Vydání čtvrté klauzurní knihy Filmové a televizní fakulty AMU navazuje na projekty z let 2012, 2013 a 2014. V úvodu aktuálního vydání objasňují záměr školy děkan FAMU Zdeněk Holý a editorka Jitka Lanšperková. Podstatou je fakt, že do ní přispívají odborníci z různých oblastí, kteří na škole nepůsobí. Cílem tohoto pohledu „zvenku“ je pokusit se nabourat hranici mezi studentskou tvorbou a názorem kritické a odborné veřejnosti. Hlavní výhoda podle nich spočívá v tom, že autoři neznají pozadí vzniku jednotlivých děl ani osobní přístupy či motivace studentů. Vzniklé reflexe tak slouží nejen studentům, ale také pedagogům, kteří na škole vyučují. V neposlední řadě jednotlivé texty poskytují  inspiraci uchazečům o studium. A především nabízejí prostor pro to, aby se o studentské tvorbě dozvěděla veřejnost, případně budoucí zaměstnavatelé.

Do potenciální čtenářské základny spadají vysokoškolští profesoři, tuzemští filmaři i středoškoláci. Zvláštní podvojnost textů způsobuje kombinace subjektivních dojmů (přestože mnohokrát řádně vyargumentovaných) s odbornou filmovou terminologií. Nezasvěceného čtenáře zaujme řada postřehů, ale svůj vlastní názor si už vytvořit nemůže. Klauzurní práce jsou sice přístupné veřejnosti, ale pokud je neuvidíte přímo na FAMU, není možné filmy zhlédnout. Výjimku samozřejmě tvoří snímky, které se dostanou do distribuce.

Oslovení autoři pojímají své texty přes konkrétní hledisko, které se snaží vztáhnout k nějakému aktuálnímu fenoménu. Teoretička Irena Reifová (Tvorba FAMU jako příslib pro post-televizní televizi) se ve svém hodnocení studentů Katedry kamery zamýšlí nad tím, zda zvolený autorský styl obsahuje prvky, které by obstály v dnešní televizní tvorbě. Reifová naráží na trend dnešní doby, kdy jsou majitelé televizních společností i diváci stále více utvrzováni v tom, že televizní seriály mohou dosahovat stejných (ne-li lepších) kvalit než tvorba filmová. Kritik a publicista Antonín Tesař (Výhodný minimalismus) se zaměřuje na civilní a formálně strohý styl snímků a poukazuje na nahlížení postav z vnějšku. Tvrdí, že tento postup podporuje řada formálních znaků, například specifický pohyb kamery, dynamika střihu, odmítnutí klasického vyprávění a náhlý nebo nejasný konec. Také je často oceňován na filmových festivalech a studentům přináší výhody i co se týče ekonomické a praktické stránky. Vlastní pozitivní a logickou argumentaci vzniku takových filmů pak dává do kontrastu s dotazem, zda tyto filmy a jejich tvůrci mohou obstát v profesionálním prostředí. Tuto klíčovou otázku ale pouze vznese a nechává ji nedořešenou. Oba texty odkazují na moderní vlnu televizní produkce. V době, kdy Netflix funguje ve 190 zemích a má stále více předplatitelů, kteří pořady sledují na noteboocích a tabletech prakticky kdekoli a kdykoli, je snaha přiblížit se televizní poptávce a úspornému stylu naprosto logická. Mladí tvůrci napodobují vzory současného trhu, kde méně znamená více. To ostatně dokazuje taky enormní nárůst televizních a internetových minisérií.

Část přizvaných komentátorů se věnuje nejen promítaným výsledkům, ale i zadáním školních cvičení, které mají studenti plnit. Náhled na tuto problematiku otevírá Lenka Jungmanová (Klauzury dokumentaristů očima literární vědkyně). Podle ní z tematických úkolů zaměřených na postup práce jasně nevyplývá, zda je jejich úkolem držet se daného postupu, nebo zda se toto téma mělo odrazit v námětu filmů. U reportáží jí zase chybí skutečná publicistika. Poslední úkol (Můj pohled na skutečnost, na které mi záleží) komentuje až ironicky. Podle ní je jen těžko představitelné, že by někdo točil pohled na skutečnost, na které mu nezáleží. K zadání klauzurních prací se vyjadřuje také kritička Eliška Děcká (Animované nápady letošních klauzur). Ta přichází s postřehem, že častá nelibost studentů k předem zadaným tématům jim může naopak pomoci k lepšímu výsledku. Začínající animátory předem určená zadání mnohem více motivují k tomu, aby se z nich kreativním způsobem vymanili. Právě tyto poznámky jsou v knize tohoto typu podstatné a je škoda, že se jim nevěnuje více textů. Komentování zadání školních cvičení dávají škole reálnou zpětnou vazbu a do budoucna tvoří možnost pro úpravy či změnu.

