Není Punk rock jako Punk rock

Punk rock je v jistém ohledu vrcholem kumštu. Trojí alternace totiž přináší dvě diametrálně rozdílné interpre - tace, tedy dvě naprosto jiné verze inscenace. A důvod je přitom velmi prostý – radikální odlišnost herecké práce. Proto vrchol kumštu – herectví zde manifestuje svébytnost divadelního umění.

Divadelní hra Simona Stephense se řadí k tomu proudu současné dramatiky, který reflektuje tragické události otřásající společenským děním. V případě Punk rocku mu byl inspirací masakr na Columbine High School v Colora - du v roce 1999, který patřil mezi nejsmrtelnější krveprolití na půdě školy v historii Spojených států amerických. Hlav - ní dějová linka Stephensova textu se točí kolem sedmi stu - dentů, kteří během studií řeší své každodenní problémy, až jednoho dne jeden z nich vytáhne zbraň.

Inscenace režiséra Iva Kristiána Kubáka má však dvě verze – v jedné nabízí pouze fádní schematický příběh, který navíc až nepochopitelně ctí klasické lineární vyprávění, ačkoliv jeho zápletka není ničím překvapivým; ve druhé je pak stejný narativ uchopený naprosto rozdílně – jsou akcentované jiné motivy, a výsledný tvar se tak ocitá spíše na poli generační výpovědi, kritiky vyprázdněnosti mezilidských vztahů, jejímž důsledkem je apokalyptické krveprolití. V popředí druhé verze už tedy není příběh a jeho tendence šokovat, ale téma vztahů a projekcí, které vychází z přesné herecké práce.

Společný koncept vlastní oběma verzím vychází z velmi dynamické scénografie. Diváci sedí ze tří stran, pomysl - ný čtverec doplňuje koncertní pódium, kde hraje v ryt - mických předělech punkrocková kapela. Zprava zezadu hlediště je hlavní vstup na scénu, který je oproti jevišti značně vyvýšený, což hercům umožňuje velmi dynamic - ké příchody. Jinak prázdnou scénu doplňuje pouze školní lavice, tři židle, z nichž jedna je pojízdná (a slouží tak hercům k různým pohybovým eskapádám), a automat na Coca Colu.

Největším problémem prvního premiérového večera byla schematičnost (tématu, motivací, narativu, postav, ale i herecké interpretace). Přímočaře vyprávěný příběh zavádí diváky na jednu z britských středních škol, kde si krajně přestárlí teenageři řeší své banální každodenní problémy, až tedy nakonec jeden z nich přijde do školy se zbraní v ruce. Jenže právě zdůrazňovaná linearita vyvolává dojem, že tento fatální závěr je zároveň i nejdůle- žitějším bodem inscenace, který má překvapit a šokovat. Divák je pak ale pouze adresátem sdělení, navíc nepřesvědčivě apelujícího na morálku, a nikoliv spolutvůrcem divadelního představení.

Hlavní postava Williama Carlisle (Jordan Haj Hossein) představuje přecitlivělého chlapce, který se zamiluje do nově příchozí studentky Lilly Cahillové (Eva Josefí- ková). Když se s ní pokouší navázat intimnější vztah, je odmítnutý a navíc, jak později zjišťuje, má už Lilly poměr s jeho spolužákem. Z této frustrace (a snad i z problémů v rodině) se nakonec zrodí krveprolití, kdy William obrátí svou zášť a potupu v šílený masakr. A Lilly, ta je především krásná, což ovšem jako charakterový rys příliš neposlouží. Jejich vzájemné střety na jevišti mnoho situačního potenciálu nenesou – jde spíš o banální skeče, kdy divák přihlíží stereotypním scénám koketérie a flirtu. Pak je tu šikanující Bennett Francis (Filip Kaňkovský) - zakomplexovaný kluk vybíjející si svou frustraci na slabším jedinci. Interpretace Filipa Kaňkovského však přinejmenším převyšuje takto schematicky načrtnutou postavu. Ačkoliv je jeho herectví na první pohled velmi expresivní, v pozadí stojí minimalismus. Může se zdát, že je Kaňkovského plná scéna, ale není tomu tak, pouze vytříbeně pracuje s rytmem – jestliže vstupuje do situace, je naprosto dominantní, ale pokud se ho dění příliš netýká, dokáže se naprosto stáhnout. Zároveň sice jeho Bennett naznačuje divákovi, v čem tkví jeho komplex a vybíjená frustrace, ale nikdy definitivně. Jeho přítomnost na scéně tak neustále vyvolává napětí a nejistotu, co se bude dít – ačkoliv si divák pořád uvědomuje rozsah jeho falešné hry, která už je vlastně tak propracovaná, že stvořila nového člověka. Bennettovou obětí je šikanovaný Chadwick Meade (Karel Heřmánek) – chytrý a přesto (nebo právě proto?) rezignovaný, alespoň co se týče Bennettových slovních i fyzických útoků. Heřmánkův Chadwick je výborně vystavěný, jeho houpavá chůze, neustálé přešlapování ze strany na stranu vytváří zdání, že nestojí pevně nohama na zemi, indikuje autentický strach a nejistotu. To pak silně rezonuje se sebejistým a surovým Bennettem. U Nicholase Chatmana (Aleš Bílík) - školního krasavce a frajera - je zajímavý především jeho kolaps v závěru, který ani tak není dramatickým obloukem v pravém slova smyslu jako spíš obratně uhraným selháním člověka, jenž do té doby ani jednou neprojevil slabost (tedy kromě vyvrknutého kotníku). Postavy Tanyi Gleasonové (Kristina Sitková) a Cissy Franksové (Nikol Kouklová) jsou spíše funkčního rázu, výrazněji se nepodílí na situaci a v důsledku pouze naplňují kritizované schéma – první má problémy s nadváhou, za což si ji ostatní dobírají, druhá je hloupá a snaží se hlavně zalíbit profesorům.

