Tiché i hlasité, klidné i znepokojivé, vlastní i cizí, všechny tak neutuchající. Svět outsiderů balancujících nad propastí duševního postižení, jejich touhu po normálním životě i neschopnost ho vést nám ukazuje hra Some voices, jejímž autorem je představitel britské coolness dramatiky Joe Penhall. A kromě toho také ukazuje, že cool dramatika je psem, který sice ještě štěká, ale už dokousal - alespoň v tomto případě.

Dva schizofrenici - spoluchovanci psychiatrické léčebny - Ray a Ives, těhotná Laura, kterou mlátí její agresivní přítel Dave, a Pete, Rayův starší bratr, který se raději bezpečně obětoval krachující restauraci po otci, než by skutečně žil. Svět bláznů - jeden legitimní a bezpečný, za zdmi ústavu, druhý bez statusu, bez mříží na oknech, širý a nebezpečný. Každý má svá pravidla, jen kontext se mění a setmělé jeviště protíná pouze cvakání psacího stroje. Silueta postavy a kolečkového křeslo, na němž sedí, se rýsuje pod bílým prostěradlem. Není-liž to starý Ives, ten, kdo cvaká, schizofrenik první. William Valerián velmi sugestivním a hrubozrnným způsobem vytváří postavu vyšinutého a potenciálně nebezpečného maniaka, který sepisuje své poznatky o nepřátelském vesmíru. Valerián hýří rozmáchlými gesty a svými neklidnými pohyby dává postavě Ivese aureolu nevyzpitatelnosti. Střídavě propadá moci svých vlastních slov a pocitu ohrožení. Jeho schopnost začlenit se do “normální” společnosti klesla na bod mrazu. Na zemi stojí jedině tak jedním prstem. Vždyť také pochází z planety Vega...

Oproti tomu Ray, schizofrenik druhý, v expresivním živelném podání Tomáše Havlínka, dokáže stát oběma nohama na zemi. Tíží ho ovšem nesnesitelná lehkost bytí, kvůli které je nepřizpůsobivým potížistou žijícím ve vlastním světě, kde neexistují pravidla ani zodpovědnost. Nepříliš zkroušeně, natož omluvně komentuje, že prošvihnul svatbu svého bratra. I rozvod. Havlínek hravě přechází od polohy drzého chechtavého floutka k uraženému dítěti, co vám ze vzteku podpálí dům. Ukazuje své komediální nadání i škálu výrazových, zvlášť mimických, prostředků. Dobrým příkladem je scéna, kdy chce zapálit restauraci svého bratra. S teatrálně vztyčenou rukou mává nad hlavou zapalovačem a poté, co ho zklamaně odevzdá svému bratrovi, vítězoslávně vytahuje postupně dalších pět zapalovačů a drama se opakuje. Jiskřivým pohledem, ze kterého je znát, že si své bytí na scéně užívá, strhává pozornost diváků. Neklid jeho Raye je jiného druhu než ten, který projevuje Ives - je to neklid hravý a roztomilý, popletený a horlivý. Chvilkový klid nachází jen v náručí Laury. To jakoby letmo a mimochodem změní tón a je něžným romantikem, kterému každá ženská uvěří, že to myslí vážně. Pak zas s šibalským a zároveň naivním výrazem odsekává svému staršímu bratrovi Peteovi, který ho nutí jíst prášky a docházet na terapii. Sobecký Ray samozřejmě ani jedno nedělá. A proto začne opět slyšet hlasy.

 

Pete se snaží vést spořádaný život a být tím zodpovědným, co je schopen a nucen žít ve všední realitě a stereotypu. Co jiného mu také zbývá, když se musí postarat o Raye a za každou cenu zachránit restauraci po otci, zesnulém alkoholikovi. Neustále výhružně chrastí pikslou s Rayovými prášky a zoufá si pod tíhou povinností a předčasné dospělosti. Je pravým opakem svého labilního a bezprostředního bratra. A Petr Šmíd je pravým opakem Tomáše Havlínka: Havlínkův osvěžující temperament se ostře střetává se Šmídovou netečnou unilostí. Když má Pete projevit jistou emoční přetíženost, jako by Šmíd zůstával vnitřně distancovaný až flegmatický. Například, když se Ray vrátí domů s rozbitým nosem, což je dle Petea důvod začít se hroutit, neboť začíná další koloběh průšvihů - namísto bouřky se dočkáme jen suchého ukápnutí, v papírnictví došly barvičky a mají jen šedou. Tak snaživý a nudný je Pete Petra Šmída. Otázkou je, zda je tato nezajímavost charakterovým rysem postavy nebo herce. Šmída jsme měli možnost vidět jako jednoho z Juráčků v inscenaci Deník 1959-1974: Bláznova kronika v pražském Rock Café a jeho ztvárnění této poměrně odlišné postavy bylo bohužel podobné - solidně uhlazené, nevýrazné a ospalé.

