Režisérské duo Lukáš Brychta a Štěpán Tretiag s dramaturgyní Kateřinou Součkovou tvoří inscenační tým zaměřující se na imerzivní divadlo. Tento typ divadla je specifický volným pohybem diváků po scénickém prostoru, ve kterém se odehrává paralelně více scén. Divák tudíž nemůže vidět všechno, vybírá si, do jaké místnosti se podívá, a stává se aktivním spolutvůrcem představení.

První představení tohoto tvůrčího tria neslo název Letec/L´Aviateur a soustředilo se na osobu Antoina de Saint-Exupéryho. V prostoru domu Nekázanka se v několika pokojích odehrávalo vztahové drama Antoina a jeho žen. Inscenace však nabízela bohatou magicko-realistickou scénografii, takže divák mohl například vystoupat po žebříku mezi mraky a chvíli se cítit jako pilot. Druhým projektem se stalo Pomezí[1] v tančírně Fraxos, které vypráví smyšlený příběh stejnojmenného městečka a jeho obyvatel. Tato inscenace získala Cenu Divadelních novin za alternativní představení, Cenu divadelní kritiky za scénografii a Cenu za projekt roku na divadelním festivalu Next Wave. V další inscenaci opustili tvůrci prostory domu a vyrazili do exteriéru, jejich Pozvání tak bylo zahradní slavností na začátku léta. Inscenace stavěla především na improvizovaných situacích a herecko-divácké interakci v prostoru letní zahrady ověšené sadami světel.

Soubor právě připravuje ve Winternitzově vile novou premiéru Dům v jabloních, která se stala, společně s úspěchy předchozích inscenací, důvodem, proč jsem se rozhodla tvůrce oslovit. Za tvůrčí tým se se mnou sešli Štěpán Tretiag a Kateřina Součková. Společně jsme si v kavárně Ebel povídali o imerzivním divadlu, jeho specifikách a jejich společné tvůrčí práci. Je docela možné, že kusy odpovědí zanikly v hlučném hovoru Američanů u vedlejšího stolu nebo v pískotu kávovaru, a tak i tento rozhovor nechává, podobně jako imerzivní divadlo, prázdná místa pro doplnění vlastní fantazií.

 

Věnujete se imerzivnímu divadlu, které je specifické paralelními scénami a volným pohybem diváků po prostoru. Co Vás láká na takovém divadle?

Štěpán Tretiag: Baví mě specifický způsob zkoušení, ale zároveň i výsledek. Obrovskou výzvu spatřuji v tom, vytvořit od základů imaginární svět. Není to tak, že bych si vybral imerzivní divadlo, protože mi ostatní formy připadají nedostačující, ale líbí se mi režijní svoboda, kterou mi tvorba těchto inscenací poskytuje. Samozřejmě je pro mě lákavé, že jde o autorské divadlo, na jehož počátku si vybíráme pro nás důležitá témata.

Kateřina Součková: K tomu bych doplnila, že původně nás pro tuto formu zlákal Lukáš Brychta, který s touto koncepcí přišel. Z dramaturgického hlediska mě zajímá hledání cest, kterými se dá divákovi bez toho, abychom ho nějak omezovali, předat zamýšlené téma, přestože to fragmentární forma prakticky znemožňuje. Znamená to pracovat s řetězením motivů, které by měly nenásilně upozorňovat na hlavní téma. Tento princip, že divák pouze nepřijímá záměry tvůrců, ale představení též spoluutváří, je samozřejmě přítomný v divadle obecně, imerzivní divadlo ho však zesiluje.

 

Co podle vás na takové divadlo láká diváky a vrací se opětovně na stejné představení?

Štěpán: Jsou asi dva divácké typy. První baví objevovat fiktivní svět, jeho možnosti a rádi se vrací, aby ho ještě více prozkoumali. Druhý typ chodí především na podívanou. Do velké míry se z imerzivního divadla stala atrakce podobná únikovým hrám nebo larpům[2]. Virtuální prožitek je v dnešní době velké lákadlo, a proto se o něj lidé zajímají a na představení se vrací.

Kateřina: Určitě možnost interagovat s herci a tudíž být aktivním spolutvůrcem představení. Kromě evidentního faktu, že lidé v tomto typu divadla nesedí, ale po celou dobu chodí, tak mají možnost si vybrat, kam se vydají, tudíž má každý divák jiný zážitek. Z té části představení, kterou viděl, si potom seskládává svůj vlastní příběh. Výběr místností nebo scén může také zpětně vypovídat o divákovi, jenž se může zamýšlet, proč si vybral tu či onu situaci nebo dokonce samotu.

