Líná nálada letního odpoledne se zmocňuje mladých hrdinů, kteří ze samého nicnedělání najednou nevědí, co si mají se sebou počít. Pražský soubor BodyVoiceBand prostřednictvím milostných eskapád Shakespearova Večeru tříkrálového reflektuje proměny vztahů v moderním světě.

Nejnovější počin BodyVoiceBandu svou úvodní náladou připomene inscenaci Turgeněvova Letoviska, kterou v divadle DISK uvedli v sezoně 2013/14 absolventi herectví Katedry činoherního divadla DAMU. Podoba to vůbec není náhodná: převážná část spolužáků vytvořila spolu s ročníkovou vedoucí, režisérkou Jaroslavou Šiktancovou, dramaturgyní Terezou Vereckou a dalšími mladými herci profesionální soubor, který se rychle zapsal do povědomí divadelní veřejnosti. V jeho dramaturgii nalezneme kromě Večera Tříkrálového například velmi úspěšnou hudebně-pohybovou inscenaci Vojna[1] inspirovanou tvorbou E. F. Buriana, která měla premiéru ještě v DISKu, nebo jevištní adaptaci románu Milovnice od Elfriede Jelinek. Název uskupení jasně odkazuje k Burianovu Voice-bandu, a tedy i k poetice založené na hereckém rozvíjení hlasové, muzikální a pohybové složky inscenace. Tyto cíle můžeme v tvorbě souboru kontinuálně sledovat, stejně jako výrazné směřování ke kolektivnímu herectví s posílenou funkcí chóru.

V porovnání s dosavadní tvorbou BodyVoiceBandu jsou nicméně v nové inscenaci chóričnost a pohybová složka spíše upozaděny, a to z dobrého důvodu: Shakespearova hra si žádá především soustředěnou hereckou práci na jednotlivých postavách. To, co zvolený titul velice dobře propojuje s dosavadní poetikou souboru, je hudba: snad právě Večer tříkrálový zdůrazňuje ze všech Shakespearových komedií motiv hudby nejvíce, takže není divu, že dramaturgická volba padla zrovna na něj, a to v překladu Martina Hilského. Inscenace v režii Zuzany Burianové – s níž herci již od studií rovněž často spolupracují – písní začíná i končí. A v žádném případě nejde o melodie bujaré, které by snad šlo v případě milostné komedie očekávat: hudba přináší na jeviště závan melancholie. Mezi úvodní a závěrečnou písní se nicméně odehraje zábavný rej plný milostného vábení a šaškovských vtípků, který nenápadné melancholické podtóny vytlačuje na pozadí diváckého vnímání.

Zápletka komedie spočívá v poněkud bláznivém milostném trojúhelníku. Kníže Orsino se uchází o hraběnku Olivii, ta se však zamiluje do jeho panoše Cesaria. Cit krásné Olivie k mladému služebníkovi překvapivě zůstává nevyslyšen, a to zejména proto, že za Cesaria se vydává dívka Viola, která má ovšem také dvojče Sebastiana…  Karnevalová atmosféra kuklení je podpořena tím, že několik herců vystoupí ve dvojroli, a to naprosto přiznaně. Identitu své postavy mění přímo před zraky diváků v náhlém, nečekaném střihu, jen si svlečou (či oblečou) část kostýmu. Způsob obsazení hercům umožňuje ztvárnit kontrastní povahy. Marek Mikulášek představuje jak zlovolného Malvolia, tak i Sebastianova zachránce Antonia. Vojtěch Bartoš je předůstojným knížetem Orsinem a zároveň zhýralcem Tobiášem Říhalem. Michal Necpál hraje nejen Violina bratra Sebastiana, ale rovněž bázlivého šlechtice Ondřeje Třasořitku. Jeho dvojrole je vtipně využita například ve scéně souboje, kdy se herec pere sám se sebou.