Chladná, introvertní a zároveň silná a suverénní je Laura Marty Dancingerové. Nikdy nedovolila drsňákovi Daveovi, aby ji ponížil a jeho mlácení čelila jako nezlomná ledová královna. Přitom je divák přesvědčen, že její drsnost je ochranou proti krutému světu a pod ní zůstává křehká bytost. Její studená krusta roztává až s Rayem, a to ne hned napoprvé, kdy ho od sebe tvrdě odhání. Najednou její pohled míří na Raye a ne skrze něj kamsi daleko. A dle očekávání, ve chvíli, kdy se zbaví svého ochranného zbarvení, jí Ray ublíží. S minimem vnějších prostředků dává Dancingerová nahlédnout do nitra postavy skrze permanentní napětí, které prosakuje napovrch s každým jejím pohybem a pohledem. Civilním projevem ukazuje postavu vnitřně rozpolcenou, odhodlanou i rezignovanou. S obdivuhodnou přesností se jí daří věrohodně ztvárnit mladou dívku, se kterou se život nemazlí, která se ocitla v pasti okolností. A přitom je setrvávání v této pasti její volbou.

 

Davea ztvárnil Adam Ernest jako arogantního hrubiána, co pro ránu nejde nikdy daleko. Postava Davea je pouze modelovým typem chlapáckého agresora, neživotným milovníkem cihel a jiných nástrojů mlácení. Projevovat city je pod jeho úroveň - přesto to udělá: Poté, co se s ním Laura kvůli Rayovi rozejde, jí zoufale vyznává lásku a slibuje, že se změní. Jenže je jasné, že jsou to pouhá slova zhrzeného macha, která nic neznamenají.

 

A to je možná jeden z problémů inscenace - že je to jasné. Od začátku je jasné, že to špatně dopadne, je jasné, že Rayovi přeskočí, protože nebere prášky, je jasné, že se vše vrátí do starých kolejí... Předvídatelnost se netýká jen děje, ale i samotných postav, které jsou poměrně prvoplánové. Snad s jedinou výjimkou. A tou byla Laura - její charakter se divákovi odkrývá postupně, je patrný vnitřní život a vývoj, její rozhodování není explicitní a zůstává jí tajemství. Prospěšnou záležitostí by byla i razantnější dramaturgická úprava, zejména v závěru: Neúnosně dlouhé a rozvleklé je bratrské usmíření. Myšlenky se rozdrobily v monotónní záplavě slov, kterým scházela gradace a bylo těžké nalézt podstatné sdělení. Režisér Jacob E. Kodas se příliš spoléhal na text, který už v dnešní době postrádá svůj šokující efekt. A tento problém se netýká pouze hry Some voices, kterou Joe Penhall napsal v roce 1994, ale celého proudu označovaného jako cool (coolness) dramatika nebo in-yer-face theater, který se začal rozvíjet v Británii v 90. letech. Krom Penhalla sem náleží tvorba autorů jako například Sarah Kane, Mark Ravenhill či Martin McDonagh. Jenže to, co bylo zprvu neokoukané a provokativní, dnes - po dvaceti letech uvádění na českých jevištích - zevšednělo. Divák se přesytil četných vulgarismů, násilí a krutosti a cool dramatika už není zas tak cool. Podobně jako Sirény vábily svým krásným zpěvem námořníky do pasti, zlákal Joe Penhall líbivým pozlátkem tvůrce inscenace - a ti u něj bohužel zůstali.

 

Dalším výrazným problémem je scénografické řešení. Prostor učebny se někdy zdá být nafukovací, ale jindy se srazí jako laciný svetřík s cedulkou Made in China po vyprání. A to se „poštěstilo“ tvůrcům inscenace, která se odehrává vskutku na mnoha místech: byt, ulice, léčebna, kavárna, molo u moře, nemocnice, restaurace... Nápadem přesunout hlediště na delší stěnu sice vznikl dlouhý prostor, ale zanikla možnost hloubky a představení ztroskotává na mělčině paralelních prostorů, s herci jako delfíny, co páchají sebevraždu na písčitém břehu za neustálého doprovodu písní, v potemnělých světlech ramp, pod nohama diváků. Navíc minimální hranice mezi jevištěm a hledištěm, téměř její absence, diváky paradoxně nevtahuje do dění, ale vytváří chladný odstup, až averzi, která inscenaci rozhodně neprospívá.

I přes redukci původních třinácti míst, kde se jednotlivé scény odehrávají, je inscenace poněkud nepřehlednou fragmentární skládankou, která sice poskytne celistvý obraz partičky outsiderů, ale nenabídne podněty pro další zamyšlení a katarze se divákovi vyhne obloukem. Jakoby se celá snaha tvůrců ztratila kdesi mezi řádky v povrchní interpretaci. A divák místo toho, aby byl penetrován exkluzivní dávkou emocí, zůstává panensky neposkvrněn. Ze hry, která v sobě má schopnost být zbraní velké ráže, se v rukou režiséra stala jen stříkací pistolka. Z postavy zbyl pouhý stín a z Hlasů jen ozvěna. Divákům v hlavě zněl hlas jen jeden a ten říkal: Už bude konec prosím? A to je celkem běžné a normální. I přes slušné herecké výkony, inscenace nabízí všední, téměř dvouhodinovou nudu, která ničím nepřekvapí.