Jih, slunce, moře, teplo. Zhruba tak by se dala shrnout má kritéria pro výběr univerzity v zahraničí. (Nejen. Před dvěma lety jsem podle stejných kritérií vybírala pracovní stáž. Volba byla tehdy poměrně jasná i díky jazykové vybavenosti: Itálie.) Rozhodla jsem se vycestovat v rámci programu Erasmus+ a konečné rozhodování výběr zúžilo na dvě města: řecký Tripolis a portugalský Lisabon. 

Více jsem si přála odjet studovat do Portugalska. Jednak proto, že jsem v této zemi nikdy nebyla a toužila jsem se naučit další románský jazyk. A jednak proto, že jsem čistě sobecky chtěla bydlet chvíli ve městě u oceánu. Přání se mi vyplnilo. Byla jsem přijata na zimní semestr na univerzitu Instituto Politécnico de Lisboa, kde na Escola superior teatro e cinema studuji magisterský program Performative Arts.

Vzpomínáte si ještě na první den školy? První třída, gympl, vysoká…? Nám, vyjíždějícím Erasmus studentům, se k tomu připočítává ještě první den v zahraniční škole. A často je to stejný, nebo možná ještě větší stres, než v první třídě. Cizí jazyk, cizí prostředí, cizí lidé. Mnohokrát nevíte, kam a kdy máte jít, s kým se setkat, s kým se domluvit, jak si vybrat přednášky a semináře.

Můj první den na ESTC byl kombinací všeho výše zmíněného opepřený opravdu velmi ležérní portugalskou nechutí cokoli řešit. Po několika desítkách minut cesty do školy jsem s vyplazeným jazykem přesně v 10:00 stála před kanceláří mezinárodního oddělení… kde nikdo nebyl. Když po 40 minutách čekání dorazila milá koordinátorka, oznámila mi, že je první pondělí semestru – a to se přeci ještě neučí.

V úterý jsem dorazila na první přednášku, kde mi bylo již v úvodu jasně řečeno, že není pro mě, jelikož bude celá v portugalštině. Bylo mi jemně, ale velmi jednoznačně naznačeno, ať zkusím štěstí jinde. Nakonec se nade mnou smilovali dva profesoři, kteří byli ochotní shrnout mi výklad v pár anglických větách. Texty probírané na filosofii byly téměř všechny dohledatelné v angličtině. A během pár týdnů jsem již portugalsky rozuměla, takže jsem si mohla předměty do velké míry užívat.

Typická situace, která se opakovala každý týden. Přijdu do školy, sednu si na lavici před přednáškovou místnost. A čekám. Deset minut. Akademickou čtvrthodinku. Půl hodiny. Po 40-45 minutách přichází vyučující, vesele mě zdraví, v závěsu za ním se trousí studenti. Výraz „trousí“ možná upřesním: velmi pomalu trousí. Protože někteří přichází hodinu a půl po oficiálním začátku přednášky a nikomu to, zdá se, absolutně nepřijde divné.

Přednášky trvají čtyři hodiny, což je pro mě neúnosné. (Zvláště tedy proto, že jako jediná tam sedím již od začátku, takže pro mě to jsou opravdu celé čtyři hodiny.) Tudíž si během výkladu a diskuse samovolně odcházím na kávu, stejně jako ostatní si samovolně odchází na cigaretu. Kromě volné morálky ale přednášky fungují skvěle. Všichni studenti celé čtyři hodiny živě diskutují o probíraném textu, všichni ho přečetli a každý na něj má svůj názor, který se nebojí sdílet s ostatními. Profesor tak působí pouze jako mentor, komentátor, moderátor. Spolužáci jsou ke mně pozorní, a když si všimnou, že se vůbec „nechytám“, solidárně mi téma diskuse přeloží do angličtiny.

Jediné, co mi na hodinách opravdu vadilo, byly nevytopené místnosti. V září v nich bylo 30 stupňů, stejně jako venku. V lednu v nich bylo 11 stupňů, ještě méně než za oknem, protože je nedokázalo vyhřát sluníčko. I přes neustálé čekání, zimu/horko a prvotní jazykovou bariéru byly přenášky podnětné a inspirativní. I proto možná většina studentů zůstávala po jejich oficiálním konci a v plodné diskusi pokračovala dál.