Dvě umělecké školy s katedrou činoherního divadla, dva absolventské ročníky, Praha a Brno. A názor jednoho diváka na herce, co pomalu vylétají z hnízda. 

Jaké texty si pro svá absolventská představení vybrali? Na repertoáru činohry DAMU se letos objevily následující tituly: Rituální vražda Gorge Mastromase Dennise Kellyho, Povídky z vídeňského lesa Ödöna von Horvátha, Opilí Ivana Vyrypajeva a Racek Antona Pavloviče Čechova. Doplním k výčtu ještě informaci, že texty se vybírají s důrazem na to, aby si v každém titulu zahráli nejlépe všichni herci absolventského ročníku. Tento požadavek se mi nezdá příliš prospěšný, jelikož výběr textů se výrazně omezí a také může být obtížné nechat vyniknout každého ze studentů.

JAMU letos vybrala následovně: Ó Brno (Dodo Gombár a kol.), Romeo a Julie (William Shakespeare), Tajbele a její démon (Isaac Bashevis Singer/ Antonín Přidal), Sestra (Jáchym Topol). I zde se snaží do absolventských inscenací vměstnat co nejvíce herců, nedostatek postav pro všechny však není nepřekonatelným problémem. Ona situace nastala v případě textu Sestra, kdy všechny role, až na jedinou, byly pouze mužské, nebo také v případě Tajbele a její démon, kde se předvedlo pouze pět studentů. Nutno říci, že tento postup letos dle mého názoru přispěl k celkově bohatšímu repertoáru. Práce s velmi těžkým textem Jáchyma Topola by byla výzvou i pro zkušené inscenátory, divák opravdu neví, co vlastně může očekávat, a již touto nejasnou představou inscenace vyzývá, abychom se podívali, jak dopadla. Velice podobně působí i titul Ó Brno, zprostředkovávající současný pohled a názor studentů JAMU na jejich město. Výběr textů mladým začínajícím hercům skýtá možnost se vůči něčemu vymezit, s něčím si naopak pohrát a také občas něco zkazit. 

Podobným směrem se zkoušeli vydat i na DAMU například s textem Opilí. Nepodařilo se však zprávu o studentech, mladých a třeba i mírně rebelujících, dostat až k divákům, navíc celkové vyznění bylo nejednoznačné. Inscenace spíše vypovídala o jakékoli generaci v podroušeném stavu, která má v tomto opojení pocit, že přišla na smysl života. Hercům předvedení opilosti bohužel nešlo moc dobře ztvárnit, takže výsledek se zdál poněkud rozpačitý. S dalším titulem Povídky z vídeňského lesa jsme se přenesli do doby, jež podle mne není už nijak výrazně blízká generaci dnešních dvacátníků, a režijně-dramaturgické pojetí nedalo prostor k tomu se vůči textu vymezit nebo ho ozvláštnit jinou interpretací. Jako herecká průprava do budoucího angažmá se titul určitě osvědčil, avšak opět chyběla ta lehkost, mladost a třeba i velký risk, které by měly být studentům uměleckého oboru vlastní. “Playing it safe!” Na druhou stranu oceňuji odvahu uvést texty Rituální vražda Gorge Mastromase a Opilí v české premiéře.

Letos vynikli v některé ze svých rolí z DAMU například Matyáš Řezníček v roli Gorge Mastromase, jehož výkon byl výrazně podpořen pečlivou režií Adama Svozila. Řezníček jako jediný po celou dobu ztvárňuje pouze jednu postavu, kolem které se soustředí zbytek děje, čímž nutně vyniká nad ostatní. Ihoru Krotovychovi jako Konstantinu Treplevovi se v inscenaci Racek v režii Ivana Krejčího povedlo na jeviště přivést Trepleva trochu afektovaného a drmolícího, ale na druhou stranu v roli přítomného a plného energie.

Z JAMU stojí za zmínku všichni herci z inscenace Sestra v režii Jana Cimra, jelikož se nad očekávání dobře popasovali se složitým textem a s charakterově velmi odlišnými rolemi: Šárka Býčková, žena plná sexappealu a jisker v očích, zamilovaný mladík Petr Németh hledající Sestru, bez níž nemůže dál žít, zmatený teolog Viktor Zavadil, nenasytný překupník Dominick Benedikt, a naivní mladík Martin Hudec. Tato pětice dokázala být mladicky nespoutaná a zmatená přímo mezi námi a vtáhnout nás do Topolova složitého světa. Odlišným způsobem vyniknul absolventský ročník v inscenaci Ó Brno, kde se projevil jako sehraný tým zdatný v improvizaci a akrobacii.

Absolventský ročník JAMU se letos projevil jako živý organismus, který integruje všechny herce, ale zároveň každému dává možnost ukázat svou jedinečnou tvář. V Brně čiší více energie a nespoutanosti, kdežto v Praze mám pocit větší izolovanosti od diváků, málo radosti z vlastního výkonu, ale dojem na mne udělala precizní práce a profesionálně sladěný kolektiv. 

Kdybych měla svůj krátký názor na letošní absolventy shrnout, pak bych jim asi vzkázala: přijeďte se, Pražáci, podívat někdy do Brna a vezměte s sebou nazpět Brňáky na výlet do Prahy. Nebojte se být arogantní, kontroverzní, směšní, prostě o něčem! Riskujte a chybujte! Jinak to přece nemá cenu.