Když se to rozplyne

Problém je, že když se začnete příliš odlišovat od zbytku společnosti nebo snad hlásáte věci, které nikdo nemá zájem slyšet, označí vás za blázna. Stejný osud potkal i Tonyho. Na hlavu mu spadlo několik svazků knih, které mapují nacistickou minulost Švýcarska. Oněch dvacet tisíc stránek se Tonymu záhadným způsobem dostalo do paměti a on je nucen se s těmi dávno zapomenutými příběhy vyrovnat.  Z ničeho nic zná něco, co ostatní jen tuší. Stává se výjimečným; a pro to jsou v dnešním světě pouze dvě východiska - psychiatrická léčebna nebo talentová soutěž.

 

Inscenací Dvacet tisíc stránek švýcarského spisovatele Lucase Bärfuse se tvůrkyně (režisérka Zuzana Burianová a dramaturgyně Helena Kebrtová) pokoušejí tematizovat problematiku rostoucí masovosti, která je spojena se ztrátou vlastní i národní identity. Točí se filmy, píší knihy, hraje divadlo a vyprávějí příběhy jak ve Švýcarsku tak u nás nebo v jakékoliv jiné zemi poznamenané nacistickou minulostí. Je z nich patrná silná osobní angažovanost tolika lidí, že často přerůstají až v národní dědictví, které nás spojuje. Když však neznáme svou historii, své kořeny a původ, určení sebe sama se pro jedince komplikuje, což vede k všudypřítomné frustraci.

Inscenace je rozčleněna do kapitol, které začínají a končí s novou scénou. Můžeme si je nazvat jako Psychiatrická léčebna, Lesní muž, Knoflíkář, Rádio či Talentová soutěž. Všechny scény tak stojí samostatně. Každá má svůj vývoj od začátku přes konkrétní sdělení až k pointě. Mohly by tedy klidně stát samy o sobě, na což tvůrkyně doplácejí, protože některé scény tak postrádají v rámci celku inscenace smysl. Příkladem může být pěvecké vystoupení nadané řidičky autobusu Prisky (Josefína Voverková), kde herečka přibližně šest minut pouze zpívá, ale k nějakému sdělení situace (kromě toho, že Voverková skutečně krásně zpívá) neslouží.

Jednotlivé kapitoly tematizují střet běžného člověka s lidmi, kteří se samovolně stavějí do pozice „těch vyvolených“. Člověka naplněného běžnými starostmi zastupuje Tony (Ondřej Vacke) a jeho přítelkyně Líza (Tereza Krippnerová). Samozvaní vůdci jsou pak moderátorka a porota talentové soutěže. Udávají trendy, jsou mladí, krásní a na první pohled jistě i šťastní. Představují pozlátko „ideální“ společnosti, ve které neexistují fyzické ani materiální nedostatky. Pro mnohé se tak stávají vzorem. Když se mu však přiblíží, uvědomí si vyprázdněnost onoho ideálu. Bohužel jakmile mu vyšli vstříc, už se nemohou vrátit. Pro ony celebrity jsou jen otravné mouchy, které se jim pokouší konkurovat. Pro obyčejné lidi ztrácí svou tvář. Není tedy možnost návratu a jediným místem, kam se můžeme uchýlit, je blázinec. Tuto myšlenku zdařile tematizuje závěrečná scéna, kdy na jeviště stejnou chůzí přicházejí postavy s obličeji zahalenými bílým obvazem a tělem oděným do bělostných plášťů připomínajících svěrací kazajky. Není patrný jakýkoliv tělesný rys ani pohyb, který by nám je pomohl identifikovat jako individua.

Postavy jsou v první půlce inscenace oblečené do dnešního oděvu. Tematizuje se tak obyčejný svět běžných lidí se všedními starostmi. Výrazným kontrastem jsou pak v druhé půlce vizuálně stylizované kostýmy. Vysoké účesy, obrovské barevné řasy, křiklavé kosmické oblečky nás upozorňují, že jsme se právě ocitli v talentové soutěži. Vnějškově je tak demonstrována vnitřní deformace onoho nablýskaného světa. I hlavní hrdina pod nátlakem svého manažera (Michal Necpál) navléká zelený sloní klobouk, aby ho v této společnosti byl někdo ochoten poslouchat. Tony se tak stává jedním z nich. Je v pochybně bezobsažném pořadu, kde soutěží o přízeň diváku s mluvícím tuleněm, mužem převlečeným za kuře a pěvecky nadanou obtloustlou řidičkou autobusu. Najednou si spolu s ním uvědomujeme, že je za hloupého šaška, jehož příběhy nikoho nezajímají. Je strojem, který slovo od slova dokáže přeříkat několik knih. To lidi uchvacuje – bezchybnost, dokonalost. Nikoho nezajímá, co je v knihách napsáno. Není divu, že soutěž vyhrává obtloustlá řidička Priska s fenomenálním hlasem. Stojí před publikem v podivném tuhém módním oblečku. Ona se přizpůsobila a ještě je za to vděčná, a tak to má být!

