Mám rád sobotní šichty, denní i noční. V sobotu je klid. Žádné dělnické vlaky ani haranti do škol.“ - vůbec první slova Aloise Nebela. „Pronesl“ je roku 2003 prostřednictvím komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99. A v dalších dvou dílech trilogie toho Nebel, nejen o sobě, odvyprávěl ještě mnoho. O dva roky později udělal svůj první pohyb - v Činoherním studiu pod režijním vedením Natálie Deákové1. Uplynulo dalších šest let a Alois Nebel vstoupil i na filmové plátno...
Premiéře filmu předcházela velkolepá propagace na všech frontách. Zadumaná tvář Miroslava Krobota hleděla z plakátů i obřích billboardů, v nejrůznějších televizních studiích autoři zodpovídali širokosáhlé otázky a z rádií se linul sametový hlas Václava Neckáře v titulní písni k filmu. Vše zkrátka nasvědčovalo tomu, že Alois Nebel má být naplněním onoho oprýskaného hesla - filmová událost roku. Jeho exkluzivita spočívala především v novátorské technice animace zvané rotoskopie. Novátorská je ale patrně především v našich končinách, ve skutečnosti se totiž jedná o „novinku“ starou téměř sto let. Roku 1915 ji poprvé představil Max Fleischer, když natočil filmový záznam, který posléze políčko po políčku překresloval a stvořil tak animovaný klip. Od té doby byla používána jako vcelku běžná pomůcka při tvorbě animací. Celove- černí film vyrobený touto technikou vznikl v dílně Walta Disneyho již v roce 1937. To ještě Alois Nebel na světě nebyl. Faktem ovšem zůstává, že je rotoskopie nejen užitečná, nýbrž i vcelku působivá. Jde totiž o jeden ze způsobů, jak přetvořit živou hereckou akci v animovaný film. Ovšem pouze za předpokladu, že je k dispozici dostatek lidí, již tuto techniku ovládají, a značné množství financí. Pokud se podaří obě podmínky splnit, jedinou nutností je pak co nejhojnější počet diváctva. Ona masivní propagace je tedy jistě namístě, zároveň ale vzbuzuje vysoká očekává- ní. Teď, pár měsíců po premiéře je už možné diskutovat, zda Alois Nebel očekávání splnil. Z možností rotoskopie chtěl debutující režisér Tomáš Luňák evidentně vytěžit maximum. Některé záběry jsou animovány jen zčásti a v určitých místech jimi „prosvítá“ hraný podklad. To divákovi neustále připomíná, že nejde o zcela běžné techniky animace. Tato dvojakost také vytváří nové kvality, například v případě zachování původní struktury dlažby či povrchu oprýskaných dveří. Některé 1 Premiéra dne 25.3.2005. 40 reflexe „nepřekreslené“ detaily mohou ovšem místy rušit celistvost obrazu, zvláště pak jsou-li při dvou záběrech téže místnosti animovány pokaždé detaily jiné. Rotoskopie je ale přínosná především pro animaci postav, čehož si byli tvůrci dobře vědomi a obsadili svůj film samými zvučnými jmény. (A tak i animovaného muže, který je po celou dobu němý, hraje Karel Roden.) Aloise Nebela ztvárnil již zmíněný Miroslav Krobot, což byl dobrý tah vzhledem ke Krobotovým výrazným rysům a úsporné mimice; jeho podoba i výraz jsou tak snadno zachytitelné. Jenže právě Krobotovo osobité herectví Nebela kompletně odvádí od jeho „papírového“ předobrazu. Ten, kdo zná nádražáka Aloise z komiksu, zřejmě na plátně uvidí někoho naprosto odlišného. Původní Nebel je tak trochu hrabalovský užvaněnec, ten Krobotův je naopak mlčenlivý muž, z něhož sálá takřka hmatatelný smutek a prázdnota. Těžko soudit, zda byl pro titulní roli zvolen Krobot mimo jiné právě pro své minimalistické herectví či zda naopak on jistým způsobem ovlivnil tempo celého filmu. Tak nebo tak v celkově ponuré atmosféře jeho styl funguje. Animovat herce, kteří s mimikou pracují výrazněji, byl bezpochyby náročnější úkol a na některých epizodních rolích se to neblaze podepsalo. Místy se zdá, jako by zvláštně „pluli“ prostorem a jejich tváře jsou při pohybu mírně deformované. Naopak statické postavy působí jako krásné ponuré obrazy a záběry krajiny bičované deš- těm a větrem přinášejí nejsilnější zážitek z celého filmu. Ano, právě silná atmosféra je to, co snímek drží pohromadě. Drží a zoufale se pokouší zastřít patrnou neschopnost sdělení příběhu. Jeho středobodem je Nebelovo trauma z dětství. Aloisova německá chůva, oběť poválečných odsunů, byla tehdy znásilněna a teď po letech se vrací její syn, aby svou matku pomstil. Téma vyrovnávání se s minulostí (válkou, komunismem, převratem...) není v české, nejen filmové, tvorbě nijak ojedinělé. Otázky po důvodu a vhodném způsobu reflexe událostí minulých nechme stranou. Mnohem palčivějším problémem filmu Alois Nebel je totiž opravdu skutečnost, že se celkem jednoduchá dějová linka (košaté komiksové vyprávění bylo pro potřeby filmového média notně okleštěno) stala téměř nečitelnou. Lze to dle mého názoru přičíst především nedostatku odstupu autorů. Ti na filmu po natočení hraného podkladu pracovali dva roky a ještě v průběhu postprodukce stříhali. Téměř se zdá, jako by Luňák v ná- valu animátorské práce pozapomněl na příběh a nebyl již s to utvrdit se v jeho srozumitelnosti. Divák tak tápe, jaké vztahy mezi sebou postavy mají, a vše je příznačně pokryto mlhou. Bohužel pochybuji, že všudypřítomná symbolická mlha (německy Der Nebel) válející se po hřebenech jesenických hor měla zahalit i samotný příběh. Stalo se. A tak zůstala jen ta atmosféra. Sychravá, bezútěšná krajina, rozvodněná řeka a Krobotovo polohlasné předčítání jízdního řádu umocněné ponurou hudbou Petra Kruží- ka. Chtělo by se říci, že se vlastně nemuselo nic stát, síla některých vizuálních a zvukových detailů by dost možná udržela celých osmdesát minut filmu, jenže ono se něco stalo. Naplnila se dvě klišé - filmovou událostí roku se stal snímek, v němž (nikterak zázračná) forma zvítězila nad obsahem.