Již řádně „cool“ znějící název DISK_USE napovídá, oč běží. Jedná se o sérii diskusí s tvůrci a diváky, již se zabývají absolventskými inscenacemi studentů herectví činoherního i alternativního a loutkového divadla, uváděnými v divadle DISK. Debatu má za úkol moderovat a zorganizovat alespoň jednou za magisterské studium každý student oboru Teorie a kritika. Součástí výuky je DISK_USE přitom teprve od roku 2014; předtím šlo o nezávislou aktivitu studentů KATaP, posléze KTK. Moderátoři jsou zároveň redaktory časopisu Hybris. Psaní recenzí a analýz inscenací do tisku zkrátka není jediným možným způsobem reflexe divadelní tvorby. Dalším je vedení odborné debaty s tvůrci a diváky, a právě na tuto eventualitu nás, budoucí divadelní kritiky a teoretiky, má moderování DISK_USE připravit.

Z vlastní zkušenosti mohu dosvědčit, že pro moderátorku bývá DISK-USE edukativní aktivitou nejen na poli teoreticko-kritickém. Našemu veřejnému výstupu totiž předchází několik organizačních úkonů, díky nimž si máme možnost vyzkoušet i některé aspekty produkční činnosti. Pro názornost, mezi naše povinnosti v rámci přípravy DISK-USE patří:

1. výběr vhodného termínu (vyhovujícího, pokud možno, všem tvůrcům, což v praxi znamená, že je nakonec každý nevhodný)

2. zajištění plakátů (obsahuje dobývání tajemné pevnosti tiskárny NAMU)

3. následná distribuce plakátů (když si jdete pro lepící gumu na sklo, má hospodářské oddělení zásadně pauzu na oběd)

4. shánění e-mailových adres všech zainteresovaných osob (tj. obtěžujete všechny možné nezainteresované osoby)

5. rozesílání pozvánek na rozličná sociální média (některá z nich ani nepoužíváte)

6. příprava otázek pro tvůrčí tým (nakonec většinu nezúročíte, protože debata se stočí úplně jinam)

7. konzultace s tutorem, jehož si vybíráme z řad pedagogů (a který nakonec musí kromě odborných rad chtě nechtě poskytnout nervózní moderátorce také psychickou podporu)

Produkční se nad tím pousměje, ale nám z toho jde často hlava kolem. A když to všechno máme za sebou, ještě hrozí, že někdo z tvůrců třeba onemocní, popřípadě nám většina ani nedá vědět, jestli vůbec dorazí… Ale povinnosti nekončí ani poté, co student diskusi víceméně (na první pokus počítejme spíše s tím méně) úspěšně odmoderuje. Zkušenost každého moderátora by ideálně měla pomoci relativně mladý koncept DISK_USE přizpůsobit, zlepšit. Proto máme každý za úkol ještě napsat reflexi námi vedené debaty, a předat si tak zkušenosti.

I přes tuto hodnotící praxi nicméně stále tápeme, co je naším cílem. Jistě, máme splnit úkol, který nám zadává studijní plán, a když tak učiníme, dostaneme jeden kredit. Ale způsobů, jak DISK_USE uchopit, se nabízí hned několik. Cítíme, že vedení naší katedry od nás očekává debatu, v níž budeme schopni prokázat naši kriticko-teoretickou erudici. Abychom vyšli tomuto požadavku vstříc, soustředíme se na pojmenování problematických míst inscenace, a z diskuse se tak stává názorové vyrovnání s tvůrci. Ale neorganizujeme DISK_USE také pro diváky, a neměla by tedy udržovat spíše populárně naučný tón? A co si od ní slibují tvůrci? Oceňují tuto platformu vůbec? Mnohé z otázek by možná pomohly zodpovědět reflexe konkrétních DISK_USE i celého konceptu ze strany diváků, spolužáků z jiných kateder, ale také samotných tvůrců; nejde o záležitost katedry jediné.

