Let the game(s) begin

Máte rádi deskové hry? A co takhle desková hra, která pracuje s reáliemi světové ekonomické krize a příběhy skutečných lidí místo vymyšlené fikce? Dostat takovou deskovou hru na divadlo se pokusil absolventský ročník herectví KALD společně s režisérem Tore Vagn Lidem. V průběhu představení sledujete reálné lidské osudy ovlivňované politickými rozhodnutími, často s fatálními důsledky. 

Tore Vagn Lid, norský divadelní režisér, dramatik, hudebník a umělecký ředitel Transiteatret–Bergen, vytvořil trilogii s názvem Games of sorrow. Druhý díl s názvem KILL THEM ALL! režisér napsal přímo pro Národní divadlo v Oslu a obdržel za něj v roce 2013 Cenu norských divadelních kritiků 2012/2013. Půdorys této hry se stal výchozím materiálem pro pražskou verzi této inscenace KILL THEM ALL! – The Prague DUB Version, která je součástí probíhajícího a rozsáhlejšího scénického konceptu Tore Vagn Lida s názvem DUB Leviathan.

Inscenace KILL THEM ALL! je simulací deskové hry nebo minimálně využívá některé její principy k odhalení provázanosti byrokratických mechanismů a politických rozhodnutí se životy obyčejných lidí. Tvůrci dokonce postupují podobnými kroky, jako když deskovou hru opravdu hrajete. Nejdříve prozkoumají hrací desku, poté odhalí figurky a pravidla hry – herec si vezme figurku, hodí kostkou, zjistí, co se v dalším kole stane a tah zahraje.

Seznámení se s hracím plánem

Diváci sedí za dřevěnými stoly na lavicích rozmístěných po obvodu jeviště podobně jako hráči deskovek sedí okolo stolu, na kterém je umístěn herní plán. Herním plánem této inscenace je velká mapa Evropy umístěná ve středu jeviště a prostor okolo ní. Na mapě se nachází několik budov a koleje s elektrickým vláčkem. Budovy mají otevřené některé svoje části, podobně jako domeč- kům pro panenky chybí jedna stěna, aby se v ní dalo pohybovat hračkami. V prostoru mezi herním plánem a na stolech diváků jsou rozmístěné hudební nástroje. Dvě protilehlé stěny jsou černé a ty druhé dvě slouží jako obrovské promítací plátno, využívané k promítání faktů o hře, jako jsou jednotlivé tahy, které padly na kostce, nebo různé události a náhody.

Scénografii, viditelnou pouhým okem, doplňují lokace, které vznikají natáčením vnitřku budov malými kamerami, a souběžné promítání natáčeného na plátna. Tato optická iluze na sebe v některých scénách poutá hlavní pozornost a herecká práce jde v takovém případě do pozadí. Například ve scéně, kde je figurka umělce pozvána do pracovny řecké ministryně kultury, aby obhájila své umělecké principy. Na plátna se na začátku promítá pouze vnitřek jedné z budov – pracovna ministryně – doplněný komentářem umělce. I ve chvíli, kdy na hrací plochu vchází herci a začínají spolu vést dialog, se pozornost diváka upíná právě na plátna, kde pokračuje prohlídka pracovny. Chytře se natáčení a následné promítání využívá také v kombinaci s hereckými akcemi. Vzhledem ke všem omezením, které má arénovité rozesazení diváků, dochází často k situaci, kdy polovina diváků vidí pouze záda herců. V takové chvíli se na plátna promítne obraz herců snímaný kamerami a nedojde tak k odtržení pozornosti diváka od herecké akce.

Práce s kamerou je nejzajímavějším prvkem celé inscenace. Je to díky skvělé manipulaci herců s kamerami i díky jejich využití. Promítání není samoúčelné, ale vždy naplňuje nějakou praktickou funkci – buď posouvá děj, nebo dává vnímání prostoru hrací plochy další dimenzi. Inscenace tak získává nové herní lokace a prostory, kam může děj přenášet bez složitých přestaveb celé scény. Zároveň se ukazuje, jak je realita manipulovatelná pomocí vhodně zvolené optiky. Miniaturní prostory se nám díky kamerám jeví jako reálně velké pokoje a dva herce sedící zády k sobě vnímáme díky šikovnému překroucení obrazu jako dvojici, která si tváří v tvář povídá.