 

Jaká je skladba vašeho publika, proměnila se nějak v průběhu vaší spolupráce?

Štěpán: Výrazně se nám proměnilo diváctvo za dva roky hraní Pomezí, kam na začátku chodili lidé z divadla a kultury, kteří se zajímali o netradiční formu. Typově šlo především o studenty vysokých uměleckých škol. Poté, co se o Pomezí začalo více mluvit, se skladba publika proměnila. Začali chodit lidé, kteří se věnují larpům, ti už byli z různých oborů. Nakonec tito návštěvníci rozšířili pověst Pomezí tak, že se na představení začalo chodit i proto, že se o tom mluví.

 

Myslíte, že na to mohla mít vliv i ocenění, která Pomezí získalo?

Štěpán: Tato ocenění mohla mít vliv, ale myslím si, že se informace o Pomezí šířila hlavně šeptandou, protože jsme dělali minimální propagaci.

Kateřina: Teď již na představení chodí diváci mnohem méně proto, aby zkoumali netradiční divadelní formu, ale očekávají spíše silný zážitek, anebo dokonce určitý typ únikové hry. V souvislosti s tím vnímám jako velkou výzvu nejít po jednoduché cestě a nepropadnout tomu, aby se z našich projektů staly atrakce. Většina atrakcí cílí na první signální soustavu, my se snažíme, aby naše představení měla větší hloubku a diváci byli nuceni se nad nimi zamýšlet a čelit výzvám, které jdou proti jejich očekávání.

 

Ve vaší tvůrčí spolupráci máte jasně vymezené, kdo se stará o jakou oblast, nebo je vaše režie a dramaturgie kolektivní?

Štěpán: Naše představení jsou autorská, takže v první fázi se společně setkáváme, diskutujeme a začínáme vymýšlet scénář. V tomto několikaměsíčním procesu pracujeme společně. Když se přistoupí k samotnému zkoušení, tak se rozdělujeme na dramaturgii (Kateřina Součková) a režii (Štěpán Tretiag, Lukáš Brychta). My s Lukášem pak zkoušíme paralelně a Káča se stará o to, aby zkoušení mělo celkový význam.

Kateřina: Z pohledu dramaturga vnímám odlišný přístup, než je většině divadel běžný, tam dramaturg dochází na zkoušky třeba jednou týdně, aby si zachoval určitý odstup. Tady musím být kvůli kolektivnímu způsobu zkoušení přítomná na všech zkouškách, takže odstup ztrácím. Je to dané i tím, že projekt je autorský a po většinu zkoušení existuje jenom v hlavách nás tří, teprve v procesu zkoušení se vyjevuje a zároveň přehodnocuje. A z mojí pozice je třeba ho neustále promýšlet. Připadá mi důležité, aby mezi námi a herci neustále probíhala reflexe, ujasňování si scén, teprve potom můžeme stvořit jiný a fungující svět.

 

Změnil se výrazným způsobem způsob vaší režijně-dramaturgické práce od Letce až po nově připravované představení Dům v jabloních?

Štěpán: V průběhu předcházejících inscenací jsme zkoušeli různé modely práce, často jsme pracovali kolektivně, všichni režírovali a zároveň dělali i dramaturgii. U Domu v jabloních jsme došli k rozdělení funkcí. Zároveň se změnil i přístup k psaní scénáře. U Letce a Pomezí jsme nepsali pevný text, ale spíš strukturu, která nám pomáhala orientovat se v paralelních scénách a vzájemných souvislostech. Všechny repliky vznikaly v rámci zkoušení z improvizací. V novém projektu Dům v jabloních poprvé pracujeme s textem, který je od začátku daný a přizvali jsme si pro spolupráci filmového scénáristu Pavla Gottharda. Pavel napsal text podle našich požadavků a během zkoušení jsme jej pak s herci prověřili a upravili.

Kateřina: Protože práce je vzhledem k neustálému hledání a změnám v textu hodně, tak se u této inscenace věnuji textové stránce, historickým zdrojům a přepisování spíš já, zatímco Lukáš se Štěpánem se třeba více soustředí na scénografii, produkci nebo zvuk.

 

Pracujete se stálým hereckým souborem, přesto se s dalšími projekty objevují i nové tváře. Podle čeho vybíráte nové herce (stalo se někdy, že třeba herec odmítl roli) a jaké jsou výhody práce se stálým souborem?

Štěpán: Výhodou je, že herec se zkušeností s imerzivním divadlem se k postavě rychleji přiblíží. U nezkušených panuje trochu nedůvěra, zda se představení skutečně seskládá dohromady a jejich postava bude ucelená. Máme jádro herců, kteří s námi opakovaně spolupracují, další výběr herců je především intuitivní. Většinou když nás někde konkrétní herec zaujme, oslovíme ho. Hledáme herce, kteří se nespokojí s tím, že mají jasně vymezenou roli a dané, jak v ní vystupovat, ale naopak je baví najít si svou postavu a zabydlet se v ní.

