Na scéně se objevují Jakub, Mája, Petr, Monika, Lenka a Marek (ano, je jich také šest), notují si slova písně z Přátel, pohupují se do rytmu a divákovi tím dávají jasnou zprávu, o kom a o čem se bude hrát. Podobně jako v seriálu sledujeme v té nejobecnější rovině sérii sociálních interakcí party kamarádů. Zde však podobnost se sitcomem končí. Na rozdíl od svých newyorských soukmenovců trpí Kamarádi deziluzí, samotou a během hledání pevného bodu v chaotickém světě dospělosti se navzájem zrazují. Jsou uvězněni v nostalgii, v obrazovkách svých iPhonů, zvěčněni na instagramových fotografiích, aniž by však vnímali skutečnou realitu. Američtí Přátelé v devadesátých letech vypovídali o generaci dvacátníků, kteří vyrůstali v době před vzestupem masových technologií. Píše se rok 2017 a my máme co do činění s generací odlišnou. A právě do té patří Kamarádi režiséra Adama Svozila a dramaturgyně Kristýny Kosové.

Inscenace vychází ze hry Malé závislosti, jejíž autorkou je Barbora Hančilová, studentka dramaturgie KČD. Příběh začíná narozeninovou párty. S přibývajícím alkoholem a následně i drogami si začnou kamarádi mezi sebou navzájem vytvářet svá „malá dramata“ (jak je nazývá jedna z postav), jež však přerostou v tragédii. Smrt oslavence zůstává nad neúplnou partou viset jako černý mrak. Každý se s ní vyrovnává po svém – rozchodem, novou láskou, inspirativními posty na blogu nebo snahou o úspěch ve světě umění.

Svozil s Kosovou sice změnili původní název, čímž vytvořili jasnou aluzi na známý sitcom, formální náležitosti hry – klipovitou strukturu, prolínání časových rovin, časté nedialogické promluvy adresované do publika – však v režijně-dramaturgické koncepci dodrželi. Sama „nedramatická“ kolážovitá struktura textu, skládající se převážně z replik jako vystřižených z facebookových chatů, však vytváří dojem jakési plochosti, který je dále patrný ve všech složkách a stává se tak inscenačním záměrem.

Tvůrčí duo onu plochost umocňuje seškrtáním několika významotvorných promluv, čímž dosahují namísto propracovaných charakterů spíše zjednodušených typů. Z Lenky (Kamila Trnková/Kamila Janovičová) se stává fiflena, kterou více zajímá to, jak se prezentuje na sociálních sítích, než jak se chová ve skutečnosti. Zradu své nejlepší kamarádky bere jako součást přirozeného toku událostí. V předloze ji na cestě z oslavy přepadne náhlý záchvat úzkosti, v inscenaci ale nepláče, nelituje. Jakub (Michal Lurie) je v textu Hančilové romantická duše, přemýšlivý kluk, kterého studium na vysoké škole nenaplňuje, raději chce pracovat v kavárně a věnovat se skládání hudby. V inscenaci ale vyznívá spíše jako osoba bez ambicí, uvězněná ve vzpomínkách na bezstarostnou minulost a tlumící svou ztracenou existenci drogami. Jeho bývalá přítelkyně Mája (Beáta Kaňoková) Jakubovi ve hře vytýká, že spolu sice chodili, ale intimně nežili, což jejich vztahové problémy činí mnohem hlubší. Do výsledného tvaru však tvůrci výtku nezařazují.

Prolínání časových rovin, které Hančilová předepisuje, je v Kamarádech svědomitě dodržováno. Děj přeskakuje od osudné oslavy Jakubových narozenin k jeho pohřbu a zase zpět. Inscenátoři rychlé střídání časových rovin v závěru vyhrocují, když přestřihávají mezi „dovolenkovým“ dobrodružstvím Petra (Václav Švarc) s Lenkou a dobou o něco pozdější, kdy na svět přichází Moničino (Jana Kotrbatá) a Petrovo dítě. Nejzásadnější vstup do textu však Svozil s Kosovou učinili přidáním detektivní zápletky, čímž plně využili potenciál nechronologického vyprávění. Divákova pozornost je po celou dobu směřována k otázce kdo skutečně zavinil Jakubovu smrt? Na odpověď si publikum musí počkat až do předposledního obrazu.

Klipovitá struktura textu umožňuje tandemu Svozil - Kosová vytvořit jasnou jevištní stylizaci. Podobně jako v jejich předchozí inscenaci divadla DISK Rituální vražda Gorge Mastromase  (2015, získala Cenu Marka Ravenhilla) i zde můžeme režijní prostředky definovat jako filmové. Světlem se v situacích znenadání zaostřuje na jednotlivé promluvy postav, jež jakoby s nadhledem komentují to, co se právě odehrává na pozadí. Monika si tímto způsobem stěžuje, že si jí Petr nevšímá a pracuje, i když by se měl bavit s přáteli. Vzápětí mu přichází e-mail – jeho vysněný projekt byl přijat a on slaví. Z reproduktorů se ozve Halo od Beyoncé a Monika s Petrem se k sobě ve zpomaleném záběru přibližují. Filmové prostřihy, realizované pomocí světel, jsou použity také jako přechody mezi jednotlivými dějišti – na jedné straně jeviště hrají Babeta (Tereza Terberová) s Markem (Adam Vacula) Let it go na Xboxu, zatímco si vedle v kuchyni Mája s Jakubem dávají lajnu. Později, když Petr jakožto nastávající otec čeká na chodbě porodnice, se zase na jiné části scény zjevuje Mája, která právě otevírá svoji výstavu v Českém centru v Berlíně.

