Rodiče si nevybíráme, ale musíme s nimi žít - alespoň do jistého věku. Nejdřív mají na krku oni nás, pak my je. A tak to je správně. Kolikrát se přistihneme, že jsme úplně jako oni. Někdo se zděsí a někdo si jen povzdechne, protože s tím pokrevním poutem holt nic nenaděláme. Život zkrátka nejde jako po másle a sem tam je plný kluzkých slupek od banánů. Někdy máslo, někdy banán - musíme se s tím vyrovnat. Stejně jako s rodiči. Prostřednictvím dokumentárního dramatu s názvem Otcizení se o to pokusili studenti absolventského ročníku režie a dramaturgie na KČD. Tři tvůrci - Ivo Kristián Kubák, Marie Nováková a Martin Hýča - se vydávají napospas divákům nejen jako inscenátoři, ale i jako dramatické postavy. Vítejte v jejich kůži!
Materiálem pro vznik textu byly rozhovory s rodiči, dopisy, přepisy nahrávek i záznamy snů. Dalším zdrojem, subjektivním, ale možná tím nejdůležitějším, byly samozřejmě vzpomínky. Název Otcizení je slovní hříčkou, která vyvolává dojem, že inscenace se věnuje pouze disharmonickým vztahům s otcem, ale tak tomu je pouze zčásti. Promítnutí sebe sama do dramatické postavy umožňuje odstup a díky němu jsme schopni reflektovat své jednání objektivněji, vidět se očima cizího člověka, stát se lehce odcizenými vůči svým emocím. Divák neobdrží celistvý rodinný portrét, ale dostává možnost nahlédnout klíčovou dírkou do života někoho jiného.
Scénograf Ján Tereba zmenšil prostor DISKu na komorní scénu, která odpovídá intimnímu charakteru inscenace. Scéna je rozdělena na současně existující prostory určené pro jednotlivé dvojice postav a jejich příběhy. Dominantou je klavírní křídlo, které slouží i jako stůl s ubrusem a vázičkou, a u něj stojící dvě barové stoličky. Ty náleží první dvojici - Kristiánovi I. Kubákovi a jeho matce Jaroslavě Bulkové. Praktikábl v pravém rohu místnosti a vertikálně sestavené praktikábly v zadním prostoru patří Marii (Máše) Novákové a jejímu otci Petru Novákovi. Přední plán je nejprve územím Martina Hýči a jeho otce Milana Hýči. Ten přednáší svůj monolog na bedně, kterou si s námahou přitáhne odkudsi zezadu. Pak se tento prostor stává dějištěm zvláštní hry mezi otcem a synem, který sedí ve skříni nacházející se na pravé straně jeviště. Na levé straně jsou zavěšené panely z plexiskla a na nich vidíme rodinné fotografie. Další fotografie se, spolu s mapou světa, nacházejí na zemi. Jeden obraz, jakési zátiší, visí i nad hledištěm za zády diváků. Iluzi nízkého stropu vytváří řada zavěšených tyčí. Vzniká ohraničený soukromý prostor, v němž je divák přítomný jako host.
Diváky při vstupu do sálu vítá improvizovaným proslovem Josef Vaverka jako průvodce večerem. Provází je na vernisáži rodinných fotografií, popisuje vystavená díla a obrací se k obecenstvu. V další části představení přichází s monologem o svém otci, který ho za vše mlátil, například za snězení lákavé voňavé domácí klobásky. Vaverka se chvílemi ztrácí, ale znovu a znovu se vrací do role, i když trošku neohrabaně. Jeho herecký projev působí nevěrohodně, jakoby si jen vnějškově užíval slova, která říká jako bavič humornou historku, ale bez účasti myšlenek. A pointa je jediná - výprask. Vaverkův výkon právě neoplývá soudržností, jako zauzlený sám v sobě, bez hlavy a paty odvrací pozornost od samotného sdělení. Nejlepší Vaverkovou rolí v této inscenaci je kobyla Lukava, kdy má nasazenou koňskou hlavu a na rukách kopýtka.
Matěj Nechvátal v úvodu vystoupí s urputnou písní na pomezí exaltovaného blues v kombinaci s rapperskými pohyby o svém nevalném vztahu k mateřské školce a zálibě v letadýlkách. Pak se stává Milanem Hýčou. Tento jaderný fyzik je člověkem žijícím ve svém vlastním vesmíru, který nedokáže navázat vztah se synem a patrně ani s nikým jiným. Vytržení z myšlenek do života mu působí problém. I přes značnou délku jeho monologu, jenž je charakterizován stylizovanou řečí s pauzami mezi slovy na nesprávném místě a hledáním slov správných, z něj divák nespustí oči. Proměny jeho výrazu jsou tvrdé a niterné, zdánlivá křečovitost je adekvátním vyjádřením postavy.
