„Bůh stvořil člověka, člověk stvořil procesor“, říká se v nové inscenaci studenta režie alternativního a loutkového divadla Braňa Holička „iJá“, uváděné v pražském Studiu Ypsilon. Přiznám se bez obalu, že o existenci muže jménem Steve Jobs jsem se dozvěděl až v den jeho smrti a ani poté jsem zakladateli počítačové firmy Apple nepřikládal větší důležitost. Braňo Holiček si však Jobse, jeho objevy v oblasti moderních technologií, vzal jako umělecké téma.
Steve Jobs (Daniel Šváb), vizionář a hybatel mikročásticovými body naší existence vstoupí do života uživatele (Petr Vršek), který se jednoho rána rozhodne rozejít jak se svou přítelkyní Lucií, tak s pomalým a svéhlavým operačním systémem Windows (Petr Hojer). Po zlomovém citovém a computerovém předělu uživatel dostává božskou náhradu v podobě Jobsových epochálních vynálezů iMacu, iBooku, iPodu, MacBooku, iPhonu či iPadu, v souhrnném zosobnění ženou-strojem (Vendula Štíchová). Do nejmenších podrobností zkonstruovaný systém uživateli nabídne nové životní obzory, ulehčuje mu „bytí“ v rozdrobeném a mlhavém světě. Zároveň ho však k sobě majetnicky připoutává. Někdejší škálu rozhodovacích možností striktně osekává na jednoznačně dané „elektronické“ odpovědi. Uživatel je stále konzumentem, ale aniž si to uvědomuje, systém neviditelně konzumuje jeho a návrat k nevyzpytatelné Lucii a pomalým „okýnkům“ by se rovnal ztrátě i těch posledních životních jistot. Ta nejkardinálnější chyba v systému, smrt, však přesto přichází, a to dokonce na těle toho, kdo se původně zdál být neomylným, nekonečným Bohem - Steva Jobse. Nevyhnutelné střídání starého a nového inscenaci dovádí až ke šťastné katarzi. Humorný i dojemný závěrečný obraz nám ukazuje večer v současné „moderní“ rodině, která řeší stejné problémy, jako desítky předchozích generací: jestli je jídlo dost teplé, kdo utře rozlité pivo, kdo má větší nárok být po pracovním dni unavený. Malý syn si po povinném rituálu čištění zubů, stejně jako dítě před sto lety, žádá přečtení pohádky a otec se připravuje k četbě. Jen s tím rozdílem, že v ruce nedrží knihu, ale iPad. Je to hrozba nebo úlevné uvědomění si přirozené kauzality lidského „pobytu“ ve světě?
Holiček má problematiku střetu člověka a techniky očividně rád. A sympatické je, že toto dnes poněkud hypertrofované téma neuchopuje v laciné myšlenkové jednoznačnosti techniky jako hrozby. Inscenace „iJá“ ukazuje, že otázka vztahu člověka k technologii je vlastně podmnožinou věčné metafyzické otázky smyslu naší existence a vztahování se k něčemu vyššímu a dokonalejšímu, co stojí nad námi, resp. se ukrývá hluboko v naší komplikované duši. I proto jsem se, byť jako téměř naprostý počítačový lempl, během inscenace výborně bavil a zamýšlel. Scéna je stroze omezena na bílou barvu, stejně jako futuristické kostýmy, upomínající na kosmickou módu ze Star Wars George Lucase. Bílá pro nás totiž znamená absolutní čistotu a dokonalost bez poskvrnky, chyby v systému, a právě dokonalost byla tím hlavním, co Steve Jobs chtěl ve svém životě nalézt. V jednom ze svých monologů vypráví, že inspirací pro vytváření fontů v jeho systému bylo studium kaligrafie. Co nejpřesnější a nejefektivnější spojování bodů se pro Jobse stává základem složitých elektronických konstrukcí. Body, buňky těla či vnitřní struktury applovských počítačů v inscenaci představují látkové koule různých velikostí, na kterých postavy sedí, leží, skládají z nich hrob „Windows“ či oltář věčného spojení člověka a iPodu. Může se však jednat i o svérazné zpodobnění jablka, hlavního symbolu Jobsovy firmy. V každém případě, výsostná výtvarná i režijní metafora nám ukazuje, že komplikovanost prostoru, který obýváme, je utkána z miniaturních bodů, jejichž „náhodná“ strukturace utváří náš život. Po tisíce let jsme byli zvyklí za hlavního strukturalistu považovat Boha, kdo jím však je nyní, kdy už v Boha nevěříme? A také – když jsme sami ovládli tajemství skládání buněk, elementárních bodů jsoucnosti, nejsme tak trochu také Bohy? I proto jsou abstraktní operační systémy v inscenaci zhmotněny do lidské podoby, protože se tak lépe osvětlí a paradoxně ještě více zkomplikuje vztah člověka k technice. Pro ženu - stroj je Jobs Bohem. Stvořitelem její podstaty. On sám je však pouze lidská bytost, plná rozporů. Takový skutečný Bůh není. Jobs své zoufalé hledání metafyzické dokonalosti ventiluje do projektování bezchybného počítačového systému. Tento boj je však marný a ironicky to stvrzuje první černá koule (či shnilé jablko), která se v závěru inscenace na jevišti objevuje. Jedná se o Jobsův rakovinový nádor, kterému nakonec podléhá. Nebyl Bůh, naopak jakási vyšší pravda se vysmála snaze člověka stát se skrze ovládnutí techniky absolutnem. V závěrečném rodinném výjevu už tedy nenajdeme vydezinfikovanou bílou barvu. Muž, žena i dítě jsou oblečeni civilně. Skvrna od rozlitého piva je krajně neestetická, stejně jako křiklavě pestrobarevná Disneyho figurka na chlapcově pyžamu. Není to ani zdaleka dokonalé, ale je to svým specificky půvabným způsobem – božské.
