„Je velice krásný den,“ řekl Santiago Nasar

Příběh novely sleduje okolnosti smrti jedenadvacetiletého mladíka Santiaga Nasara (Jáchym Kučera), který je zabitý pro údajné svedení dívky Angely Vicariové (Anna Břenková). Smrt je však ohlášená, jak již naznačuje samotný název novely, a vrahy i motiv zločinu známe hned od počátku. Angela má svatbu s bohatým mladíkem Bayardo San Románem (Jakub Koudela), který ovšem o svatební noci zjistí, že Angela už není panna, a vrátí ji matce. Bratři (Adam Ernest, Lukáš Černoch) jdou po dívčině přiznání Santiaga zabít. O svém záměru ale mluví před každým, koho potkají, aby Santiaga někdo varoval. Doufají, že Santiago uteče a oni se vyhnou nesmyslné vraždě, celému městu se však zdá nemožné, že by se to mohlo stát, a tak jej nikdo nevaruje. Den po velkolepé svatbě Angely a Bayarda je Santiago pobodán u zadních vrat svého domu a na místě umírá – „aniž by pochopil svou smrt“.

Holec s Košťákem vytvořili autorskou dramatizaci Kroniky ohlášené smrti. Pro úpravu je příznačný minimalismus a repetice, jež potom nechávají vyniknout stylizovaným, pohybovým scénám. Heslem inscenace by se tak mohlo stát: ironie, grotesknost, stylizace. Tento dojem podporuje i v den smrti Santiagem vyřčená věta – „Je velice krásný den“ – přestože „ten den pršelo a Santiago byl zapíchnutý jako prasátko“. Již v první scéně vidíme Santiaga Nasara v pozici mrtvého - opírá se o stěnu tak, jak zde byl zabitý, jednu nohu pokrčenou, obličejem směrem k divákům, aby byly vidět jeho vytřeštěné oči a pootevřená ústa. Tato pozice se v průběhu několikrát vrátí jako připomínka nesmyslnosti jeho smrti.  Santiago má na sobě černý frak, který připomíná svou barvou a svátečností oděv do rakve a zároveň odkazuje k vyššímu společenskému postavení bohatého mladého muže. Santiago vystupuje sebejistě, zvláště když škádlí služebnou (Beata Kaňoková) nebo když své dívce fantazíruje o společné budoucnosti a svatbě.

Divák však nemůže toto vystupování naplno ztotožnit se Santiagem, neboť ho v situacích vnímá očima druhých postav, jeho dívky Flory (Beata Kaňková), matky (Klára Cibulková) a klevetných služebných, které jej považují za nectihodného a nemravného muže, jenž si na své bohatství nemohl poctivě vydělat. Tohoto efektu tvůrci docilují tím, že Santiago už na začátku umírá, a divák ho tak vnímá jako fantom nebo jako vzpomínku jednotlivých postav zhmotňující se na jevišti. Tento fakt je neustále zdůrazňovaný návratem Santiaga do pozice zavražděného. Těžko bychom tedy mohli říct, jaký je Santiago, ale můžeme sledovat, jak na něj pohlíží ostatní. Sluha (Adam Ernest) ho obviňuje z nečestnosti, když popisuje jeho honosný dům, služebná jej vnímá jako nestydatého bohatýra, a proto potom doznává, že jej nechtěla před vrahy varovat. Flora na něj vzpomíná nejdříve vesele, Santiago jí dává květinu a fabuluje, jak velká bude jejich svatba. Poté, co se dozvídá o důvodu plánované vraždy, odmítne Santiaga u sebe schovat a uvěří klepům, zatímco zmatený Santiago netuší, co se s jeho milou stalo. Všichni tak podléhají předsudkům, které se stávají hlavním tématem inscenace.

Samotného Santiaga vidíme většinou veselého, jak čile tancuje s dlouhými nočními košilemi visícími ze stropu, které něžně bere do rukou jako taneční partnerky. Na jevišti košile představují závěsy, za které se schovávají služebné, nebo provazy, jež si kolem zápěstí omotá Bayard, aby se spoutal. Zatímco se svázaný přibližuje k Angele, tak mu jeho odvržená žena čte milostné dopisy, co mu napsala. Scéna metaforicky znázorňuje nemožnost Bayarda přiblížit se Angele, která jej miluje. Košile také nahrazují zvony, stačí za ně prudce zatáhnout a ozve se známý zvuk odbíjení. Scénografie (Jozef Hugo Čačko) je doplněná bílými pruhy látek uspořádanými v zadní části jeviště do kruhu. Společně s dlouhými světlými šaty dívek scéna připomíná orchestru antického jeviště, tento dojem podporuje i stupňovité hlediště, přestože nemá půlkruhovité uspořádání. Tvůrci tak na jednu stranu kladou neschopnost jednotlivých postav jednat a na druhou stranu tragický osudem řízený příběh, ve kterém stačilo, aby se jedna titěrnost odehrála jinak a nikdy by k vraždě nedošlo.