Nejistota ohledně úkolu moderátora, zdá se, odhaluje, že stěžejní chyba DISK_USE se skrývá v samém základu konceptu: není ujasněn jeho primární účel.  Nápovědu snad může poskytnout samotný název; každoroční série debat s tvůrci a diváky by měla být k užitku hlavně samotnému divadlu DISK. Důležitost DISK_USE jakožto platformy silně navázané nejen na chod fakultního divadla, ale i celé školy zdůrazňuje Tereza Sochová, vedoucí produkce divadla DISK: DISK rovná se DAMU a DAMU znamená především vzdělávání. A to nejen ve smyslu vzdělávání studentů, ale přece i diváků. Pro mě je nejzásadnější, abychom byli schopni vzdělávat i publikum, a DISK_USE je jedním z nástrojů, které k tomu přispívají. Divácký komfort se díky diskusím zvyšuje, protože otevřená debata o představení publiku pomůže zpětně lépe porozumět i velmi složité inscenaci. Příště si třeba návštěvníci DISKu troufnou i na představení, jež by je předtím odrazovala. Mohou si tak vybudovat k našemu divadlu určitý vztah.“

K podobnému názoru dochází také David Košťák, dramaturg a bývalý student Teorie a kritiky, jenž se několikrát účastnil DISK_USE na straně tvůrců a zároveň má sám zkušenosti s jejím moderováním: „Má to být platforma pro erudovaný rozbor inscenace, a slouží tedy primárně KTK? Nebo jde o způsob, jak běžného diváka učit číst inscenaci a přemýšlet nad ní? Respektive učit diváka, aby nebyl jen pasivním přijímačem, ale aby divadlo vnímal jako platformu, která má výpovědní hodnotu a vztahuje se ke společnosti? První varianta by se podle mne obešla i bez tvůrců. Druhá varianta dává smysl v této podobě. Za mě je DISK_USE skvělý projekt, jenž má však smysl, pokud je právě tou platformou učící diváka ptát se při svém zakoušení.“

I nás moderátorky by těšilo, kdyby se nám povedlo diváky do diskuse více zapojit. Dosavadní stav je bohužel takový, že DISK_USE navštěvují především lidé navázaní na chod školy – jde o studenty, pedagogy (či příbuzné a kamarády tvůrců nebo moderátorů). Ale ani těch většinou nepřichází mnoho, i když na posledních debatách jsme zaznamenali nárůst publika. Řady „běžných“ diváků se nyní naše katedra pokouší navýšit rozesíláním pozvánek na střední školy. KTK tím zároveň sleduje možnost přilákat zájemce o studium; náš moderátorský výstup je tudíž také vizitkou katedry.

Platformu s cílem formování publika by měli ocenit i tvůrci, jak dodává Tereza Sochová: „Každý z nich přece chce mít vnímavého diváka, takže by se měli debaty ve svém zájmu zúčastnit. Ostatně když se divák bude cítit poučenější, nebude se při dalších diskusích třeba tolik stydět projevit – mezi všemi těmi ‚erudovanými lidmi z DAMU‘. A navíc, studenti herectví a dalších oborů se potřebují naučit vyjadřovat k nejzákladnějším otázkám, které jim budou v praxi klást všichni.“ Ze strany tvůrčího týmu se ovšem poměrně často setkáváme s nezájmem a neochotou spolupracovat. Pokud je debata předznamenána takovým přístupem, uvědomuje si moderátor o to víc, že se v bezprostředním rozhovoru s tvůrci může naprosto nechtěně dostat na velice tenký led.

Snad i proto podnikáme různá preventivní opatření. Kalkulujeme s tím, kdo z tvůrčího týmu dorazí. Občas se v tomto směru hodí být obeznámen i s tajnými zákulisními informacemi. Jaká panovala nálada během zkoušení? Došlo k nějakým rozporům mezi herci a režisérem? Ze stejného důvodu se někdo z nás raději setká před osudným večerem s tvůrčím týmem osobně nebo alespoň všem zašle otázky emailem. Je to jistě způsob, jak se vyhnout nedorozuměním. Osobní setkání pak zároveň představuje možnost navzájem se seznámit a vyjasnit si, co od debaty očekáváme. Tyto kroky však zároveň připravují diskusi o její základní vlastnost – bezprostřednost.

Ostatně, ne vždy se takováto vstřícnost moderátorky vyplatila. Důvod vězí možná v tom, že většina lidí (včetně studentů DAMU z ostatních kateder, možná mezi ně lze zařadit i některé profesory) automaticky předpokládá, že jakožto studenti Teorie a kritiky budeme k debatě přistupovat jako k polemice nad inscenací s důrazem na její negativní stránky. Nálepku šťouravého kritika zkrátka bezděky obdržíme už úspěšným složením přijímacích zkoušek a těžko se jí zbavujeme. Pravdou však je, že ne každý tutor nás vede k zaujetí hodnotícího stanoviska. Volba kritického postoje s sebou totiž nese mnohá rizika.