I sál Venuše ve Švehlovce získává pomocí světelné proměny mnoho podob: je palácem, mořem či pláží. Jeho dekadentní půvab rozbíjí několik plážových lehátek a pestrobarevný nafukovací balón, v pozadí pak vidíme jakousi improvizovanou laboratoř na alkohol osvětlenou zelenými vánočními světly, ale též kytaru nebo etnický nástroj didgeridoo. Přenesli jsme se do Ilýrie, jež pod rukama tvůrců získává podobu jakéhosi exotického letoviska připomínajícího například Indii. Tento dojem podporují také kostýmy Paulíny Bočkové: hrdinové nosí turbany a rozevlátá roucha. Všichni jsou v bílém, až na asketického Malvolia v černém plášti. Slavnostní karnevalovou atmosféru dotvářejí balónky, které svou těkavostí asociují nestálost, a to především hmotných statků: přifouknutý balónek symbolizuje váček s penězi, který však po předání ihned splaskne. Zdálo by se, že do tohoto poklidného světa, ve kterém čas plyne pomalu jako líná řeka, starosti nemají přístup. Oliviin černý závoj nicméně připomíná, že i sem zavítala smrt a vzala kněžně milovaného bratra.

A právě zde se po ztroskotání lodi ocitá Viola. V domnění, že přišla o všechny a všechno, se přestrojí za panoše Cesaria a naruší poklidný tok ilýrijského života. Znuděné, znavené tropické klima náhle oživí milostné záblesky. Hrdinka Marie Radové působí v širokých kalhotách, košili a buřince jako mladinký hoch dosti věrohodně, vystačí si jen s nenásilnou modulací hlasu a chlapeckými pohyby, které mají vzhledem k její drobné postavě často komický účinek. V hraběnce, které se musí jménem Orsina dvořit, nalezne bezelstná a křehká Viola svůj protiklad: Olivie Ivy Vejražkové je temperamentní a cílevědomá žena, která si svou sebestředností nezadá s Orsinem. Není proto divu, že lhostejnost Cesaria v ní rozdmýchá dosud nepoznanou vášeň: s nezájmem se překrásná šlechtična zvyklá na lichotky dosud nesetkala.

Zápletku s absurdním milostným trojúhelníkem režisérka umí nápaditě zužitkovat. Velice povedená je scéna, kdy se Viola snaží místo svého pána zaujmout Olivii teatrálně se skrývající pod smutečním suknem. Divák přímo cítí, jak hraběnku v bezpečí závoje postupně opouští netečnost, kterou nahrazuje touha. Ještě více v paměti utkví výstup, v němž Viola ztratí sebeovládání, neboť už nedokáže poslouchat Orsinovy ódy na Olivii. Jejich potyčka se ovšem postupně změní v cituplné objetí, drobná dívka převlečená za panoše se své lásky odmítá pustit a zůstane na něm viset jako malé dítě. Tehdy poprvé se Viola dočká citu ze strany Orsina, aniž by si to on plně uvědomil.

Milostnou akrobacii mezi Orsinem, Violou a Olivií doplňuje karnevalové řádění pana Tobiáše Říhala (Vojtěch Bartoš) a pana Ondřeje Třasořitky (Michal Necpál). Nepsanou hlavou jejich spiknutí proti správci Malvoliovi je však Oliviina komorná Marie (Diana Toniková), které snad příprava škodolibého plánu alespoň na chvíli umožní zapomenout na fakt, že je těhotná – a svobodná. Malvolio Marka Mikuláška se nechá ve své přezíravé nadutosti velice snadno chytnout do pasti. Na první pohled nicméně vůbec nepůsobí jako kašpar: Mikulášek hraje správce jako uměřeného, asketického mnicha, který si ale svou snahou působit co nejdůstojněji poněkud podráží nohy, protože právě jeho křečovitost ostatní nutí k posměškům. Mikuláškův projev je překvapivě civilní, jeho Malvolio ve většině scén stojí jako pravítko a nehne ani brvou, což postavě propůjčuje výhružný podtón, o který nepřijde ani ve žlutých punčochách a podvazcích. Když na konci slibuje pomstu za své ponížení, rozhodně nejde jen o plané řeči.