Komplikovaný diskurs člověka a technologie Holiček pregnantně předvádí i v práci s hercem. Situace komunikace uživatele s vlastním operačním systémem jsou samozřejmě krajně stylizované, avšak s použitím tzv. realistického herectví, které tak celému tvaru dodává větší plastičnost. Jobsův Produkt je dokonalý v pohybech, gestech, v úsporné „mikroskopické“ mimice. Vendula Štíchová předvádí skvostné pohybové kreace. Ochotně se od svého Boha a Uživatele nechá různě vláčet po zemi, ohýbat, lámat. Je plně poddajným strojem, který však skrze svou jednorozměrnost postupně zúží prostor toho, kdo ji „konzumuje“. To, že se jedná o ženu, samozřejmě navíc vyvolává zajímavé genderové konotace, jež mohou vnímání celé inscenace postavit do úplně jiného světla, odstřiženého od problematiky moderní techniky. Ale právě tematická otevřenost Holičkovy inscenace její kvality ještě zvyšuje. Podobně pohybově vybroušený je Windows Petra Hojera. Jeho svéhlavost, s níž odkládá své „spuštění“ a neustále žádá „aktualizaci“ se stává groteskním protipólem vůči bezchybnému Jobsovu ženskému výtvoru. Jobs Daniela Švába a uživatel Petra Vrška pak střídají stylizované herectví s realistickým, jakoby civilním, čímž věčnou dualitu lidského užívání stvrzují. Uživatel je komický, když hystericky zápasí se starým systémem, který není schopen napsat jeden pitomý e-mail, aniž by okolo toho neměl spoustu „aktualizačních řečí“. Po celou dobu zůstává člověkem, se svou hysterií, touhou, smutkem, byť ho žena- stroj postupně o jeho emoce připravuje. Uživatel je stylizovaný především ve svém tělesném vztahu ke stroji, kdy je často nucen svá gesta přizpůsobovat správnému chodu „systému“, v mluvě a myšlenkových pochodech však pořád zůstává „průměrným“ člověkem jako ty i já. Jobs je ve chvílích svých přednášek „o vlastním životě a díle“ k povinně nadšenému publiku blazeovaně usměvavý, jeho řeč vybraná, pohyby má na milimetr zkoordinované. Udržuje masku Boha i tehdy, kdy rozpráví o nevyhnutelnosti smrti. Avšak když poznává, že se mu hledání dokonalosti drolí pod rukama, Jobs- Bůh se mění na Boha-člověka, nahodilou buňku v systému chodu světa. Řve, mluví sprostě, jeho sympatičnost je nahrazena primitivním ponižováním podřízených. To, že tzv. alternativní stylizovanost je u Vrška a Švába propojována s až takřka činoherní „mimesis“ činí z inscenace vzrušující podívanou, která diváky nutí měnit způsob vnímání toho, co se děje na jevišti. Tím je udržuje neustále aktivní a intelektuálně otevřené.
Samozřejmě, jako vše vytvářené lidmi, ani tato inscenace není bez chyb. Některé situace jsou příliš natahované, sexuálních narážek je také možná až zbytečně mnoho. Ale i tyto „chyby v systému“ dokazují, že Holiček a celý kolektiv pracující na vzniku inscenace otevřel mnoho zajímavých problémů, jejichž další umělecké ohmatávání může přinést nové a nové způsoby uchopování věčné otázky: Kdo je Bůh a kdo je člověk? Mě osobně Holiček přesvědčil, že ač jsem existenci Steva Jobse nevnímal, ovlivňoval můj život, má gesta, mé emoce mnohem více, než bych si možná přál. Hrozba? Nebo přirozenost?