisté napětí. Prvním je divadelní zážitek, při němž můžeme sledovat herecký projev, který je fascinující právě svou umírněností, koncentrovaností, až zdánlivou netečností, která je v ostrém protikladu s často fantaskním děním. Druhým je pak posluchačský zážitek, u nějž z logiky věci chybí vizuální vjem. O to silnější je pak naše položení do příběhu. Slovo, které je zde skutečně hybatelem veškeré akce, pak má pro nás jako posluchače ještě větší moc, než když máme před očima trojici lidí, která si vše na místě vymýšlí. Jinými slovy se při poslechu lépe propadáme do fikce a necháváme se strhnout zápletkou. Ještě drobná poznámka k práci s fikcí: tvůrci celé Radio Ivo pojímají jako fikci na druhou. Po skončení pořadu uvedou smyšlenou autorku, která je pro všechny díly společná – Romanu Pohunskou. Každý z  účinkujících se pak i po konci hry představí pod smyšleným jménem, což odpovídá i zdvojené divadelně-rozhlasové situaci. Sledujeme vlastně postavy, které zosobňují jiné postavy. Místo o „divadle na divadle“ je však řeč o „rozhlase na divadle“. Celý způsob improvizace, jak byl popsán výše, je pak ještě srozumitelněji odcizen. Dalo by se říci, že účinkující neimprovizují, tudíž se neuchylují k již okoukaným a často protivným postupům „improvizované zábavy“ ve stylu televizního pořadu Partička, ale hrají postavy, které improvizují, a tím se od jejich jednání distancují. Komunikace s divákem je tedy vlastně přes čtvrtou stěnu a je zbavena obvyklé „cirkusovosti“ improvizace. Radio Ivo funguje již od roku 2006, nahrávek je daleko přes stovku. Za tuto dobu lze již vypozorovat určité pravidelnosti, které většinu epizod doprovázejí, i některé ustálenější postupy, k nimž se tvůrci stabilně uchylují. Prvním takovým rysem je pozvolný odklon od reality. Většinou se začíná naprosto realistickou všední situací, zpravidla spolu na úvod mluví jen dva ze tří účinkujících. Po chvíli do dění vstupuje třetí postava, která je zároveň nositelem jakéhosi blíže nespecifikovaného tajemství, dávné křivdy nebo budoucího komplotu. S postupem děje se začíná realistická situace rozpadat. Vstupují do ní čím dál tím nepravděpodobnější a překvapivější prvky či zjištění, občas dokonce na hranici fantasy nebo science-fiction, celé dění nabírá na spádu, postavy se dostávají do ohrožení, aby se z něj nakonec v závěru vyprostily, nejlépe za pomoci nějakého spirituálního uvědomění, které je často parodováno a slouží jako jakýsi novodobý princip deus ex machina. Postavy jsou najednou osvíceny a i vzhledem k naplňující se minutáži se rychle směřuje k závěru. Podobně jako tento vzorec, který se ve větších nebo menších obměnách víceméně vždy opakuje, se v Radiu Ivo postupem času ustálily i jednotlivé postavy, které trojice účinkujících ztvárňují. Ženy v podání Ožvold jsou často nejisté, stydlivé, poněkud plačtivé a tendují k mírné hysterii a zoufání. Postavy Mariana Moštíka v sobě mají jistou naléhavost, Moštík se jejich prostřednictvím snaží děj někam posunout. Petr Marek pak povětšinou ztělesňuje mírného intelektuála, který věci rád přesně pojmenovává, většinou tak činí s jistým slovním humorem, který ale není podbízivý, naopak bývá docela sofistikovaný, různé slovní hříčky a z nich vzešlé dějové zvraty bývají tím nejpoutavějším v celém pořadu. Často je to právě on, kdo znesnadňuje průběh celého příběhu a s jakousi drzou bezelstností zákeřně mění pravidla hry svým kolegům. Celý formát Radia Ivo je svérázným příspěvkem na poli intermediality a míšení stylů a žánrů. Nemohu se ale zbavit dojmu, že po několika epizodách již posluchač/divák odhalí jisté opakující se principy a formální postupy mu pak již nepřijdou natolik atraktivní. Na Radiu Ivo totiž nebývají přitažlivé vzniklé příběhy. Improvizace málokdy narazí na nějaké poutavé téma nebo předá ohromující sdělení. Co diváka, případně posluchače, dráždí a baví, je vůbec samotný princip improvizovaných dialogů a práce s rozhlasovým, respektive divadelním médiem, který je objevný a inovativní. Bohužel ne nevyčerpatelný. «

Koncept, režie, účinkující: Petr Marek, Johana Ožvold, Marian Moštík Od roku 2016 je pořad vysílán na stanici Rádio Wave Českého rozhlasu.