Jen si to představte. Vejdete do sálu, najdete své místo, usadíte se. Zhasne se a představení začíná. Doposud nic zvláštního. Jenže pak se z reproduktoru ozve extatický hlas: „Ano a na scénu přichází náš zástupce, zástupce té nejmladší herecké generace - bude to na Radoka? Uvidíme! Zatím má za sebou slibnou sezónu, snad se neozve nedávné zranění. Ale teď jde o všechno! Jednej hochu! JEDNEJ! Á, vidíme mírné komplikace! Holt nezná text, to se stává. Dobře z toho vybruslil! No to je gól! Hlavně aby nedošel dech. Hlavně neusnout na vavřínech. A už se blíží cílová rovinka! Jednej! Snaž se! Makej! A je tu konec představení, dámy a pánové, a je to možná mírné zklamání, možná jsme čekali lepší umístění. Ale dal do toho všechno, sledujte to vyčerpání. Je to přeci jen závodník budoucnosti a velké turnaje ho teprve čekají, takže nezoufejme, přátelé, nezoufejme a držme palce i napříště!“ Jen si to představte. Jaké by to bylo, kdyby si kritici vyměnili místo se sportovními komentátory? Pitomé? Asi jo, ale nesvědčilo by občas sportovním komentátorům trochu více soudnosti a odstupu a naopak kritikům trochu víc vlastního emocionálního zapojení? Nemohli by kritici prostě o trochu víc fandit?