První verze Punk rocku je tedy zajímavá především díky hereckým výkonům Filipa Kaňkovského a Karla Heřmánka. Nicméně režijně-dramaturgická koncepce není příliš zřetelná (schéma, linearita vyprávění, hlavní postava Williama).

Oproti tomu druhý premiérový večer, který přinesl tři odlišné alternace, nabídnul divákům diametrálně odlišný zážitek. William Matěje Anděla byl neklidný, nejistý, pochybující a osamělý člověk, který se mimo jiné zamiloval. Nicméně jeho vraždění v závěru už bylo spíš zkratem, nešlo pouze o nenaplněnou lásku, ale spíš celkovou nenávist a hlavně nesouhlas se světem, který ho obklopuje. Se světem, o kterém o pár scén dřív hovořil s apokalyptickým nádechem Chadwick. Stejně tak Lilly Marie Poulové nebyla jen krásným děvčetem, ale cynickým a přitom velmi citlivým člověkem, který se nedokáže zorientovat recenze 4 ve světě. Jejich setkání byla taktéž mnohem komplikovanější – byli sarkastičtí, ponižovali jeden druhého, ačkoliv oba zběsile hledali kontakt. Už si nepředváděli zvířata, jako by jeden druhému ukazovali, co si pamatují ze slabikáře, ale byla to jejich výpověď o světě, ve kterém se snaží žít. Stejně tak moment, kdy William zvedá Lilly na automat od Coca Coly, nebyl ukázkou středoškolské- ho flirtu, ale divadelně rozehranou situací – Williamovi se nedařilo Lilly vyzdvihnout, protože přecenil své síly, ale přesto to nakonec dokázal – mstil se jí a zároveň jí vyznával lásku, Lilly byla hysterická, protože měla strach z výšek, ale zároveň v ní vzbuzoval něhu.

V tomto kontextu pak také mnohem zajímavěji fungovala postava Chadwicka – už nebyl pouze šikanovaným a velmi inteligentním studentem, ale vyčnívaly jeho apokalyptické vize a kritika společnosti, které ostatní naslouchali (ač ji třeba vnímali s obrovským despektem). Jeho postavení v kolektivu mělo naprosto zřetelné opodstatnění (včetně předmětu šikany), a vynikly tak Heřmánkovy herecké přednosti zmiňované výše. Pouze Bennett Josefa Vaverky stál ve stínu své alternace – jeho interpretace spočívala především v rozpolcené agresivitě na pozadí homosexuální přecitlivělosti. Vaverkovo pojetí bylo příliš popisné a názorné – nejmarkantněji v situaci, kdy se ocitne sám s Nicholasem a začne mu rukou sjíždět do rozkroku. Naopak Kaňkovský stejnou situaci uhrál spíš přes celkovou křečovitost a upjatost, tedy náznakově, nikoliv popisně. Zbylé dvě středoškolačky byly sice opět spíš do počtu, ale tentokrát ne na škodu – Chadwickova kritika společnosti se zrcadlila právě v nich a zároveň svou přítomností tematizovaly ztrátu člověka ve světě a jeho neustálé hledání sebe sama (ač v poně- kud zredukované formě). Nakonec i postava frontmana kapely United kondom (Matěj Nechvátal), která rytmicky vyplňovala mezihry, najednou našla své uplatnění - byl jakýmsi alter egem Williama, jehož proměna se obrážela ve zpěvákových písních a výstupech. A ne náhodou se pak Matěj Nechvátal ocitá v roli psychiatra, který po masakru sestavuje psychologický posudek vraha, respektive vede s Williamem dialog, který je tak trochu jeho vnitřním monologem.

Druhé představení tedy nabídlo mnohem komplexnější pohled na současnou mládež a její (společenské) problé- my, a ačkoliv námět nelze srovnávat třeba s R. Musilem nebo W. Gombrowiczem, inscenátoři v něm našli zajímavé momenty, které reagují na aktuální společenské problémy dnešního světa.

Domnívám se, že inscenace je opravdu v jistém slova smyslu vrcholem kumštu, neboť, při zhlédnutí obou verzí, má divák možnost pozorovat rozdílnost herecké tvorby, která se manifestuje v naprosto odlišných představeních. To také znamená, že herecká tvorba není pouhou reprodukcí, ale naprosto kreativní a svébytnou prací, vyvázanou z područí literatury (pokud by snad ještě někdo pochyboval).

 

Simon Stephens: PUNK ROCK
Překlad: Ivo Kristián Kubák a Marie Nováková
Režie: Ivo Kristián Kubák
Dramaturgie: Marie Nováková
Asistent režie: Radka Josková
Scénografie: Olga Macutkevič
Kostýmní spolupráce: Helena Tavelová
Spolupráce na překladu: Julek Neumann a Eva Spoustová
Produkce: Monika Urbánková, Honza Kistanov, Jiří Novák
Hrají: Matěj Anděl, Michal Balcar j. h., Aleš Bílík, Jordan Haj Hossein, Karel Heřmánek, Martin Hýča j. h., Eva Josefíková, Filip Kaňkovský, Nikol Kouklová, Matěj Nechvátal, Marie Poulová, Kristina Sitková, Filip Šebšajevič j. h., Josef Vaverka, Ivo Sedláček j. h.
Psáno z 1. a z 2. premiéry 3. a 4. dubna 2012 v divadle DISK.