V případě, že se moderátor-kritik dostane s tvůrci do názorové konfrontace, se může debata zvrtnout v nevraživou výměnu názorů, které budou diváci jen nesměle přihlížet. Tvůrci se v extrémním případě zablokují a debatu budou svými odpověďmi spíše podrývat. Ani David Košťák nevidí ve velmi kritickém postoji moderátora řešení: „Myslím, že DISK_USE by neměla být prostorem veřejného pranýřování. Moderátor má právo na svůj názor, ale ve chvíli, kdy začne hodnotit, přechází celá diskuse od jakési analýzy inscenace spíše k její obhajobě. Myslím si, že odpovědi tvůrců často na slabé stránky poukážou tak či tak. Obecně mi přijde zajímavější dozvědět se, jak ke konkrétnímu řešení tvůrci došli, než si vyslechnout něčí hodnocení. Postoj si mohu na základě toho vytvořit sám.“

To kvituje i Tereza Sochová: „Jelikož by se podle mého názoru měla DISK_USE soustředit především na diváka, myslím, že je výhodnější, když bude moderátor nezaujatý.“ Moderátor se tak stává jakýmsi prostředníkem mezi inscenátory a diváky, udávajícím celé diskusi tematický směr. Aby dal prostor tvůrcům k objasnění práce na inscenaci, musí klást především nehodnotící dotazy ohledně režijně-dramaturgické koncepce. V tomto případě hrozí, že debatě bude chybět dynamická protiváha v podobě rozdílného podloženého názoru. Méně zkušený moderátor také může (s trochou nadsázky) uvíznout ve smyčce otázek začínajících slovem proč, po jejichž zevrubném zodpovězení má prostor maximálně pro pokývání hlavou.

 „Je třeba si uvědomit, že podobně jako tvůrci musí brát v potaz cílového diváka, i moderátor diskuse musí počítat se svým publikem. Pokud to má fungovat jako veřejná platforma, je třeba ubrat nároky na ‚odbornost‘ debaty. Otázky by měly být především srozumitelné. Tak, aby přihlížející diváci neměli pocit, že nejsou na té úrovni, aby se do diskuse připojili,“ přibližuje David Košťák optimální podobu dotazů. Zde je však na místě uvědomit si další možný problém: ve snaze začlenit do debaty diváka může moderátor slevit z odbornosti dotazů až příliš. Pak hrozí, že takto vedená diskuse zbytečně sklouzne do sdílení „historek z natáčení“, což svede přihlížející ke kladení odpovídajících dotazů. Diváka zkrátka není radno podceňovat, a také proto není podle Terezy Sochové vůbec třeba pouštět se do „přílišného dovysvětlování inscenace – divákovi se vše hezky předestře, a on najednou nebude mít o čem dál přemýšlet.“

I studentka Teorie a kritiky a redaktorka Hybris Kateřina Kykalová se přiklání spíše k nestrannému, avšak stále odbornému moderátorskému postoji. Zároveň však uznává, že v případě některých inscenací může být určitá dávka hodnocení na místě: „Když jsem připravovala DISK_USE k The Lockers, brala jsem do hry své divácké zkušenosti z diskusí, které vedla v rámci projektu RespondART Alice Koubová, vědecká pracovnice Filosofického ústavu Akademie věd zabývající se performativní filosofií. Cílem nebylo představení zhodnotit, ale zamyslet se nad jejich tématy. Každý je formuloval úplně jinak, protože to byly inscenace značně alternativní. Když člověk odchází z diskuse (stejně jako z představení) s nějakou myšlenkou, jež ho obohatila, dokonce jej v nejlepším případě nutí přehodnotit stará stanoviska, je to vždycky přínosnější než si vyslechnout, jak ‚moderátorka chytrá jak opice sjela tvůrce‘. Do takové debaty se totiž divákovi se svými dotazy vstupuje těžko. Tím ale nechci říct, že by DISK_USE neměla být kritická – každá inscenace vyžaduje jiný přístup. Někdy si myšlenku člověk odnese spíše z diskuse nad formálními stránkami inscenace známého titulu.“