Kateřina: Nestalo se nám, že by herec odmítl roli kvůli tomu, že tento typ divadla není pro něj. Stalo se, že odmítl z časových důvodů, což je běžné. Při výběru herců je tedy klíčový zájem o tento specifický typ herectví, které je autorské - herec si hledá postavu, nemá pevně daný text, v jehož mezích se musí pohybovat, má mnohem větší svobodu, ale zároveň do zkoumání musí vložit i další svůj čas. Důležitá je i schopnost improvizace a osobní silné vyzařování, herecké charizma.

Vnímám pozitivně impulz, který přichází s novými herci. Částečně i proto, že obsazujeme podle typů a herci se potom setkávají v podobných situacích, což může vést k opakování. Když přijde nový herec, přináší také neobjevené téma a postavu, což ve stávajících hercích otevírá nové pohledy a jiné reakce.

 

V čem je pro herce jiný proces tvorby při zkoušení a hraní imerzivního divadla?

Štěpán: Nejtěžší je mít důvěru, že roztříštěná struktura bude fungovat. Že ty střípky, které na první pohled nic nedrží pohromadě, se spojí.

Kateřina: Souhlasím se Štěpánem a zároveň druhá specifičnost je, že představení ožije až při jeho opakovaném hraní před diváky. Dost velkou část představení tvoří dialogy herců s diváky. Hodně herců nám říkalo, že si postavu hledalo i několik repríz. Způsob interakce s divákem je totiž integrální součástí jejich postavy.

 

S každou inscenací zvětšujete počet místností a herní prostory, například v Pomezí jde již o třípatrovou vilu. Snažíte se o vytvoření světa, ve kterém si divák může objevovat a zkoumat, aniž by nutně musel sledovat herce a příběh? Jde tedy ve vašem případě více o divadlo, nebo o výtvarné umění a instalaci?

Štěpán: Záleží na představení, V Domě v jabloních se soustředíme na příběh a se scénografií pracujeme minimálně. V Pomezí cítím, že je scénografie i divadlo vyvážené půl na půl. Pozvání bylo více zaměřené na scénografii večerní zahrady a interakci herců s diváky. Scénografie podléhá příběhu, snažíme se však, aby promlouvala o postavách například v jejich denících nebo dopisech. Jde tedy o instalaci, jež podléhá příběhu stejně, jako jí podléhají herci, takže to vnímám propojeně.

Kateřina: Pro mě všechny inscenace byly primárně divadlem a prvky výtvarné instalace vždy zůstávaly v jeho rámci.

 

Jaké funkce prostoru jsou pro vás důležité?

Štěpán:Pomezí jsme hledali holý prostor, jež bychom mohli sami zaplnit. Chtěli jsme mít komplikovaný a velký prostor, abychom mohli vytvořit celý svět v jednom domě. Vybrali jsme si starý dům, který jsme trochu popřeli, což nejde samozřejmě úplně, ale vytvořili jsme iluzivní prostor. V Domě v jabloních zkoušíme ve funkcionalistické vile, jež je sama o sobě dostačující scénografií se silnou inspirací pro celý příběh. V každém projektu se zaměřujeme na jinou složku imerzivního divadla - u Letce šlo především o poetičnost v komorním prostoru, u Pomezí o vytvoření komplexního světa, na Pozvání o prožitek z večerní zahrady a v Domě v jabloních se zaměřujeme na příběh a způsoby vyprávění.

 

Kdybyste si mohli pro projekt vybrat libovolné prostory, třeba i mimo Českou republiku, jaké by to byly?

Štěpán: Líbilo by se mi mít zámek s původním vybavením, se zrcadly, ale zároveň kdybychom si mohli cokoli předělat.

Kateřina: Nechce se mi dělat nic historizujícího, proto mě napadlo, že by mě bavilo pracovat s prostory panelákových bytů s původními předměty jejich obyvatelů. V rámci těchto všedních prostor bychom vytvářeli imaginativní divadlo, určitě ne realismus.

 

[1]Více o Pomezí se můžete dočíst v analýze Lucie Křápkové Na Pomezí divadla a výtvarné instalace ve 27 čísle Hybris.

[2] Larp (z anglického Live Action Role Play) je druh hry, ve které jsou účastníci herci a ztvárňují jednotlivé postavy. Larp většinou nemá publikum a jeho cílem je zábava zúčastněných, ti jsou většinou v kostýmu.