V zimním semestru jsem se zúčastnila workshopu japonského divadla kjógen, který probíhal na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Vedla jej Naoko Aoki, která vystudovala na Univerzitě Kejó v Japonsku. Tématem její magisterské diplomové práce bylo myšlení v českém loutkovém divadle. Od října 2007 je studentkou na KALDu, kde píše disertační práci s názvem Struktura loutkového divadla a japonská estetika. V rámci této práce připravuje inscenaci zdramatizovaného románu Samuela Becketta Murphy, která by měla být vytvořena pomocí principů divadla kjógen, kterému se učila u rodiny Ókury v létě 2011. A tak účastníci workshopu dostali nabídku podílet se herecky na připravovaném díle.
Workshop probíhal po dobu jednoho měsíce (každý týden jedna hodina) a byl přístupný všem studentům DAMU, i přesto skupinu tvořilo včetně přednášejícího pouze pět lidí. První setkání bylo teoretické, následující už pak praktická, ale kvůli pracovnímu vytížení jsem se mohla zúčastnit pouze prvních dvou. Kjógen mě ale natolik zaujal, že jsem požádala Naoko Aoki o zvláštní soukromou hodinu, abych dohnala to, co jsem zameškala.
Kjógen je žánrem japonského klasického divadla, který vznikl ve 14. století z náboženského rituálu. Jde o komedii či frašku. Původně byl kladen mezi jednotlivá představení divadla nó1 pro odlehčení. Do začátku 17. století se kjógen předával pouze ústně, neexistoval v psané formě, herci tedy mohli hojně improvizovat.
Kjógen dělíme do tří základních skupin. První skupinu tvoří becukjógen, což je taneční výstup v blahopřejné hře divadla nó. Do druhé se řadí aikjógen neboli vsunutý kjógen, se kterým se lze setkat v epickém shrnutí mezi první a druhou polovinou hry nó. Třetí skupinou je samostatný kjógen, jehož repertoár se dělí podle hlavní postavy na hry o líných pánech, o sluhovi, hry o ženách, ženiších, o mniších, démonech, hry o slepcích a rozmanité hry. Postavy se povětšinou snaží navzájem se napálit, hádají se, bojují spolu, ale nakonec se stejně usmíří, protože si uvědomí, že se potřebují. Text je plný ironie, slovních hříček a parodie. Nejzásadnější pro divadlo kjógen je jeho forma hraní, která je vždy stejná, a herec se ji musí naučit. Diváci tak rozumí znakům postav a jejich projevu. Jde o divadlo silně stylizované, kdy herci mluví velmi pomalu a se specifickou intonací. Kjógen také hojně využívá masek, které znázorňují postavy zvířat, démonů nebo božstev. Po teorii zakončila Naoko Aoki první hodinu tím, že nám pustila záznam inscenace kjógenu2.
Při druhém setkání se Naoko zaměřila na vzájemné pozdravení se, chůzi a také na zpěv kjógenu. Pro ten je typické a důležité vyslovovat hlásky přímo před sebe, snažit se je ze sebe vyrážet. Jde o pravý opak toho, co jsem se učila na herecké škole při jevištní mluvě, tedy mluvit směrem do oblouku, aby se náš hlas nesl místností. V kjógenu má své zákonitosti i pozdravení se, kdy si nejprve poklekneme, poté sedneme do dětského sedu a zpátky vstáváme přesně opačným způsobem. Poslední částí této hodiny bylo naučit se chůzi a základní postoj, při kterém jsou kolena mírně pokrčená, ruce položené na tříslech s lehce ohnutými lokty, tělo nakloněné dopředu. Pro chůzi je typické šoupání pat po podlaze. Z chodidla se nám stává jakási kolébka, přičemž nehoupeme tělem nahoru a dolů, ale jdeme rovně za svým cílem.
Od pohybu jsme se dostali k předvedení nejrůznějších činností, například k pití saké nebo utrhnutí jablka ze stromu a jeho následná konzumace. Pro kjógen je při hraní typické pravidlo: pomalu - rychleji - rychle. Uvedu na příkladu. Má pravá ruka trhá imaginární jablko a přibližuje se s ním k ústům. Pomalu otevírám ústa a zakusuji se do něj, následuje druhé kousnutí, třetí navazuje rychleji než druhé na první. Jednání se zrychluje, až z jablka zůstává jen malinký kousek, který se vejde do pusy a dá se spolknout.
Poslední věcí, kterou nás Naoko naučila, bylo projevování emocí. Je těžké rozpoznat rozdíl mezi smíchem a pláčem, neboť zakřivení obličeje je u těchto dvou výrazů téměř stejné. Jediným odlišením je použití hlásek „chachacha“ pro smích a „jéjeje“ pro pláč. Vyjádření zlosti bylo nejvíce pochopitelnou emocí díky podupnutí si a výrazu hněvu v obličeji. Tou čtvrtou byla radost, která dle mého názoru spíše vyjadřovala neutrální výraz s radostným projevem ve slově.
Workshop mi dal možnost nahlédnout do japonské divadelní kultury. Ale jsme teprve na začátku a do hloubi divadla kjógen se dostaneme až během zkoušení inscenace v letním semestru. V tuto chvíli mi kjógen otevřel bránu zatím málo známého typu divadla a dal mi chuť do té brány vejít.