Marko Milanovič

S jevištním zpracováním singspielů Jiřího Antonína Bendy, českého klasicistního skladatele a prvního významného představitele melodramu u nás, se nesetkáváme často. Inscenování kdysi oblíbeného žánru, který oslovoval obecenstvo svou komičností, lehkostí hudby a přesládlou romantičností příběhu, nám může dnes posloužit jako nahlédnutí do vkusu publika osmnáctého století, ale nejen to, singspiel díky těmto rysům představuje předchůdce ve vývoji pozdější operety. Aby vyhověli nenáročným požadavkům široké veřejnosti, klasicistní skladatelé a libretisti často využívali známé příběhy, mýty a dramata a přepisovali je do melodramatické podoby, po které byla největší poptávka. Ve svém tříaktovém díle Romeo a Julie z roku 1776 se těmto praktikám neubránil ani Jiří Antonín Benda. 

Režisér Štěpán Pácl uvedl jako třetí absolventskou inscenaci čtvrtého ročníku Katedry činohry pražské DAMU hru německého dramatika Olivera Bukowského Hosté. Groteskní příběh pojednává o mladém páru Erikovi (Michal Švarc) a Kačence (Pavla Dostálová), kteří svoji životní cestu začali někde na zbídačené dědině v době přechodu od komunismu ke kapitalistickému systému. Z bývalého prasečáku si zřídili, jak jinak než na hypotéku, hotel „U Kačenky“. Vidina dobrého „kšeftu“ jim ale nepřinesla kýženou prosperitu, nýbrž zoufalství, ponížení a bídu. Přivedla je na samé dno společnosti, kde se ostatně nachází i prapodivná tlupa dalších místních obyvatel, které změna systému podobně zdecimovala a učinila osamělými.

Film slavného maďarského režiséra Bély Tarra svou mírou beznaděje představuje dílo, u kterého můžou zůstat až do konce snad jen lidé pevných nervů. Pomalým tempem a nedějovostí snímek vzbuzuje pocit nekonečného trvání, které ale velmi efektně dokládá autorův záměr představit svět plný marných bojů a vnitřní prázdnoty.

V Pardubicích se v březnu odehrál již XI. GRAND Festival smíchu. Repertoár sedmidenního festivalu nabídl divákům osmnáct přestavení provedených profesionálními soubory z celé České republiky, z nichž sedm inscenací se podrobilo ostrému oku odborné a studentské poroty stejně jako i diváků.

Koncem listopadu minulého roku jsem navštívil Vídeň. Byla to má první návštěva města s tak obdivuhodnou kulturní nabídkou. A ta svou rozmanitostí daleko pře-sahuje Prahu. Z bohaté nabídky jsem si šalamounsky vybral místa, na kterých spočívá tradice vídeňského divadelnictví: Státní operu a Burgtheater.

Čím dál častěji po návštěvě muzikálových představení opouštím divadlo s trpkostí a s rozpaky.

Příčiny, které vyvolávají tento nelibý pocit, jsou hned dvě. První je na straně produkcí a spočívá v podceňování diváků a bulvarizaci. A ta druhá je v „laxnosti“ návštěvníků. Jejich reakce na zhlédnuté přestavení často připomíná Andersenovu pohádku Císařovy nové šaty, kde i za evidentně špatné výkony obecenstvo odměňuje umělce potleskem, občas i vestoje. A tak si kladu možná banální otázku: Je to v nízkém citu pro umění, nebo divák postrádá odvahu protestovat proti nezdařilým představením a takto si vyžádat od produkčních a tvůrců větší kvalitu?

Posledního říjnového dne v divadle DISK hostovaly komorní operní skupiny Second Movement a Ensemble Opera Diversa, které publiku předvedly tři miniopery Knife´s Tears Bohuslava Martinů, Ela, Hela a stop Lukáše Sommera a Dýňový démon ve vegetariánské restauraci Onřeje Kyase.