Chcete si obout papuče, uvelebit se na koberci v babiččině bytě a vychutnávat si při tom horkou kávu? Toužíte strávit příjemnou hodinu a půl v domácké atmosféře a vzpomínat společně s herci na vaše babičky a období dětství? První absolventská inscenace studentů 4. ročníku KALD Barunka is leaving dokazuje, že to jde i bez zbytečného sentimentu a patosu. Nabízí ale něco víc než jen možnost zavzpomínat si?

S ostatními diváky jsme se během představení stali návštěvníky v bytě jakési Babičky společně s jejími vnoučaty. Hned od prvních okamžiků v nás byl posilován dojem jisté obřadnosti návštěvy, konkrétně od chvíle, kdy jeden dobrovolník z naší skupinky, do které jsme byli rozřazeni ve foyer, zazvonil na vstupních dveřích divadla na zvonek se jmenovkou Babička. Otevřít přišlo jedno z jejích vnoučat oblečené do kostýmu, který odkazoval k prvorepublikovým dětským oblečkům, ale zároveň k retru 70. a 80.let. Chlapec měl na sobě tričko s límečkem a kraťasy doplněné bílými podkolenkami. Jak se později ukázalo, i kostýmy dalších vnoučat byly v podobném stylu. Chlapec s námi hovořil civilně, což vytvářelo kontrast k jeho stylizovanému, až kýčovitému kostýmu a zároveň to odkazovalo k jisté nadsázce. Princip záměrného pohrávání si s kýčem a patosem, který byl vždy vyvážen právě nadsázkou, se ostatně v představení poté vyskytl ještě několikrát.

Za dveřmi se nás chlapec zeptal, zda si nechceme u připraveného botníku zout boty, a dokonce nám nabídl i papuče. Stejně jako všichni další herci v průběhu představení s námi v duchu poklidné, domácké atmosféry nejednal nijak násilně. Atmosféru jistě podpořily i další interakce, jako například nabídka rumu nebo kávy od jednoho z vnoučat při vstupu do hlediště. To tvořila elevace potažená kobercem, na kterém jsme se mohli usadit. Naproti němu se rozprostíral interiér Babiččina bytu, do detailu vybavený různými staršími realistickými předměty, jež si tvůrci patrně spojovali s prostředím, v němž bydleli jejich prarodiče. Mohli jste tu najít například kredenc, starý sporák, stolní fotbal nebo malou televizi, na níž byla obřadně naaranžována ozdobná dečka. Za Babiččiným příbytkem se nacházel prázdný, snový, univerzální prostor, kde herci rozehrávali vzpomínky z Babiččina života. Chvíli například sloužil jako školní hřiště, jindy jako les. Jednotlivá prostředí byla charakterizována minimem dekorací.  

Na začátku představení byli herci rozmístěni jen v prostoru hlediště a Babiččina bytu. Jeden z nich například pouštěl lodičky v lavoru s vodou, jiný četl knihu. Bylo na nás, zda si přisedneme přímo k některému z účinkujících, nebo jestli počkáme, někdo z nich si přisedne k nám a začne nám vyprávět historky týkající se jeho babičky. Právě Babičku jsem ale na začátku představení hledala v prostoru marně. Jen na jednom ze zadních schodů elevace se tyčil její prázdný, mohutný starý ušák. Postava Babičky tím pro mě v rámci představení začala nabývat magického, snového vzezření. 

Jakmile dorazili po skupinkách všichni diváci, herci přešli z jednotlivých interakcí do komunikace s celým obecenstvem. Jedna z hereček se oblékla do květované šatové zástěry a na hlavu si dala obličejovou vrásčitou masku s červeným květovaným šátkem. Symbolicky se stala Babičkou. Od té doby vždy jeden účinkující představoval právě Babičku a ostatní vnoučata. Když se v roli Babičky dívka střídala s jedním ze svých kolegů, pomalu si sejmula před diváky masku, sundala si zástěru a celý kostým mu předala, což působilo až obřadním dojmem. Postava Babičky díky tomu také nabývala ještě fantasknějších rozměrů. Rozměr loutkový ji naopak dodávalo to, že za ni hovořila jedna z hereček, která seděla v jejím ušáku.  V jednotlivých hereckých pojetích Babičky byly znát drobné nuance. Herci se museli kvůli masce spoléhat pouze na gestiku, proto bylo zajímavé sledovat, jak každý z nich i přesto dokázal postavě vtisknout jistý charakteristický rys. Maëlane Auffray se například v této roli pohybovala po prostoru krátkými cupitavými krůčky, její Babička kvůli tomu působila zmateně, ale zároveň roztomile. Martin Belianský charakter postavy naopak dokresloval kroky pomalými a rozvážnými, jež podporovaly vyznění Babičky jako zkušené ženy, kterou už nic nemůže překvapit.  

