Když jsem bakalářskou inscenaci studenta 3. ročníku KČD DAMU Adama Ruta Jak na to viděl poprvé v horkém létě 2009, ze všech účinkujících, diváků i technického zázemí v podobě režiséra a dra-maturgyně se pot řinul proudem. Učebnou kypěly salvy smíchu, komické situace vyplňovaly břitce vtipné mono-logy a hudba bostonského dua The Dresden Dolls zcela ve svém duchu brechtovsky doplňovala tuto hodinovou divadelní asambláž do tvaru úhledně zabalené bonbo-niéry. O několik měsíců později – na podzim – jsem se na inscenaci vypravil podruhé, tentokrát se zubařskou vrtačkou v ruce.

Druhá návštěva byla tedy logicky hloubavější a přinesla s sebou několik spletitých otázek a problémů: jak psát o práci svých spolužáků a spolužaček, kolegyň a kolegů, kamarádů a kamarádek (samozřejmě pravdi-vě); jak hodnotit práci, která je ještě součástí učebního procesu, ale přesto je již prezentována široké veřejnosti (samozřejmě naplno); a jak soudit představení, v němž se snad vše od prvního okamžiku hroutilo a nedařilo (samozřejmě spravedlivě). Třetí úkol se nakonec ukázal jako nejjednodušší, protože díky možnosti srovnání s prvním zhlédnutým provedením se všechna pochybení nezaviněná lidským faktorem dala snadno odfiltrovat, přestože možná právě tahle Kimova hra1 s inscenací byla jedním z (mých soukromých) zábavných momentů.

Český čtenář měl poprvé možnost si přeloženou hru The Knack Ann Jellicoe přečíst již pět let po jejím vydání v Londýně (1962). Vyšla ve sborníku Anglické absurdní [sic!] divadlo pod názvem Bezva finta spolu s texty Normana Fredericka Simpsona2 a Harolda Pintera. Onen poukaz na absurdnost není náhodný. V původní po-době, v překladu Františka Vrby, má text skutečně rysy tohoto typu divadla – nonsens se mísí s non-sequitur v dadaistické situační omáčce s přísadou čtyř postav, o nichž se toho vlastně příliš mnoho nedozvíme, ovšem které nás provedou krátkým, leč výživným výsekem ze své-ho života a na konkrétním případě nám ukáží, jak sbalit či nesbalit ženu, potažmo ženy. Ann Jellicoe se poetikou svých dialogů natolik přibližuje humoru Jerome Klap-ky Jeromeho, až by hra mohla nést podtitul Tři muži na lovu (nebo možná v říji). A to je výhodou i slabinou textu zároveň: výhodu si uvědomujeme zejména při čte-ní, které je zábavné a oddychové, a navíc při něm naši představivost usměrňují autorčiny podrobné didaskálie; slabina tohoto stylu se projevuje v jeho – přiznejme dnes již určité – zastaralosti. Dramaturgyně Kristýna Čepková hru částečně zbavila nálepky absurdní škrtnutím části dialogů, posunula některé jazykové prostředky do ak-tuálnější podoby, zkrátila text na únosnou délku jedné hodiny, a tak spolu s režisérem dospěli k modernizující úpravě, která text posouvá do současnosti při zachování oné nadčasové problematiky mezilidských vztahů. I přese všechnu snahu ale hlavní chyba hře zůstala: téměř padesát let stará situační komedie o ňoumovi, který ještě neměl žádnou partnerku, spadá formálně do posledního zásadního období3 světové dramatiky, ale obsahově v podstatě nepřináší nic nového. Inscenační tým se bo-hužel opřel především o obsah, a tak se převážně slovní absurdní komika poněkud ztratila pod množstvím klasických situačních gagů, nepřesným podáním, nebo byla vypuštěna při dramaturgické přípravě.

