Obavy z inscenace Träumende Kollektive. Tastende Schafe (Staat 3) tvůrčího kolektivu Rimini Protokoll ve mně a mých spolužačkách ze Semináře současného německého divadla hlodaly už delší dobu. Děsilo nás totiž její německé znění (bez titulků!) a interaktivita, o níž se psalo v programu. Já jsem ale i přesto ještě ve foyer drážďanského divadla vedla silácké řeči o tom, že když se v názvu inscenace píše něco o stádu ovcí, určitě se bude jednat o skupinové interakce. Náladu mi dokonce nezkazila ani předražená dvojka bílého v divadelním baru, která stála pomalu víc než vstupenka.
Chvástání mě ale přešlo, jakmile jsme byli usazeni v sále na jedné z mnoha židlí rozmístěných po prostoru, každý jsme dostali vlastní iPhone a začali vyplňovat test, který se (patrně) týkal řecké ekonomické krize. Celé představení moderovali dva herci, kteří výsledky jednotlivých hlasování komentovali. Moje siláctví se zcela zhroutilo v základech poté, co jsem poprvé pohlédla do onoho kvízu a jediné slovo, které jsem v něm dokázala dešifrovat, bylo Griechenland. Kruci! Většina mých spolužaček seděla blízko naší pedagožky a ta jim potichu překládala. Z jejích slov jsem ale slyšela pouze nesrozumitelné mumlání. Vztek z totálního neporozumění tomu tvrdě znějícímu germánskému jazyku a právě zrozená závist vůči spolužačkám zapříčinily, že jsem bez jakéhokoli rozmýšlení začala odpovědi tipovat.
S iPhony jsme se poté museli přemisťovat po různých místech v sále, sdružovat se s jednotlivými lidmi podle toho, jaké odpovědi jsme volili, a následně odpovídat společně s nimi. Pro mě zcela otupující proces. Časem jsem rezignovala na jakékoli porozumění a pouze se stádovitě přesouvala z místa na místo (v těchto chvílích se paradoxně alespoň zčásti potvrdila moje velkodušná intepretace názvu inscenace). V jistých okamžicích se ve mně ale přeci jen vzepjaly poslední zbytky nebojácnosti a chtěla jsem prostor ostentativně opustit. Její větší část ale patrně zůstala ve foyer, tudíž jsem se na to nevzmohla.
Jistá naděje na vysvobození se naskytla až v jedné z posledních částí představení. Byla jsem totiž přidělena k muži, (kterého jsem kvůli tomu upřímně litovala), s nímž jsem měla největší procento stejně zodpovězených otázek. Zázrak! Muž hovořil anglicky. Hanba mě fackovala, když jsem mu svou lehce zakrnělou angličtinou sdělila, že tomu, co se tu už asi hodinu odehrává, vůbec nerozumím a že bych chtěla pryč. Muž mi ale až příliš vesele odvětil (podezírala jsem ho, že byl v divadelním baru před představením ještě víckrát než já), že to nevadí, on že je tu také omylem, protože ho sem dovlekli kamarádi. Při společném odpovídání na otázky se jen smál, žádné z nich mi nepřekládal a jen pořád dokola opakoval: „Very funny, very funny!“ Moje osobní krize vrcholila.
Poté, co jsem s „funny“ německým mládencem dokončila další část testu, se v sále vytvořilo dramatické přítmí a displeje iPhonů začaly divoce blikat. Odpočítávala jsem minuty do konce představení. Teď asi vylosují nějaké výherce a přijde konec!
Přišlo… ale něco jiného. Na displeji mého iPhonu zasvítil nápis: WINNER! První anglické slovo večera, které pro mě ale paradoxně mělo katastrofální následky. S neskrývanou hrůzou v očích jsem pohlédla na mého rozverného kolegu. Do toho už na mě herci divoce gestikulovali a zvali mě společně s dalšími třemi diváky na provizorní stupeň vítězů. Každý jsme dostali papírovou masku ovce (opět zapracovala karma a ve zlém se mi vrátila moje chvástavá interpretace názvu inscenace). Naše pedagožka na mě z davu zuřivě mávala a tleskala, patrně byla pyšná. Když poté došlo na společné focení s ostatními diváky, už jsem pouze rezignovaně pózovala v ovčí masce a přemýšlela o tom, že kdyby se zhmotnilo trapno, které se na konci představení kolem mě nakulminovalo, musí drážďanský Staatsschauspiel zákonitě vyletět do povětří.