Martin Hýča hraje Kristiána I. Kubáka. S minimálním využitím mimiky a hlasovou nepřirozeností, v jakési ochranné ulitě inteligentní strnulosti, dává divákovi nahlédnout do myšlenkových pochodů postavy. Domáhá se pravdy o svém otci, o tom, kdo vůbec jeho otec byl, vyčítavě vyslýchá matku. Přitom před ní tajně ukusuje čokoládovou tyčinku, protože její jídlo mu nechutná. V závěru vidíme Hýču v roli sama sebe jako malého chlapce, který si hraje se svým otcem. Hra na písmena a barvy působí podivně trýznivým dojmem, protože pravidla nejsou daná, otec i syn si je stanovují sami ve své hlavě a zjišťují, že shodu nenachází.
Kubákova matka nikdy nebyla domácí puťkou, která pečuje o teplo rodinného krbu. Její náruč byla vždy světu otevřená. Tuto roli ztvárňuje typově výhodně obsazená Evženie Nízká. V oparu červeného světla se se svou blonďatou hřívou povaluje po klavíru jako kudlanka čekající na kořist. Synovy všetečné otázky ji nevyvádějí z míry a jako barová subreta s koketním pohledem vypráví o soužití se svým manželem Jiřím Kubákem, kterého vtipně paroduje kokrhavým hlasem. Nízká dává postavě Matky lehkovážnou duševní nonšalanci a sebevědomí, které jí umožňuje bez sebemenšího vzrušení vykládat synovi o množstí svých “kamarádů” a zraňovat ho nepříliš lichotivými výroky o jeho otci.
Další dvojicí, se kterou se setkáváme, je Máša a její otec. Jejich vztah je harmonický, i přes všechny nesnadnosti a problémy, které jejich život provázely. Nepůsobí jako otec a dcera, ale jako kamarádi, kteří si mohou všechno říct a na všechno se zeptat bez hořkosti a výčitek, bez obviňování a trapnosti. Éterická Marie Švestková jako Máša a zemitý Vladimír Polívka jako Otec - herecky poněkud nevýrazně a ploše - vedou rozhovor o sourozencích Bleše a Ježkovi, o manželství, o milované kobyle Lukavě, o tom, proč byly věci tak, jak byly. Vyprávění je přerušované výstupy této dvojice ve stylu němé grotesky, ale její provedení působí ledabyle a nepřesně. Jejich vzpomínání vytváří lyricky něžný obraz místy bolestivé minulosti.
Představení končí čtením dopisů. Kubák píše synovi a syn mu odpovídá. Kubákův dopis synovi je psán jako dopis cizímu člověku. Otec svému synovi vyká a formou úředního dotazníku chce znát fakta z jeho života, ten mu odpovídá podobně strohou formou, ovšem s cynickým nádechem. Třetí dopis píše Petr Novák své dceři Máše a tón tohoto dopisu je diametrálně rozdílný od korespondence mezi Kubáky. Závěr je kontrastem mezi vztahem zcela odcizeným a vztahem přátelským.
Inscenátoři odvážně nechávají nahlédnout diváky do svého soukromí formou scénické koláže a za tento samotný čin si zaslouží uznání. Přítomnost těch, o kterých je řeč, ovšem skýtá jistou dvojlomnost - na jednu stranu dochází k masivnímu umocnění jevištní výpovědi, ale reakce diváků jsou možná až příliš závislé na osobní znalosti poměrů a známosti s tvůrci, což bylo patrné na premiéře, kdy některé repliky vyvolávali u “zasvěcených” smích, ačkoli to očividně cílem nebylo. Inscenace zdařile otevírá prostor pro úvahy o povaze různých variant rodinných vztahů, a to bez vděčného bulvárního pozlátka, ke kterému by zpracování takovéto látky mohlo snadno sklouznout. Může se zdát, že schází závěr nebo rozuzlení. Ale vztah s otcem je záležitost doživotní a není to kapitola, která by se dala uzavřít. Terapeutický účinek - jak pro tvůrce, tak pro diváky - by psychologové jistě ocenili.
Nemá smysl se patlat ve svém dětství na věky věků. Pojďme si společně vylízat staré rány (každý své vlastní) a vyléčit se ze svých rodičů. A nemusíme nutně napsat divadelní hru... Takové malé odcizení není vždy na škodu. Vždyť nám umožní získat tolik krásných věcí - třeba nadhled, díky kterému se můžeme své minulosti, jakkoli traumatické, z plna hrdla zasmát. A když ne tohle, tak nám aspoň dovolí se pustit maminčiny sukně nebo tatínkovy kravaty.