Kdybych chtěl demonstrovat kouzelnou manipulativní moc statistiky, napsal bych, že návštěvnost dnešních zlomvazových fi lmových bloků, na kterých jsem byl přítomen, byla o 20 procent vyšší než těch včerejších. Nicméně v absolutních číslech se jedná o šest diváků místo včerejších pěti a navíc dvě slečny v polovině odešly, takže počítat je jako plnou součást statistického vzorku by nebylo moc korektní a nadhozená teze o dvacetiprocentním navýšení by byla lživá. Václav Klaus by řekl „nepravdivá“.
Kdo tedy tvrdí, že špatné počasí je požehnáním pro všechny provozovatele hospod a klubů, protože jim nahání pod střechu návštěvníky, kteří by se jinak potulovali bůhvíkde, ten bezostyšně lže. Ani dnešní o poznání příjemnější počasí nepřitáhlo do La Fabriky žádné návštěvnické davy.
Z dnešního bloku hraných fi lmů mám rozporuplné pocity a hned na úvod přiznávám, že mě příliš neoslovil. Současný trend mladých fi lmařů, zpracovávat převážně depresivní, negativní a existenciální témata, mne bohužel divácky docela míjí a vidět takových fi lmů více v řadě za sebou je pro mě pak trochu unavující. Samozřejmě uznávám, že toto je problém ryze můj, nikoli fi lmařů, ale když se k tomu připočtou konkrétní výtky vůči jednotlivým snímkům a ne zrovna dvakrát pohodlné židle v projekční místnosti, stává se pak z devadesátiminutového fi lmového bloku chvílemi až bolestný zážitek.
Dnes uvedené snímky Někdy, někoho (režie Jakub Šmíd) a Why don‘t you dance (režie Matúš Krajňák) hluboko zabředávají do problému, o kterém jsem psal již včera, a sice, že když je tvůrce příliš ponořen do svého vznikajícího díla, není pak schopný kriticky posoudit vznikající fi lm z pozice budoucího diváka, který fi lm vidí poprvé a nemá o příběhu stejné znalosti jako autor.
Někdy, někoho sice vizuálně příjemně pracuje se zpomalenými záběry, avšak jeho příběh, ukončení a případná pointa jsou naprosto nejasné a zpětně bych nedokázal vůbec rekonstruovat, o čem tento fi lm vlastně byl. To považuji u narativního fi lmu za docela vážný problém. Krátká story Why don‘t you dance je obdobným příkladem. V závěrečných titulcích odkazuje na inspiraci stejnojmennou knižní předlohou Raymonda Carvera. Věřím, že kdybych předlohu znal, patrně bych na fi lm nazíral jiným úhlem a viděl ho podstatně komplexněji, ale od fi lmu bohužel očekávám svébytné, samo o sobě fungující dílo, nikoli ilustraci knihy. Svébytné, samo o sobě fungující dílo jsem v tomto případě bohužel nedostal.
Je mi jasné, že na malé ploše (průměr délky dnes promítnutých hraných fi lmů byl asi patnáctiminutový) nelze rozehrát epické drama. Nicméně to v mých očích neomlouvá nesmyslné časové elipsy a chybějící důležité informace o postavách i samotném příběhu, bez jejíž znalostí nelze fi lm vůbec plně pochopit. Zde podle mě již končí umělecká vize a začíná tvůrčí prohra.
Jednoznačně nejlepším hraným snímkem pro mě dnes byl Dve režiséra Matúše Krajňáka. Temně, až místy hororově působící příběh o dvou ženách soupeřících o jednoho muže se surrealistickou výpravnou stylizací, která si chvílemi nezadá s Kabinetem doktora Caligariho. Celkový dojem bohužel lehce ruší občasná hororová klišé (např. scéna gradujícího napětí a jeho následné přerušení příchodem druhé postavy ve scéně pronásledování v poli) a naznačená, leč nedotažená pointa a nevyřešený konec celého příběhu. A nemám teď na mysli nevyřčený konec ve stylu Butche Cassidyho a Sundance Kida, které ve fi lmu také nevidíme zemřít, ale přitom víme, jak skončili. Dve jednoduše žádné rozuzlení neobsahuje a prostě najednou skončí.
Oproti hraným fi lmům byl blok animovaných snímků výrazným oživením. Jejich tvůrci se tolik neupínají k existenciálním tématům a mají mnohem širší žánrový a formální rozsah. Režiséři dnes uvedených snímků pracují s mnoha druhy animace, hodina krátkých fi lmů proto vůbec nebyla jednotvárná či dokonce nudná. Prakticky každý snímek obsahoval nějaký zajímavý prvek, např. Cecilie s výrazným důrazem na rytmus střihu, Bird of prey se zajímavým fi lozofi ckým přesahem či Poštovní etuda s úspornou animací, leč s hravým příjemným námětem.
Výrazněji mě zaujal formálně neotřelý Zapomenutý klobouk režiséra Jana Cechla pracující s principem propojení animace a hraného fi lmu. Přestože jsem kdesi hluboko pod prvním plánem cítil lehký moralistický nádech, celý 15 minutový fi lm je natočen s vtipem a lehkostí, je plný originálních nápadů a velice příjemně se na něj kouká.
Stejně tak zaujala žánrová hříčka Čmuchal a sviňa zasahujú. Režisér Andrej Kolenčík v ní na ploše necelých devíti minut velice sofi stikovaně, svižně a zároveň vtipně dekonstruuje a paroduje žánr akčního fi lmu.
Jak jsem již napsal, z dnešních projekcí mám ambivalentní pocity. Na jedné straně jsem viděl invenční nápady a profesní zručnost a preciznost, na druhé straně se však někteří z autorů zbytečně utápí v těžkopádných, fi lmařsky těžko uchopitelných námětech, které některé z fi lmů doslova zničí. Až tito autoři, při vší úctě k jejich schopnostem, přestanou fi lm brát jako prostor pro ventilaci a refl exi vlastních frustrací a začnou točit s větším nadhledem, budu z jejich fi lmů nadšený.