Při výběru moderátorského stanoviska je tudíž nutno přihlédnout i k charakteru inscenace. Jedná se o divácký hit, a bude proto tvůrčí tým bombardován nadšenými ohlasy z řad publika? Pak zřejmě bude úkolem moderátora, aby udržel svými dotazy a připomínkami odborný tok debaty. Jde o inscenaci s kontroverzním tématem? Moderátor se musí rozhodnout, zda se chce věnovat inscenaci především z estetické stránky, nebo naopak vezme do hry i ono problematické téma. Potom se mu otevírají nové možnosti: může například pozvat odborného hosta, jenž přispěje svým fundovaným názorem na dané nedivadelní téma. 

Se zvolením vhodného moderátorského přístupu také souvisí otázka, zda bychom jako členové redakce Hybris měli během diskuse odkazovat na naše již publikované recenze. V minulosti dokonce došlo k případům, kdy moderátor byl zároveň autorem recenze, která již vyšla. Tento model s sebou samozřejmě nese určitá úskalí: především hrozí, že se celá DISK_USE ponese v nepřátelském, rivalském duchu – zejména pokud je recenze dost kritická. Věnovat se kritice někoho jiného však může do debaty vnést zajímavý podtón.

To dokládá i David Košťák: Přibrat recenzi do diskuse je podle mě způsob, kterým lze poukázat na nějaké konkrétní hodnocení inscenace, jež působí ‚nezávisle‘. Opět ale platí, že žádné tvrzení by se nemělo brát za všeplatné. Je to názor, s nímž je možné vést polemiku. Pokud je ta recenze moderátorova, je to větší problém. Moderátor jako hlavní mluvčí se totiž staví do pozice ‚elity veřejného mínění‘, a proto by měl zůstat co nejvíce nezávislý.“

Tereza Sochová zase nabízí k tématu recenzí v rámci DISK_USE užitečný pragmatický názor: „Ruku na srdce, kdo z diváků čte Hybris. Myslím si, že odkazovat k recenzi, a tedy i k samotnému časopisu, by se mělo. Minimálně z toho prostého důvodu, že jde o reklamu. Bylo by vhodné třeba na konci diskuse zmínit, že pokud debata ještě něco neobjasnila, existuje také recenze v Hybris, ať už od samotného moderátora, nebo jeho kolegů. A fundovaný kritický názor si lze přečíst tam.“

Pokud lze z předchozích řádků něco vyvodit, je to především nesmělá domněnka, že naše další moderátorské pokusy by mohly vést cestou větší orientace na diváka. Pokud přijmeme, že by cílem celého konceptu mohlo být formování poučenějšího publika, získáme klíč k vytváření otázek, k zapojení recenze a především k našemu moderátorskému přístupu. Nebudeme pracně manévrovat mezi několika možnostmi – vědomí primárního účelu DISK_USE nás povede jedním směrem. Nicméně pravdivost tohoto předpokladu mohou ověřit pouze další DISK_USE. Nesmírně důležité je také to, abychom se na jednotném pojetí shodli i s pedagogy katedry. Ale ani vědomí konkrétního cíle nemůže vyřešit další problémy platformy; mám na mysli především negativní přístup, jenž vůči konceptu část školy zaujímá. Nemá cenu řešit, čí je to vina; smysl má pokusit se to změnit.

Jak podotkla Tereza Sochová, DISK_USE by mohla jednotlivé katedry naopak stmelit: „Na celém konceptu DISK_USE sleduji možnost propojování kateder, to je pro mě důležité téma naší školy, a chtěla bych, aby tento proces dál pokračoval. V tomhle vidím potenciál. Je důležité si uvědomit, že výchozí pozice tvůrců i moderátora je vlastně stejná: nikdo z nich předem neví, do čeho jdou, a všichni se na DISK_USE něco učí. Pojďme se vzájemně vzdělávat, rozvíjet a pojďme si v tom přátelsky pomoct.“

Ráda bych proto v tomto smírném duchu na závěr svým kolegyním (a pro příští roky snad i kolegům) popřála mnoho štěstí a tvůrce i diváky poprosila o vstřícnost. Vždyť nejzajímavější debata je ta, které se všichni účastní se stejným zaujetím a zápalem, bez ohledu na to, z jaké jsou – či nejsou –  katedry.