K vytvoření bakalářské inscenace s názvem Imelda inspirovala studentku Katedry nonverbálního divadla HAMU Michaelu Starou bývalá první dáma Filipín. Nejde však o žádnou biografii. Ve výsledné podobě projektu ze svérázné femme fatale Imeldy Marcosové zbyla kromě křestního jména pouze její neukojitelná záliba v botách. Každá to známe: je jedno, že nám botník praská ve švech a skříň přetéká oblečením; když uvidíme neodolatelně krásné lodičky, prostě je musíme mít.

Hlavním tématem pantomimy kombinované se street dance a živou hudbou se tak stalo fanatické sběratelství, zejména závislost na hromadění krásných (ale nepotřebných) věcí. To, že celý projekt inspirovala právě Imelda Marcosová, se divák dozví v podstatě jen z anotace na webu, kam asi zavítá, pokud mu nedá pokoje otázka, proč se pantomima jmenuje zrovna takto. Když si však přečteme Imeldin životopis, možná nás rozhodnutí inscenátorů trochu zamrzí: příběh této svérázné ženy, která se ve svých 88 letech i přes svou komplikovanou minulost stále účastní vrcholové politiky, by rozhodně stál za samostatnou inscenaci.

A to nejen proto, že za vlády svého muže Ferdinanda v letech 1965–1986 stihla (za státní peníze!) zakoupit neuvěřitelné tři tisíce párů bot, nespočet šperků, stovky obrazů – a také několik budov na Manhattanu. Podobně úctyhodný výkon prokázala, když v několika důležitých politických funkcích upevňovala manželovu diktaturu. Protože neklid v zemi narůstal, vyhlásil roku 1972 Marcos stanné právo. Ocelového motýlka, jak zní Imeldina přezdívka, se o několik měsíců později neúspěšně pokusili zabít mačetou. Nakonec musel prezidentský pár kvůli státnímu převratu uprchnout na Havaj. Po Ferdinandově smrti v roce 1989 byla Imeldě udělena milost, a mohla se tak vrátit za svými módními skvosty. A nebyla by to Imelda, aby se rovnou neodvážila kandidovat na prezidentku Filipín. Prohrála, ale zato byla hned čtyřikrát zvolena do Poslanecké sněmovny, naposled v roce 2016. Její unikátní módní sbírka je na Filipínách vystavována v několika muzeích.

Životopis Imeldy Marcosové podporuje domněnku, že ještě více než po krásných věcech toužila po bohatství a moci, inscenace se nicméně striktně drží jen její záliby v botách. Na jevišti Divadla DISK, kde se repríza odehrála, příznačně vidíme jediný objekt: velikou bílou skříň se spoustou čtvercových přihrádek na boty. V nich trůní pestrobarevné lodičky s různou výškou podpatku, tenisky jednobarevné i vzorované, polobotky vysoké i nízké, ale také podivné zelené gumovky nebo chlupaté pantofle ve tvaru soba. V pokročilém stádiu sběratelské závislosti zkrátka už nezáleží na tom, zda boty unosíte. Hlavně abyste jich měli co nejvíc. Bělostná skříň s pastelovými páry bot v jinak černém prostoru divadla doslova září, připomíná výkladní skříň anebo snad muzejní vitrínu, kde ostatně většina Imeldiných bot také skončila. Performerka (mimochodem oděná do univerzálních černých kalhot a bílé košile, což ladí s každým typem obutí) tento kus nábytku v určitých momentech používá jako tělocvičné náčiní. Například vyšplhá po skříni úplně nahoru a pak zde tančí nebo se (hlavou dolů) napasuje do největší přihrádky a vklouzne do balerínek, které jsou přichycené na stropě.

Projekt se nesnaží novodobý fenomén takzvaných shopaholiků nikterak hloubkově analyzovat. Spíše se zaměřuje na zkoumání protichůdných pocitů spojených s neodbytným nutkáním hromadit věci, a to, vzhledem k žánru, především prostřednictvím mimicky-gestického výraziva performerky. Na Imeldě se režijně podílel Radim Vizváry, letošní držitel ceny Thálie za pantomimu Sólo, jenž na Katedře nonverbálního divadla působí jako pedagog a nyní je ročníkovým vedoucím hlavní aktérky. Jeho vklad je znát v detailním propracování každého pohybu performerky, v čistotě provedení i v kombinaci moderní pantomimy s různými tanečními styly. Interpretka se inspiruje především stylovými odnožemi street dance (např. Vogue Dance a Waacking). Jejich použití trefně odráží atmosféru konzumního světa posedlého nakupováním nablýskaných věcí po vzoru hvězd z načančaných videoklipů.