Dojem plochosti (v doslovném i přeneseném slova smyslu) podporuje také scénografie Petra Vítka. Tlustý, bílý obdélník, připomínající obrazovku Macu nebo displej iPhonu, rámuje horizont jeviště. Herci se v něm pohybují na tenké zídce stejné barvy, avšak jejich chůze je ztížena – stejně jako postavy ve svých životech se i oni snaží udržet balanc, hlavně neupadnout!

Nejdominantnějším scénografickým prvkem je rozhodně bazén s bílými plastovými balónky, připomínající dětský koutek v McDonaldu - vzpomínka na bezstarostné dětství, ale i symbol životních bublin postav („každý si totiž vytváříme tu svou bublinu“), ve kterých se hrdinové jeden po druhém rochní jako v bahně. Balónky zde slouží jako metafora života. S Jakubovou smrtí se bazének vyprázdní a ve chvíli, kdy na Jakuba Mája, Babeta, Lenka a Monika v magickém rituálu vzpomínají, padají balónky z nebe zase zpět.

Minimalismus, jakožto jeden ze současných trendů, je v rovině scénografické zcela patrný. Chladná, až sterilní běloba vytváří jemný kontrast s kostýmy v pastelových barvách. Vojtěch Hanyš s Petrem Vítkem je vytvořili tak, aby na první pohled odkazovaly k aktuálnosti hry a zároveň poměrně jednoduše vykreslovaly jednotlivé charaktery. Šedivý oblek Švarce v roli workoholika Petra ukazuje, že to v kariérním žebříčku dotáhl nejdál. Blyštivým modrým overalem a sportovními teniskami na sebe upozorňuje Janovičová, ztvárňující sebestřednou Lenku. Upjatá Monika Jany Kotrbaté má na sobě povětšinou decentní narůžovělé šatičky, naproti tomu intelektuálka Kaňoková jako Mája široké černé kalhoty, lesklé polobotky, světle modrou košili a výraznou rtěnku. Od ostatních se mírně liší jen Vacula a Terberová.  Vaculův Marek bydlí na rozdíl od svých přátel v cizině, a cítí se proto mezi „starou bandou“ tak trochu nepatřičně, což je naznačeno jeho tmavým nenápadným „outfitem.“ Babetino basketbalové triko a infantilní drdoly si zase divák bez potíží spojí s tím, že je jejich nositelka o něco mladší než vrstevníci jejího bratra Jakuba.  

K jisté dvojrozměrnosti jednotlivých charakterů přispívá také způsob hereckého ztvárnění, které je ve většině momentů komediální, groteskní, jednoduše sitcomové, s občasnými psychologickými náznaky. Jako komické etudy působí například instagramové či blogové příspěvky Janovičové. Svůj nový motivační post, který pronáší do publika, doprovází přehnanými gesty, vrcholícími doslovnou ukázkou toho, co znamená ona #spring challenge – leze po zábradlí a nakonec se silácky vyhoupne na balkón poblíž hlediště. Komickou nadsázku lze občas pozorovat i u Kotrbaté v roli Moniky, to když svým kamarádům ukazuje byt a je přitom stylizována do zámecké průvodkyně. V neposlední řadě je třeba zmínit jednolitou groteskní polohu Viktora Javoříka v roli číšníka, taxikáře, stážisty českého centra a nakonec porodníka. Je pozorovatelem dění, vtipným komentátorem, představitelem „těch“ druhých, kteří světu současné generace nerozumí („No, to tady všichni takhle, na mobilu.“). Jako nejsilnější však paradoxně hodnotím ty momenty, v nichž se herci od nadnesené sitcomové roviny do jisté míry odpoutají. Zmíním například hádku Moniky a Petra, v níž Petr jako řešení jejich uvadajícího vztahu navrhuje promiskuitu, a zcela tak zmaří Moničinu snahu mu říct, že je těhotná. Velká gestika rozčílené Kotrbaté, její zjevné poposedávání, aby Petrovi poskytla „vztahový“ prostor, a nakonec i Švarcova snaha svou rozzuřenou přítelkyni objetím uklidnit, zde totiž plynou z vážnosti prožívané hádky, jejich cílem není „pouze“ bavit publikum.