Seznámení se s figurkami

Figurky na hracím plánu jsou různobarevní plastoví panáčci, kteří se do hry snesou shůry na padáku. Pokaždé, když na hracím plánu přistane nový panáček, na promítacích plátnech si můžeme v bodech přečíst, o koho se jedná – a to včetně data jejich úmrtí. Hned od začátku tak víte, které z postav na konci zemřou, a víte přesně, ve kterém roce zemřou. Tím pádem tušíte, že to, co budete v průběhu představení sledovat, je jejich cesta ke smrti. Příběhy byly inspirovány životy skutečných lidí. Herci nejsou přímo panáčky na herním plánu, nýbrž hráči, kteří s těmito panáčky hrají. Zároveň ale při jednotlivých tazích přebírají roli figurky jako postavy a rozehrávají situaci, ve které se ocitla, do krátkých scének. Není pravidlem, že by jedna figurka náležela jednomu herci – s figurkou mohou hrát různí hráči. Herci, kteří se zrovna neú- častní hlavní akce, hře přihlížejí, případně se účastní podpůrných akcí, jako je obsluha kamery, hudební doprovod apod.

Používané herecké prostředky jsou velmi civilní a vyhýbají se jakýmkoliv exponovaným emocím – žádná velká gesta, žádné výrazné užití hlasu. Hra se tak stává místy poněkud plochou, protože nevíte, zda herci objevují neformální polohu svých hereckých dispozic, nebo zda vůbec nehrají a jsou na jevišti sami za sebe. V některých částech hry je patrná snaha o epické herectví, ale často nedochází k přehlednému oddělování momentů, kdy herec jedná za předváděnou postavu a kdy jedná sám za sebe. Nepomůže tomu ani náhodně používaný zcizovací efekt. Ten se v první polovině inscenace nadužívá a ve druhé polovině inscenace zase chybí. Dochází tak k tomu, že ve druhé polovině inscenace není jasné, jestli divák má propadnout iluzi divadla, nebo zda si má zachovat kritický odstup.

Příběhy jednotlivých postav jsou ploché – stalo se tohle, tohle a tohle, tak my vám to v tomhle pořadí ukážeme. Pokud budeme vycházet z toho, že inscenace si pohrává s brechtovským vnímáním divadla, na což nás připravují už v úvodu odkazem na Marxovu 11. tezi k Feuerbachovi o úkolu filosofie měnit svět („My nezobrazujeme svět, jaký je – my ho chceme měnit.“), která Brechtovi – jako ostatně ve 20. století tolika jiným věřícím marxistům – tolik učarovala, chybí zde jasná herecká oscilace mezi postavou a komentářem. Vyvstává zde plochý narativ přerušený několika pokusy o zcizení.

Pravidla hry a hra samotná

Jak už bylo výše zmíněno, hra pobíhá tak, že si herec vezme figurku, hodí kostkou, zjistí, co se v dalším kole stane, a tah zahraje. Mezi jednotlivými tahy mohou přicházet nečekané informace a zvraty ovlivňující hru. Hravost spojená s podobnou formou hry a náhoda obsažená v hodu kostkou by mohla být zásadním principem, který oddělí KILL THEM ALL! od ostatních divadelních počinů a dodá inscenaci na poutavosti. Bylo by zajímavé sledovat, jak i nahodilý sled událostí vede ke stejnému výsledku. Rychle ale zjistíme, že hody kostkou jsou pouhá formalita, hra na hru, a celé představení jede v předem vytyčené linii. Tou jsou reálie týkající se evropské ekonomické krize především v Řecku, Španělsku a Itálii. Inscenace chvílemi působí, jako by se snažila o pouhý historický přehled, a zasypává nás velkým množství dat a dokumentů.

Herectví studentů z KALD se oproti klasické- mu činohernímu herectví rádo vymezuje tím, že klade větší důraz na složku autorskou a herecky autentickou než na složku interpretační. Chtějí tvořit, a ne jenom plnit nějaké zadání. Pokud je toto princip katedry, potom se jí inscenace KILL THEM ALL! silně zpronevěřuje. Princip hry na hru se z této optiky zdá značně pokryteckým a nezajímavým. Pomalé směřování jednotlivých postav ke smrti se bez principu náhody a možnosti (byť i teoretického) odvrácení jejich osudu jeví jen jako únavná cesta z bodu A do bodu B. Ve chvíli, kdy odhalíte, že princip hodu kostkou je jeden velký podvod, stane se jen vycpávkou, která vás zdržuje od dosažení konce a zbytečně zpomaluje (už tak velmi pomalé) tempo inscenace.