Michaela Stará výstižně a přesně znázorňuje rozličná psychická hnutí spojená s tématem. Dokáže zaujmout a pobavit i pouhým detailem, přičemž nepatrný pohyb často bývá spouštěčem celé náročné choreografie. Pohyby obočí vyjadřující úžas nad novými botami se v podání herečky například mění v hotovou obličejovou akrobacii, která nakonec probudí i zbytek těla a přiměje ho k vzletnému tanci. Divák cítí, že Imelda je na stopě něčemu neodolatelnému. Když hrdinka touží po novém kousku, každý sval v hereččině obličeji signalizuje neodbytnou, až kleptomanskou touhu přecházející v nespokojenost. Jestliže se jí však do rukou dostane nový pár bot, divoce se roztančí a vklouzne do svého nového úlovku. Celým tělem vyzařuje triumfální uspokojení a také úlevu. Najednou se nese jako královna, s novým kouskem si přijde krásnější, celistvější, zajímavější.

Jenže tento pocit jí vydrží jen na kratičký okamžik; za chvíli už zase čenichá kolem jako myška, odkudsi vyloví dlouhatánskou fosforeskující tkaničku a začne ji pojídat. Tkaniček přibývá a přibývá. Imelda se dáví, ráda by je snědla všechny, ale nejde to. Výstižná metafora toho, že je naprosto nemožné nashromáždit všechny věci světa, což shopaholiky nevyhnutelně odsuzuje k ustavičné nespokojenosti. To znázorňuje i scéna, v níž Imelda vytáhne z jedné boty obyčejnou rudou tkaničku: performerka jí svými zručnými pohyby vdechne život a vzdorovitá tkanička hrdince zákeřně spoutá ruce za zády. Lidé jsou otroky svých závislostí, podléhají jim znovu a znovu, a s každým podlehnutím se pouta utahují víc a víc.

Hudbu, která je pro inscenaci zcela zásadní, produkují přímo před zraky diváků dva všestranní muzikanti. Jde o nepokojné, neodbytné melodie obohacené o zvukové efekty – mladíci například vynalézavě využívají šplouchání vody o stěny sklenice zesílené mikrofonem. Hudební složka inscenace velice výstižně odráží duševní stavy hrdinky. Energický výtrysk veselí za okamžik nahradí pochmurná, chladná melodie připomínající odkapávání vody (nebo slz): radost z nové koupě střídá vystřízlivění.

Na několika místech hudba dokonce přímo ovlivňuje dění na jevišti. Muzikanti se například chopí fléten, hrají ztřeštěnou melodii a při tom s nástroji hypnoticky krouží. Jejich činnost Imeldu naprosto pohltí. Nezbývá jí než pomateně tancovat, dokud neztichnou. Dvojice mladíků představuje protiváhu Imeldina neukojitelného pídění po krásných věcech, a to nejen svou nepřehlédnutelnou přítomností na jevišti. Svými výrazy často komentují počínání hlavní hrdinky, tázavě zvedají obočí a nechápavě kroutí hlavou. V jednom momentě dokonce přelétnou očima článek v časopise, který Imelda podrážděně odhodila, a propuknou v pohrdavý smích. V těchto chvílích se z muzikantů doprovázejících představení stávají postavy pantomimy.

Jejich hrdinové nicméně nejsou proti sběratelství naprosto imunní: na konci inscenace se nechají strhnout Imeldiným křepčením v záplavě bot a překvapivě následují její choreografii. Vlivem efektně stylových, ovšem velice nemužných pohybů náhle působí poněkud zženštile; zdá se, že se z nich stávají další nenapravitelní milovníci bot. V posledním momentě se však z řad sběratelů zase vyčlení jediným gestem: vzpamatují se ze svého opojení, upustí svoje bytelné kanady, které dosud svírali v rukou, a Imelda se bezvládně kácí k zemi, totálně vyčerpaná neodbytným sběratelským hemžením. Alespoň v závěrečné scéně tak tvůrci naznačí, že sběratelství není pouze ženskou vášní.

Pantomima Imelda nenabízí kdovíjak objevný pohled na téma sběratelství a s ním souvisejícího konzumu. Její těžiště spočívá jinde: především v neobyčejně sugestivním, dynamickém a technicky velice povedeném ztvárnění těch nejniternějších psychických hnutí, jež v člověku dokáže probudit neodbytná, nepokořitelná sběratelská vášeň. Herecky i pohybově velice talentovaná hlavní aktérka s diváky dokáže navázat kontakt pomocí pouhého výrazu obličeje, a okamžitě je tak vtáhne do nablýskaného světa, v němž neživé věci rozhodují o tom, jak se bude člověk cítit a jednat. Inscenace Imeldinu závislost neodsuzuje, spíše se nad ní někdy shovívavě, někdy ironicky pousměje. Ostatně, kdo z nás by se v Imeldě alespoň trochu nepoznal?