Filmový historik Jan Křipač (Světlo je všechno) dělí čtyři studentská bakalářská zadání Katedry kamery na dvě skupiny. U cvičení Anticorr a Sen upozorňuje na jistou schematičnost, které se studenti dopouštěli. V prvním případě filmaři využívali prvky noirového vyprávění vyjádřené charakteristickými stylovými prostředky (využití stínů či atmosférické perspektivy nakládající s mlhou, párou a kouřem). Sen dle autora sváděl ke střídání denní a noční doby, exteriérů a interiérů a kontrastu umělého a přírodního světla. Cvičení Letopis a Spolupráce poskytovaly studentům prostor pro svébytné kreativní ztvárnění. Na základě diskuze probíhající po klauzuře upozorňuje autor v závěru na stále častější problém, kdy se studenti věnují více než studiu komerčním zakázkám. Tento postřeh týkající se všech uměleckých škol by si zasloužil větší prostor. Při pohledu na své spolužáky z jiných uměleckých oborů i škol pozoruji, že nutnost mladých tvůrců vydělat si v soukromém sektoru je bohužel stále častější. Časová i finanční náročnost vzniku filmů se projevuje právě v odklonu k méně kreativní tvorbě, která je rychle hotová a mnohem lépe placená. Najít kompromis mezi těmito sférami je v dnešní době, kdy stejné pracovní pozice dostávají  absolventi i lidé bez akademického titulu, bezpochyby čím dál obtížnější.

Nejen výsledků, ale i metody posuzování si všímá publicistka Eva Križková (Čím to začíná, čím to končí a proč), kterou zaujala forma diskuze jako jeden z klíčových pedagogických postupů Katedry střihové skladby. Pohled na vnitřní chod školy přidává i Miroslav Čaňko (Kolikero bojů?). Autor upozorňuje na časté neshody režisérů a střihačů (končící výměnou střihače) a na fakt, že s postupem do vyšších ročníků se snižuje míra výrazové radikality. Publicistce Kamile Boháčkové (Nebát se vykročit jinam) se i na malém prostoru podařilo jednotlivé práce (i studenty) zařadit do širšího kontextu školy, respektive Katedry animované tvorby. Úsilí autorů hodnotí například v rámci jejich předchozích výsledků či mimoškolní činnosti. Když chválí film Jana Sasky Happy End, jehož hodnotu spatřuje ve vyprávění pozpátku,  výtvarné stránce a citu pro zkratku, připomínající komiksovou poetiku, zmiňuje i Saskův předchozí snímek Přepadení, v němž mladý animátor projevil smysl pro nadsázku, gagy, skvělé tempo i pointování. Ukazuje se, že pouze kritik se znalostí příslušného kontextu daného díla i předchozí autorovy tvorby může řádně posoudit případný posun či stagnaci, které jsou pro studenty při jejich rozvoji klíčové.

Pokud by se pro klauzurní tvorbu FAMU z minulého roku měl najít jeden společný jmenovatel, je to bezpochyby velká rozmanitost. A to jak po obsahové stránce, tak i ve formě a technických parametrech. Je vůbec reálné tak širokou škálu prací, rozličných technik i emociálního přesahu hodnotit mezi sebou a vyvozovat z nich obecnější závěry? Jednotliví autoři svoje poznatky formulují přesně a srozumitelně, ale poměrně krátké formáty mnohokrát neumožňují zajímavé postřehy více analyzovat a mnoho děl je okomentováno jednou větou. Knihy klauzur každopádně představují důležitou základnu pro hlubší úvahy nad studentskou filmovou tvorbou. Hlavní význam projektů spatřuji v samotném pokusu knihy vydat (zatím existují pouze v elektronické verzi) a snaze vyvolat diskuzi nad tvorbou současných mladých filmařů, způsoby jejich výuky a metodou posuzování.

 

Klauzury

Filmové a televizní fakulty

Akademie múzických umění

2016

Vydala Akademie múzických umění v Praze (Nakladatelství AMU)

Editor: Jitka Lanšperková

Redakční spolupráce: Helena Bendová

Jazyková korektura: Kristýna Hoblová

Obálka a grafická úprava: Belavenir

1. vydání

Praha 2016

© Akademie múzických umění v Praze, 2016

© Jiří Anger, Kamila Boháčková, Miloslav Caňko, Eliška Děcká, Bohumil Fořt,

Tereza Hadravová, Zdeněk Holý, Tomáš Hrubý, Lenka Jungmannová, Eva Križková,

Jan Křipač, Barbora Kundračíková, Jitka Lanšperková, Martin Palúch, Irena Reifová,

Kateřina Svatoňová, Antonín Tesař, Daniel Walber, 2016

© Jitka Lanšperková (ed.), 2016

Design © Belavenir, 2016

ISBN 978-80-7331-407-1 (pdf)

www.namu.