Během představení se pracovalo se striktním dělením prostoru. V interiéru bytu se odehrávala návštěva jednotlivých vnoučat u Babičky, jejíž součástí byli i diváci. Jednomu z vnoučat zde Babička například vyprávěla o seznámení s dědečkem, jinému naopak nabízela kávu nebo se ho tázala, které z jejích vnoučat je. V těchto scénách převažovala především vyprávěcí, někdy dialogická forma komunikace. Herci hráli zcela civilně, patrně proto, aby se diváci mohli s jednotlivými výjevy více ztotožnit, což podporovala i jejich jistá obecnost – se svou babičkou je patrně zažila většina z nás. V inscenaci je totiž na postavu Babičky nahlíženo jako na „kolektivní“ babičku, v níž se snoubí obecné vlastnosti, které máme každý spojené s představou babičky jako takové. Vědomě se zde pracuje s konvenční představou babičky jakožto láskyplné, milé a milující osoby v našem životě, která nás vždy vyslechne u hrnku čaje či kávy a přidá k tomu nějakou sladkost a dobrou radu. Právě tento stereotyp také podporuje ikonický román Boženy Němcové, k němuž se skrze postavu Babičky a postavy vnoučat, která se shodně jmenují Barunka, v inscenaci intertextuálně odkazuje. Zároveň je ale tento stereotypní pohled zpochybňován nadsázkou kostýmů či snových situací, které se odehrávají v zadním prázdném prostoru jeviště.

V něm je totiž herecký projev postaven především na pohybovém ztvárnění. Jeho stylizace se odvíjí od snových výjevů z Babiččiny paměti, které se zde odehrávají a jsou divákům vzdálenější než vzpomínky vnoučat, s nimiž se mohou díky menšímu generačnímu rozdílu lépe identifikovat. Když herci v tomto prostoru například přehrávali Babiččinu vzpomínku na to, jak zabloudila s dědou v lese, postupně kolem sebe pomalými, táhlými pohyby rozhazovali umělé větévky různých jehličnanů, které byly dole zakončeny do špičky. Každá z nich se po dopadu zapíchla do podlahy a zůstala ve svislé poloze. Další z nich dokreslovali šumivý zvuk lesa vlněním jiných druhů větévek. Ve středu prostoru přitom na dece seděli herec s herečkou, kteří hráli mladé prarodiče. Pragmatický děda neustále něco hledal v mapě, nevnímal svět kolem sebe a snažil se zjistit, proč se v lese ztratili. Babička na něj přitom něžně a zasněně pohlížela a snažila se ho romanticky navnadit.

Inscenace ale bohužel ve výsledku selhává v práci s ústředním tématem. V anotaci se dočteme, že se skrze postavu Babičky a postavy vnoučat tematizuje paměť. Inscenace ale obsahuje spíše pozoruhodné režijně-dramaturgické nápady, jak na ni nahlížet, které ale nejsou důkladněji rozvíjeny. Nesměřují tudíž k nějakému významovému propojení a mohou proto vést k banálním interpretacím. Téma paměti se váže již k samotnému názvu inscenace: Barunka is leaving (v překladu „Barunka odchází“). Titul by mohl metaforicky odkazovat k obavě tvůrců, aby jednotlivé vzpomínky – obrazy jich samých jakožto vnoučat – Barunek –  časem sami nezapomněli a ony se nevytratily kamsi do neznáma. Bojí se křehkosti a nestálosti vlastní paměti? Nebo je to pouze konstatování faktu, že jejich dětství už dávno odplynulo? V jedné ze závěrečných scén například kladou divákům otázky na procvičení paměti. Zřejmě tak na ně nepřímo apelují, aby o svou paměť pečovali, pátrali v ní a znovu si věci připomínali. Patrně většina diváků už ale dávno ví, že je paměť nespolehlivá, stárne a že ji musíme neustále cvičit, aby nezakrněla. V představení se k paměti váže i jistý motiv repetice a zacyklenosti. V Babiččině televizi například několikrát běží jakýsi německý dokument o divokých prasatech. Z rádia na kredenci se zase často line identická, pokojná hudba, připomínající hrací strojek.

Barunka is leaving je inscenací doslova pro všechny smysly, v níž se snoubí zábavná interakce s publikem a pohodová, domácká atmosféra, díky níž si můžeme doopravdy připadat jako na návštěvě u své babičky a zavzpomínat si na dětství. Nakonec ale působí pouze jako ono nenásilně sentimentální vzpomínání. Chybí jí totiž důsledněji rozvinuté ústřední téma, které by ji mohlo interpretačně problematizovat a vneslo by do její poklidné atmosféry více neklidu.