Inscenátoři používají roli vypravěče, v níž se herci střídají a do mikrofonu v pozadí ohlašují názvy kapitol a uvozují situace, což podporuje roztříštěnou strukturu jednotlivých scén, střípků mozaiky. Podobně jako vypravěč, i postavy občas své jednání komentují. Když průvodce v Santiagově domě popisuje zlaté čajové servisy a tapisérie, udělá krok dopředu k divákům a polohlasem podotkne, že by si Santiago čestně na takové bohatství nikdy nepřišel. Tento princip společně se stylizovanými tanečními pohyby vytváří poetiku situací, které jsou komické a zároveň brutální. Například když se bratři Vicariové hádají o to, kdo bude mít delší nůž, a přitom tančí a mávají s nimi kolem sebe. Nože jsou sice dřevěné a bratři se hádají jako desetiletí (dokonce je v inscenaci zmíněno, že jsou sice formálně dospělí, ale působí jako dvě děti), přitom se ale chystají vraždit.

Stylizovaný pohyb napomáhá ukázat hlubší souvislosti situací. Například ve scéně, kdy Santiaga bratři probodávají, hraje veselá hudba a všechny postavy tančí latinskoamerickou čaču. Santiago úplně vpředu udává tempo a každý z bratrů se k němu nakloní a bodne ho. Posléze do něj začnou bodat všechny postavy. Ukazuje se tak, že na vraždě mají podíl všichni, neboť Santiaga nikdo nevaroval. Veselá hudba a úsměv Santiaga, k němuž přichází smrt, aniž by o tom věděl, pak působí groteskně.  Zároveň je ve scéně zvýrazněné, jak postavy nepochybují, že by byl Santiago vinen. Služka mu na břicho ve druhém intermezzu - kde se zkoumají na pitvě jeho ostatky – napíše prase a hnusný. Když se Santiago otočí, má přes celá záda napsáno Arab. Jde o konkrétní odkaz, který však bohužel v představení není více rozveden. Téma předsudků je většinou uchopeno velmi obecně, podobně jako příběhy jednotlivých postav, jež jsou typizované a nemají propracovanou psychologii, protože inscenace je postavená spíše na krátkých scénách. Působivé taneční výjevy tak nahrazují konkrétnější uchopení tématu a hlubší nahlédnutí na problém předsudků, které máme například k národním menšinám, uprchlíkům nebo různým náboženstvím.

Téma předsudků se zrcadlí i v dalších postavách. Za své provinění z mládí Angela velice trpí a stává se trnem v oku rodiny, přestože se ukazuje její jemnocit a dobrá povaha v lásce k Bayardovi. Svého nastávajícího neoklame, jak jí radily přítelkyně, a přijme tak plně svou vinu. Ve vleku předsudků jsou i její bratři při vykonávání msty na Santiagovi, neboť čin spáchají podle svých slov jen z povinnosti. Samotný Santiago se tak nemůže bránit, neboť je k smrti odsouzený už dopředu. Žádná z postav není nevinná nejen proto, že ho nevaruje před vrahy, ale také proto, že se i po jeho smrti snaží obhájit pouze sebe sama. Město je plné ze svatby opilých sobeckých kreatur, které se schovávají za závoji průsvitných záclon. Dokonce samotní vrazi u zpovědi litují jen toho, že Santiaga nikdo nevaroval, a vlastní vinu popírají. Vykreslení příběhů ostatních postav by mohlo barvitěji rozvinout problematiku předsudků, většinou však ukazuje maloměšťácké, úzce provázané společenství, jež se obrací proti jednotlivci a zcela jej zničí. Následně si nad touto vraždou městečko umyje ruce a nepociťuje žádnou zodpovědnost. Inscenace tedy nabízí obrazivé scény, taneční kreace, ale kvůli zploštělým charakterům někdy dochází k zjednodušení problematiky předsudků a viny. Střepy rozbitého zrcadla se však spojují dohromady a vytváří svébytný svět městečka, kde se jednoho krásného dne stala ohavná vražda.

 

 

 

Kronika ohlášené smrti

Studio Švandova divadla

Režie: Jan Holec

Dramaturgie: David Košťák

Výprava: Jozef Hugo Čačko

Light Design a projekce: Lukáš Dřevjaný

Výběr hudby: Jan Holec

Pohybová spolupráce: Martin Talaga

Produkce: Václav Hodonický, Carolina Giacomin, Petra Lásková

Hrají: Jáchym Kučera, Lukáš Černoch, Adam Ernest, Anna Břenková, Beáta Kaňoková, Jakub Koudela, Klára Cibulová

Premiéra: 4. 3. 2017

Psáno z reprízy: 10. 3. 2017