Posledního říjnového dne v divadle DISK hostovaly komorní operní skupiny Second Movement a Ensemble Opera Diversa, které publiku předvedly tři miniopery Knife´s Tears Bohuslava Martinů, Ela, Hela a stop Lukáše Sommera a Dýňový démon ve vegetariánské restauraci Onřeje Kyase.

První uvedená opera Knife´s Tears v provedení londýnského Second Movement zároveň byla jediná, kterou lze ocenit jako dobře promyšlené a rozehrané představení. Jedná se o dadaistickou operu vytvořenou počas pobytu Martinů v Paříži v dvacátých letech minulého století, kde byl dadaismem a následně i surrealismem hodně ovlivněn. Francouzské libreto Georgese RibemontDessaignese přeložili do angličtiny Oliver Mears a Nicholas Chalmers. Opera pojednává o nešťastné lásce dívky Eleonory k oběšenci. Matka ani svůdník Satan, který mezitím svede i dívčinu matku, Eleonoru od její lásky neodvedou. Až když zoufalá dívka spáchá sebevraždu, oběšenec její lásku opětuje. Ovšem je to za obživlého oběšence přestrojený Satan, který Eleonoru oživí a svede. Na konci zlomenou Eleonoru opouští.

Režijní řešení Olivera Mearsa spočívá v důvtipném využití poměrně malého jeviště, kde je orchestr umístěn nikoli tradičně před jeviště, ale v koloně po levé straně jeviště, což ponechalo volný prostor pro zpěváky a umožnilo vytvořit pro operu až netypicky dynamickou mizanscénu. Výrazně stylizované, až groteskní, herectví nijak nepřekáželo zpěvu interpretů – Yvette Bonner jakožto Eleonore, Hannah Pedley jakožto Matky a Jonathana Browna v roli Satana – kteří podali přesvědčivé výkony nejen herecké, ale právě i pěvecké: obzvlášť mě zaujal svou lehkostí a měkkou barvou lyrický soprán Yvetty Bonner. Jednoduchá výprava Simona Holdswortha představovala zeď postavenou proti hledišti. Ve zdi byl skrze velkou díru vidět Eleonořin milenec oběšenec, kolem kterého se odehrával děj. Orchestr Ensemble Opera Diversa pod taktovkou Nicholase Chalmerse hudbu zahrál jednotně a dynamicky.

Další uvedená miniopera Ela, Hela a stop, vytvořená brněnským souborem Ensemble Opera Diversa v režii Tomáše Studeného, nebyla dostatečně propracovaná. Libreto napsané podle stejnojmenné hry Václava Havla neposkytlo možnost rozehrát jakoukoliv situaci. Na jevišti, do půlky zabraného kapelou, se pouze vytvořil prostor pro statické duetto dvou postav, Ely (Hanka Škarková) a Hely (Jana Krajčovičová), které se baví o svých kvalitách a chybách svých přátel. Bohužel, minimalistická mizanscéna spočívala v několika pohybech, ze kterých nejvýraznější bylo prapodivné, chaotické pochodování aktérů, jež připomínalo něco mezi záchvatem hysterie a dialogickým jednáním. Smysl této aktivity mi zůstal záhadou. Zpěvačky nevynikly ani pěvecky. Samotné libreto neumožnilo, aby se mohly vytvořit typy nebo charaktery, tudíž i zpěv byl nevýrazný a bez života.

Děj se odehrával ve stejných kulisách jako Slzy nože, s tím rozdílem, že tam již nevisel oběšenec. Kapela vedená dirigentkou Gabrielou Tardonovou byla snad jediným světlým bodem celého představení. Hudba vyzněla čistě a energicky.

Jako třetí v pořadí byla uvedena opera Dýňový démon ve vegeteriánské restauraci. Parodie zejména Wagnerových, ale i klasických oper obecně, vznikla v kuchyni šéfkuchaře Tomáše Studeného, podle jehož receptu na vařenou dýni Pavel Drábek napsal libreto a Ondřej Kyas složil eklektickou hudbu. Příběh pojednává o majiteli restaurace (Jan Šťáva), jenž nabízí novou dýňovou pochoutku – umělecký zážitek na gastronomickém poli. Pohádá se s Majitelovou (Hana Škarková), která ho posléze opouští a na protest odchází i číšník Pinkl (Jan Turčínek). Najednou se v restauraci objevuje démon Dýně (Lucie Kašpárková) s úmyslem zmocnit se jí. Téměř po celou dobu jejího řádění majitel spí, a tak děje nezúčastní. Naopak se objevuje znovu Pinkl, tentokrát jako Vymítač démona, ale boj se zákeřnou Dýní prohrává. Přichází Majitelová přestrojená za démona Dýňového nákypu a vyhrává nad zlou Dýní. Majitel se probouzí a rozdává pokrm hostům.

Celý, ovšem záměrně, bizarní děj charakterizuje těžká nepřehlednost, jejíž příčiny spočívají v nedotažených situacích a uměle našroubovaných zvratech v příběhu. Postavy, které se objevovaly v dvojrolích, nebylo možné nijak zvlášť rozlišit, takže se zdálo, že přicházejí a mizí v ději jako Punkva.

K nejasnostem přispívala i režijní řešení. Nevýhodou, stejně jako u Ely a Hely, bylo umístění osmičlenné kapely v přední půlce jeviště tak, že se hrací prostor s orchestrem překrýval. Dalším zavádějícím prvkem byl i šestičlenný sbor kuchyňských pomocníků, který v pozadí s šéfkuchařem vařil a odváděl svou činností pozornost od hlavního děje. I přesto, že libreto bylo kostrbaté a dost nezpěvné, bas Jan Šťáva a soprán Lucie Kašpárková ho zvládli poměrně čistě zazpívat. Hana Škarková občas špatně vyslovovala text, a tudíž jí nebylo rozumět, co zpívá.

Pod taktovkou Gabriely Tardonové kapela zahrála hudbu, která je podle stylu těžko zařaditelná a představuje směsici neoromantické harmonie, hudby Martinů a muzikálových prvků. Výprava Sylvy Markové, jak u Ely a Hely, tak v Démonu Dýně, byla omezená na kostýmy ze současnosti a vypovídala o postavách pouze prvoplánově, a tedy o jejich funkcích v restauraci. Pavel Drábek vše přesně uvádí v programu větou: „Celé to vypadá jako komedie….“ Bohužel, takto nepřehledné představení opravdu vypadá pouze jako komediální odvar, jenž postrádá ono nejdůležitější koření, které by komedie měla mít: a to duchaplnost, jež by dílu dala jasnou pointu.