S tradiční diváckou představou o postavách této Shakespearovy komedie kontrastuje také intepretace postavy šaška Feste. Petr Šmíd se podobně jako Mikulášek neuchyluje k žádnému pitvoření a legráckám. Naopak hraje hraběnčina blázna jako naprosto příčetného, moudrého muže, který po vzoru indických mudrců často medituje u vodní dýmky. S ostatními jedná uměřeně a nebere si ve své upřímnosti servítky. Není pochyb, že tento distancovaný umělec je nejmenším bláznem ze všech postav. Navíc skvěle ovládá hru na rozličné hudební nástroje – a jeho písně a průpovídky vždy dokážou prozíravě glosovat situaci: „Lidi tak nestálé bych poslal do moře,/ ať tam dělají všechno najednou a plují do všech stran,/ neboť plout a nevědět kam je vždycky nejjistější.“[2]

Nejen postavy, ale i láska je ve Večeru tříkrálovém Zuzany Burianové velmi nestálá a rodí se z odmítnutí. Kromě Oliviina citu k Cesariovi to výstižně ilustrují i Orsinovy vytrvalé námluvy. Nic nenasvědčuje tomu, že by Orsino byl do Olivie opravdu blázen: k novým a novým pokusům o získání její náklonnosti ho vede spíš jeho bezbřehý egoismus. To je ze zdařilého hereckého výkonu Vojtěcha Bartoše jasně čitelné. Láska tak v inscenaci získává podobu jakési fata morgany, je pouze přeludem, ozvěnou skutečného citu. I proto si Olivie může vzít po jediném dni známosti Violino znovunalezené dvojče Sebastiana a ze stejného důvodu Orsino ihned požádá odmaskovanou Violu o ruku.

Tento výklad by se ve všeobecném veselí málem ztratil, kdyby nebylo několika posledních okamžiků: pohledy novomanželů zabloudí tam, kam by neměly. Orsino hledí na Sebastiana s výrazem, v němž se mísí zmatení a touha, a Olivie se zase bezděky ohlédne na Violu. Pak se postavy ovšem nechají hudbou opět ukolébat k netečnosti. Takovýto výklad lásky inscenaci svědčí: v dnešní době by pohádkový konec ve stylu „žili šťastně až na věky“ pravděpodobně působil až nesnesitelně naivně. Závěrečná scéna navíc důmyslně ukotvuje inscenaci v současnosti, kdy získávají milostné vztahy tolik různých podob, že se lidé ve svých pocitech často ani nevyznají.

Celá inscenace nás vlastně vodí za nos po vzoru hlavní hrdinky Violy: po většinu hracího času také vystupuje v převleku, a to za bezstarostnou romantickou komedii. Ale rámuje ji hořký podtón přinášející tušení vnitřního smutku a citové nenaplněnosti postav, a v tom tkví její skutečná identita. Závěrečný závan melancholie vyjádřený v několika málo okamžicích jevištní akce povyšuje odlehčenou milostnou férii na inscenaci s tématem, které nese aktuální výpověď o současné mladé generaci. Doufejme proto, že nenápadný závěrečný komentář neutone v převládající lehké tónině. Byla by škoda, kdyby divák neodhalil, co přebývá pod povrchem.

 

[1] Inscenace Vojna v režii Jaroslavy Šiktancové se v roce 2013 umístila mezi prvními deseti inscenacemi roku podle ankety Divadelních novin.

[2] SHAKESPEARE, William: Večer tříkrálový. Přel. Martin Hilský. In: Týž. Dílo. Praha : Academia, 2011, s. 373