Výše zmíněné scénické poznámky Ann Jellicoe došly svého naplnění jednak v rovině scénografické (scénu tvoří dvě stěny Tomova pokoje, dveře a okno, dvě židle a později i skládací postel – téměř doslova jak stojí v úvodu prvního obrazu), jednak po stránce režijní: Rutova práce spočívala především v detailní koordinaci situací, jejichž rámec převzal přesně z původního textu. To se po-vedlo dokonale – tempo nejen že nezačne váznout, ale postupně směrem ke konci inscenace nabývá na frenetič-nosti a před závěrečným happy-endem a pointou přichází chvilkové zklidnění. Vše je technologicky správně, diváci se baví a herci odvádějí znamenité výkony. Herecký ansámbl osciluje od ostrých, krátkých, jasných a výrazných akcí Petra Borovce jako Toma – jenž je v inscenaci herec-kým drahokamem o stovce faset – až k rozehrávaným, nesmělým a rozevlátým reakcím Jana Huška, coby Filipa; ale možná právě tahle rozmanitost umožňuje podpořit občasnou téměř až psychologickou drobnokresbu postav. Ostatní herecké výkony však zůstávají na hranici šarže, malý prostor učebny K222 i nevelký rozsah inscenace nedávají příliš mnoho možností k přílišnému setrvávání a rozehrávání jednotlivých charakterů.

Druhé zhlédnuté představení mělo – jak bylo již zmíněno v úvodu – jednu zásadní kvalitu. Spikly se proti němu všechny divadelní živly, takže herci zápasili s dveřmi, postelí, židlemi, kufry a zavazadly o mnoho víc, než v případě prvním. Ale tohle scénografické spik-nutí dodalo jakousi autenticitu skrytou v nedokonalosti. Ukázalo, že každý z herců je nejen schopen opakovat naučený text a pohyby, ale i pružně reagovat v nastalých krizových okamžicích. Dveře vyvrácené z pantů nakonec na nikoho nespadly, dekorace se na nikoho nezřítila a okno nikoho neuvěznilo za scénou; a mě mnohem víc než ubíhající děj bavilo sledovat, jak se prostor zpěčuje hereckým akcím. Jako by se absurdno nakonec objevilo samo navzdory inscenátorům – i když mě po představení někteří herci přesvědčovali, ať o tom tentokrát určitě nepíšu. Musím. Bavil jsem se. Ale nejspíš nezamýšleným, a to není správně.

Inscenace jako celek totiž pouze dobře baví: nesděluje žádná převratná moudra – což se mimochodem od této předlohy jistě nečeká – ale ani neutrousí nějakou upřímnou, drobnou pravdu. Můj život se po jejím zhlédnutí nezměnil; neřekla mi vlastně vůbec nic, kromě toho, že ukázala, v jakém stavu svého tvůrčího vývoje se tento tým nachází. Takže pokud by měla – obecně vzato – bakalářská inscenace být analogií bakalářské práce písemné (která je mimochodem její nedílnou součástí) a prokázat absolventovy schopnosti pracovat se zdroji (textem), ukázat tří, resp. dvouletou schopnost práce s materiálem (herec a prostor), pak tato inscenace svůj účel splnila naplno. Ale až v létě nebo na podzim 2010 uvidím magisterskou inscenaci Adama Ruta v DISKu, budu se (spolu s dobře řemeslně odvedenou prací) tvrdě dožadovat tvůrčích a objevných počinů. Však on už Adam Rut přijde, jak na to!

 

1 Kimovy hry, pojmenované podle titulní postavy knihy Rudyarda Kiplinga Kim Kimballa O‘Hary, všichni jistě zažili v rámci setkávání různých zájmových organizací za deštivých odpolední v klubovnách – Kimovi se osvědčilo zapama-továvat si různé šperky v obchodě a stát se díky této své pozorovací schopnosti dobrým špionem; koneckonců mezi jiskrami – pokud mě paměť neklame – jsme nehráli téměř nic jiného.

2 Anglický autor (nar. 1919), jehož dílu do světel ramp pomohla dramatická soutěž pořádaná redaktorem deníku The Observer Kennethem Tynanem. Přestože bývá srovnáván s Eugènem Ioneskem, sám se rád hlásí spíše k Pelhamu Grenvillu Wodehouseovi a Jamesi Thurberovi. Největší úspěch mu přinesla parodická televizní inscenace Jak prosté, drahý Watsone, na jejíž oblíbenosti se podílel i John Cleese v roli Sherlocka Holmese.

3 Myšleno je tím samozřejmě období přelomové; současná postmoderní dramatika je natolik neuchopitelná, že se ji přelomovou prozatím neodvažuji nazývat.