Konec hry

Inscenace KILL THEM ALL! v sobě určitě nese silná existenciální témata spojená se světovou krizí. V Norsku, kde byla původně uváděna, vzbudila silné ohlasy a silné emoce. Je otázkou, nakolik se témata, která pro Nory rezonují určitou naléhavostí, dotýkají i nás v České republice. Bohatší vrstva norské společnosti si v Řecku v době krize nakoupila levné nemovitosti a Norové nyní mají pocit, že oni jako bohatý sever doplácí na chudý jih. Toto se ale u nás nedělo a podobné tendence v naší společnosti nikdy nezavládly. Inscenátoři tedy pracují s reáliemi, které v našich geografických i sociálně kulturních podmínkách nikdy nebyly aktuální. Je tu samozřejmě ještě symbolická rovina inscenace, která se může publika intenzivně dotknout. Bohužel k tomu nedošlo. Například odkazy na Brechta a brechtovské herectví mohou pobavit, ale rozhodně to není záměrem inscenace a nijak konkrétně se s těmito motivy nepracuje. Inscenace postrádá silnější dramaturgickou úpravu a vyzdvižení motivů nějakým způsobem rezonují- cích v českém publiku. Hra, kterou sledujeme, nemá vítěze. Z inscenace je patrná snaha tvůrců zdůraznit lidský rozměr celé situace a akcentovat osobní tragédie, které s sebou přináší. Je otevřenou kritikou stavu současné a nedávno minulé sociálně–ekonomické politiky v eurozóně. Bohužel se jedná o jednostranné a manipulativní argumenty, které neukazují jinou možnost vypořádání se s krizí než sebevraždu. Místo aby se přistoupilo k  reflexi složitosti politicko–ekonomické situace a jejího dopadu na obyčejného člověka se zdůrazněním humanity, která by měla celou situaci prostupovat, vidíme pouze zjednodušení celého modelu na zlé pohlaváry a trpící občany. Fakta, která v průběhu představení dostáváme, nás nenutí ke kritické analýze celé situace, ale spíš vybízí k zaujetí jednoznačného stanoviska – ať už je to přijetí optiky, jakou se na vývoj ekonomické krize dívají tvůrci inscenace, nebo její jasné odmítnutí. Situace ale není tak černobílá, jak nám ji inscenátoři předkládají. V průběhu ekonomické krize došlo k mnoha kompromisům, které měly právě obyčejným lidem pomoci, a velké části také od totálního osobního bankrotu pomohly. Tato rovina ale v inscenaci záměrně úplně chybí. Je ponecháno pouze několik nešťastných exemplárních příkladů osudů lidí, kterých se krize dotkla nejdrastičtěji. 

Je zajímavé, že v dramaturgické linii absolventských představení KALD v tomto akademickém roce jde již o druhý titul s té- matikou sebevraždy. Prvním titulem byla inscenace Die Young! verze 01, která na sebevraždu ve svých dvou polovinách nahlížela pomocí dvou odlišných optik. Ani jedna z těchto optik ale nepředstavovala sebevraždu jako fatální krizi systému nebo neskutečnou tragédii. KILL THEM ALL! na sebevraždu nahlíží jako na krajní, tragické řešení. Ať už se člověk přirozeně kloní k jedné či druhé interpretaci, je otázkou, zda je sebevražda natolik silným a současným tématem, že se jí věnují dvě absolventské inscenace jednoho ročníku. Je pravdou, že od roku 2007 počet sebevražd ročně pomalu stoupá, ale zdaleka ještě nedosahuje takových čísel jako v době hospodářské krize v první polovině 30. let. Tehdy byl roční počet sebevražd více než dvojnásobný oproti dnešku. Studenti KALD v absolventských inscenacích zkoumají fenomén sebevraždy velmi povrchně. Nezabíhají do osobních motivů ani nehledají vnitřní důvody. Krouží okolo podstaty a věnují se vnějším jevům, které jsou částečně zodpovědné za nárůst čísla lidí, kteří dobrovolně ukončují svůj život. Je škoda, že nedošlo k prozkoumání i vnitřní podstaty tohoto svým způsobem velmi intimního rozhodnutí a inscenace nedovolila hercům zaujmout k této tématice osobní postoj, a vyjádřit tak názor jedné generace na tento fenomén. 

KILL THEM ALL! The Prague DUB Version
Katedra alternativního a loutkového divadla
Premiéra: 19. prosince 2014
Režie, text, audiovizuální koncepce: Tore Vagn Lid
Asistent režie: Klára Hutečková
Dramaturgie: Jana Macíčková
Video: Jonáš Svatoš, Petr Vítek, Peter Gonda, Kateřina Blahutová, Kateřina Jandáčková, Jan Čtvrtník, Scénografie: Jitka Pospíšilová, Klára Syrůčková Zvuk: Jan Veselý, Eva Hamouzová
Hrají: Sára Arnsteinová, Anděla Blažková, Pavel Kozohorský, Jan Nedbal, Ivo Sedláček, Jiří Šimek, Daniel Tůma

Psáno z premiéry 19. 12. 2014 a reprízy 5. 1. 2015