Z Tonyho poselství o lidské historii se vstupem do talentové soutěže stává spotřební zboží. Otázkou však zůstává, jestli skutečně není lepší, když lidé na svá dávná utrpení zapomenou. Proto se hlavní hrdina dobrovolně vrací zpět do blázince, kde se chce zbavit všech příběhů, které má v hlavě. Vedoucí lékařka (Izabela Firlová) navrhuje jinou možnost. Zopakovat přesně podmínky, které vedly k tomu, že si Tony všechny knihy zapamatoval a nahradit je jinými. S vynikající znalostí kvantové fyziky a schopností připravit jakékoliv italské jídlo by se tak stal zhmotněnou představou ideálního muže nejen její, ale i celé společnosti.

Scénu Ján Tereba charakterizuje konkrétním artefaktem daného místa, tedy kapitoly (nemocniční křesla, postel světelný pult, který oznamuje soutěžícím jejich postup atd.) s dominantními dveřmi na zadním prospektu. Prostředí se tak může velmi rychle proměňovat. Byt Lízy a Tonyho je pouze pojízdnou kovovou postelí. Různé prostory blázince se rozlišují za pomoci propadla, které je v okamžiku kruhového sezení mírně zapuštěné pod scénu a vytváří tak jakýsi pomyslný výběh pro nemocné. Kancelář ošetřující lékařky je vyzvednuta nad zem, z prostoru je vydělena schůdkem a obohacena je o dvě bílá nemocniční křesla. Nad tím vším neustále svítí ostré a nepříjemné světlo zářivky. Spousta lampiček manipulovaná herci náhle promění scénu v město, které poslouchá radiové vysílání z divadelního balkónu. Ten je proměněn v maličké studio, které jediné je do detailů zabydleno. Mixážní pult, mikrofon, židle, světlo oznamující příchozí telefonáty a hromada drátů.

Dominantní je v inscenaci text, který nese vše podstatné. Zdlouhavé a náročné monology jsou ale pro diváka těžko srozumitelné, neboť herci se více soustředí na to, co říkají, než na to, jak to říkají. Důsledkem je pak často nevýrazná dikce, která zhoršuje divákovo vnímání mluveného slova. Scény postrádají výraznější hereckou akci, která by pronášené repliky nějak tematizovala. Věty se odříkávají, chodí se tam, kam se má jít, vše je do detailu nazkoušeno, ale jakoby to celé klouzalo po povrchu. Tím pádem se obláček naléhavých a aktuálních témat od diváka jednoduše odrazí zpět a cestou se rozplyne.

Dramatičnost tématu podtrhuje pouze hudba, nebo spíše zvuk, který se pravidelně opakuje. Je pronikavý a ostrý, připomíná známou melodii z filmu Psycho od Alfreda Hitchcocka.

Za nejzajímavější považuji herecký výkon Marie Radové coby bláznivé Melanie. Na scénu se připlíží v bílém o dvě čísla větším plášti a velkými ponožkami. Její dlouhé rozpuštěné vlasy okamžitě zaujmou natolik, že z ní divák nemůže spustit oči. Svou hřívu vlásek po vlásku precizně odděluje, natahuje před sebe do vzduchu a jazykem se ji snaží ulovit. Střídavě zaostřuje a zase rozostřuje objekt svého zájmu. Radová si pohrává s načasováním; ve chvíli, kdy si začínáte myslet, že svým zrakem můžete přejít na jiného z herců, připoutá vás k sobě zpět pohráváním si s ponožkami či roztomilou spekulací o díře mezi zády a podlahou, která se tvoří, když si lehnete. Melanie ze sebe vyráží slova rázně a důrazně jako by se jednalo o skutečně fatální problém. Je zajímavé porovnat roztomilé ztvárnění Melanie se sexy moderátorkou talentové soutěže v druhé půlce představení. Radová se kompletně proměnila v hloupoučkou a lascivní zprostředkovatelku drbů ze zákulisí soutěže. Pohrává si se slovy, která různě prodlužuje, či naopak seká, aby její dikce vyzněla co nejvíc naivně a hloupě. Výrazným přenášením váhy z jedné nohy na druhou upozorňuje na své pozadí navlečené do titěrných kraťásků.

Ačkoliv inscenace Dvacet tisíc stránek nabízí zajímavá témata, jejich naléhavost se dá číst pouze mezi řádky. Na první zhlédnutí se vnímání komplikuje špatnou srozumitelností. Všechny nedostatky by se daly tvůrcům odpustit i přehlédnout, pokud by se jim podařilo vytvořit skutečně apelativní atmosféru, která by Tonyho - leckdy značně komplikované a nepřehledné - vyprávění doplnila. Divák by tak nemusel být sevřen podivným napětím, že pokud přeslechne jen jedinou větu, inscenaci neporozumí.

Premiéra 5. dubna v Divadle DISK. Psáno z repríz 9. a 14. října 2013.

Lukas Bärfuss: Dvacet tisíc stránek

Režie: Zuzana Burianová

Dramaturgie: Helena Kebrtová

Scénografie: Ján Tereba

Kostýmy: Jovana Gospavic

Hudba: Jan Burian ml.

Hrají: Michal Balcar, Vojtěch Bartoš, Izabela Firlová, Iva Holubová, Tereza Krippnerová, Marek Mikulášek, Michal Necpál, Marie Radová, Ondřej Vacke, Josefína Voverková, Jaroslav Těšitel j.h