Plochost, evokující obrazovky tabletů, chytrých telefonů a laptopů, je zároveň spojená s předvídatelností děje, ale pochopitelně ji nelze udržet po celou dobu inscenace. Podobně pak ironie a sarkasmus, jež jsou patrné ve všech složkách, se postupně stávají určitou režijní i hereckou pastí a po chvíli omrzí. Svozil s Kosovou si toho jsou jistě vědomi, avšak problém řeší poněkud nešťastně. Rychlou, místy i vtipnou slovní přestřelku, odehrávající se v jednoduše načrtnutých situacích, ukončí závěrečným obrazem, ve kterém si všechny hlavní postavy na krk nasadí cenovky. Ze záměrné pózy najednou přejdou v moralitu, která však v dané podobě nemůže být diváky vyslyšena, a celý tvar proto „vyšumí“ do ztracena.

O současné generaci mladých se toho v umění i mimo ně namluvilo mnoho. Poměrně nedávno o ní originální formou pojednal seriál Semestr. Jeho hrdinové žili na obrazovkách svých „jablíčkových“ laptopů, Kamarádi se většinu času odehrávají ve facebookových aplikacích chytrých telefonů. Inscenace tento náš virtuální život, potřebu neustálé sebeprezentace, ať už skrze média nebo v pracovním či osobním životě, jasně tematizuje. Mája se sice brání Petrově nabídce práce v institucionalizované, korporátní sféře marketingu s tím, že chce dělat jedině „pravé“ umění, ale stejně ji v závěru vidíme, jak ji jako „produkt“ české kultury představuje (a tedy i spolufinancuje) České centrum. Monika během prohlídky bytu svým přátelům ostentativně předvádí věci značky IKEA, SONY, H&M, Zara či Apple, včetně koláže „šťastných“ fotografií. Vše plní jedinou funkci – prezentovat její a Petrův sociální statut, společný život, zdánlivé štěstí.

Není to však obraz příliš generalizující a do jisté míry tedy zjednodušený? Co vlastně Kamarádi říkají o současných vztazích? Přátelství bylo hlavním tématem kultovního sitcomu a stejně tak je ústřední i v Kamarádech (na rozdíl od předlohy, v níž jsou klíčové závislosti na internetu, sociálních sítích atd.) V amerických Přátelích bylo však toto pevné pouto bráno jako fakt, z něhož vycházely příhody postav a potažmo pak i jednotlivé epizody. V inscenaci divadla DISK je přátelství silně ironizováno citací věty „moje krev, naše krev“ z filmu Magická posedlost, která zde označovala nezničitelné sesterské pouto.

Že by tedy dlouhodobější vztahy, ať kamarádské nebo milenecké, neměly v dnešní době šanci vydržet? Skutečně my, současná generace dvacátníků, mluvíme o vážných věcech pouze skrze ikonky a gify na messengeru? Takové předpoklady jsou, mírně řečeno, skeptické. O to víc, když Javořík v roli postaršího taxikáře konstatuje, že jsme nakonec stejně na světě každý sám, bez ohledu na rok narození.

Jistě, jsme generace „zkažená“ internetem a na sociálních sítích trávíme až nepřiměřeně mnoho času, avšak čím jsme starší, tím víc se od virtuálního světa odstřiháváme. Někteří z nás si ruší blogy, facebookové účty, bráníme se založení toho instagramového a končíme s Tinderem, protože si uvědomujeme, že skutečný svět a vztahy nás čekají tam venku. A naši rodiče, kteří již desítky let žijí ve fikčních světech nekonečných televizních seriálů či zábavních pořadů, kouzlu internetu naopak nově propadají.

Text Barbory Hančilové otevírá vážná, místy až existenciální témata, jako je například vyrovnávání se se smrtí někoho blízkého, uplatnění mladých na pracovním trhu či udržitelnost dlouhodobých vztahů v dnešním přetechnizovaném světě. Pokládá tak pro současnost zásadní otázky. Kamarádi na ně ale filmovou stylizací, sitcomově odlehčeným, typovým herectvím, zploštěním jednotlivých charakterů, přílišnou snahou ironizovat pojem „generační výpověď“ a závěrečným pokusem o moralistně zdvižený prst bohužel neodpovídají. Nad výsledným tvarem jsem se pousmála, stejně jako nad některými příspěvky blogerek, a z hlediště odcházela zpívajíc si v duchu píseň I’ll Be There for You, nikoliv s pocitem, že bych se o současné generaci dozvěděla něco nového.

Kamarádi

 

Katedra činoherního divadla

Autor: Barbora Hančilová

Úprava, režie a dramaturgie: Kristýna Kosová, Adam Svozil

Scénografie: Petr Vítek

Kostýmy: Vojtěch Hanyš, Petr Vítek

Pohybová spolupráce: Martin Talaga

Hudební spolupráce: Jiří Šlupka Svěrák

Vedoucí produkce: Agáta Karasová

Produkce: Lucie Nováková, Kateřina Pazderová

Hrají: Beáta Kaňoková, Michal Lurie, Jana Kotrbatá, Václav Švarc, Adam Vacula, Kamila Trnková/Kamila Janovičová, Tereza Terberová, Viktor Javořík

Premiéra: 18. listopadu 2016 v divadle DISK.

Psáno z repríz: 4. 12. a 20. 12.