Katedra nonverbálního divadla má na svém katederním webu uveden následující citát: „Ukaž světu, že i tichem se dá vyjádřit vše!“ Když jsem po e-mailu žádala absolventy katedry o rozhovor, do velké míry jsem měla pocit, že si mnozí toto úsloví vzali za své i v rámci běžné korespondence. Naštěstí mi obratem odpověděla produkční divadelní skupiny Kozel ve fraku Tereza Braumová a já jsem měla možnost udělat rozhovor s autorskou dvojicí Annou Kukuczkovou a Vojtěchem Svobodou, kteří na katedře absolvovali v letech 2017 a 2016. Již během studií se účastnili mnoha divadelních projektů, například souboru Cirkus Sacra nebo Mime Prague, který spoluzaložili s Radimem Vizvárym. Oba také externě spolupracují s Národním divadlem a vedou lektorské dílny.

 

Byla pro vás pantomima „první volba“? Vystudovali jste předtím nebo poté ještě jiný obor? Proč jste si zvolili studium na Katedře nonverbálního divadla?

Anna Kukuczková: Původně jsem studovala herectví na Vyšší odborné škole herecké, kde jsem měla možnost spolupracovat s pedagogem Radimem Vizvárym. Pracovali jsme na autorském nonverbálním projektu kolegy Samuela Deduhy. Radim mi tehdy poradil, abych studovala pantomimu. Do té doby jsem o takovém oboru vůbec netušila. Ale hned jsem věděla, že jej chci studovat. Na HAMU mě vzali na poprvé a já našla svou životní cestu. Nebyla to “druhá volba”, byla to správná volba. A v návaznosti na herectví i ta správná kombinace.

Vojtěch Svoboda: Pro mě to jednoznačně byla první volba. Do pantomimy jsem se zamiloval a chtěl ji studovat, ale dlouho jsem netušil, že nějaká Katedra nonverbálního divadla, tehdy Katedra pantomimy, existuje. Dozvěděl jsem se o ní až po roce studia sociologie na Karlově univerzitě. Naprosto chápu, že pro mnoho lidí se může jednat o druhou volbu. Je to i tím, že Katedra pantomimy nevychovává jen čistokrevné mimy, těch je dokonce na katedře minimum, studenti často absolvují jako performeři, novocirkusoví artisté, klauni nebo třeba choreografové - čistě podle jejich zaměření. Proto se katedra může jevit jako alternativa k alternativnímu divadlu nebo k jiným oborům. Vejde se sem toho prostě víc. Ale pro lidi se zaměřením na pantomimu se většinou jedná o první volbu.

 

Co nejcennějšího vám studium na Katedře nonverbálního divadla v profesním směru přineslo?

Anna: Když se necháte, katedra vás naučí samostatnosti. Zvyknete si udělat všechno sami a na co nestačíte nebo co neovládáte, na to se naučíte vybrat si ty správné lidi. Lépe si pak vážíte jejich práce, jelikož víte, co obnáší. A těchto zkušeností si nesmírně cením. Škola a lidé, které jsem zde potkala, nám dali také mnoho možností získat dostatečnou uměleckou praxi.

Vojtěch: Především naprosté zaměření na divadlo a na umění. Ať už se student učí, kouká na představení, tvoří vlastní věci nebo sám vystupuje, neustále je v oboru, a to vlastně celý den. Přemýšlí nad tím, dělá si vlastní názor, objevuje různé žánry a styly, tříbí si cit a vnímání divadla. Téhle koncentrovanosti bez školy nelze dosáhnout.

 

Cítíte, že v něčem byly nedostatky? Jak byste zpětně zhodnotili studijní plán bakalářského i magisterského stupně? Dostali jste příležitost naplno se věnovat tomu, co vás zajímalo a bavilo?

Anna: Asi každý student má svou představu, co by chtěl jinak, a to kvůli svému konkrétnímu zaměření. Na začátku studia mi hodně vadila skutečnost, že studijní plán na bakalářském stupni je celý povinný a neměnný. Chtěla jsem tehdy mít větší možnost volného výběru předmětů. Ta tu sice byla, ale v rozvrhu již nezbývalo místo. S odstupem času ale vidím, že to tak možná bylo správně. A velký šok pro mě byl, že jsem studovala pantomimu a v druhém ročníku jsme měli najednou jen velmi málo hodin pantomimy. Tehdy se dělaly velké změny a tato mě velmi trápila. Naopak v magisterském studiu je málo odborných praktických hodin. Student má tedy velkou volnost, věnovat se čemu chce, ale škola mu téměř nepomáhá.

Vojtěch: Pro mě je největší problém v tom, o čem jsem mluvil na začátku, tedy ve velkém záběru a šíři katedry. Těžko se vyhovuje ročníku, kde jeden chce dělat pantomimu, další dva nový cirkus, další fyzické taneční divadlo, další alternativní divadlo s maskou a poslední třeba step a choreografii. Špatně se hledá nějaký fokus. A to se naplno projeví v magisterském studiu. Tam už má člověk něco za sebou, přibližně ví, kam směřuje, ale v rámci výuky už k tomu nemá prostor. To by se mělo změnit. V bakaláři student zjistí, jaké jsou vlastně obory, vyzkouší si od všeho něco, naučí se pracovat s tělem, pozná divadelní zákony. A potom v magisterském studiu by se měl intenzivně věnovat jedné, dvěma disciplínám, a ty dotáhnout na co nejvyšší úroveň.

 

Jak vnímáte, že je katedra součástí Hudební a taneční fakulty, a nikoliv Divadelní fakulty? Je to výhoda či nevýhoda? Například v případě, kdy student vytváří absolventskou inscenaci.

Anna: Na pantomimu se stále příliš pohlíží jako na obor, kde je třeba perfektně zvládnout techniku. To je sice na jednu stranu pravda, ale na stranu druhou je třeba si uvědomit, že pantomima je divadelní žánr. Proto by jistě neškodila větší propojenost mezi Divadelní fakultou a Katedrou nonverbálního divadla. A výuka některých studijních předmětů i v rámci naší katedry, protože se u nás paradoxně herectví téměř nevyučuje. A další nevýhodou nedivadelního pohledu na pantomimu je, že při získávání peněz od školy na absolventské představení máme problém obhájit peníze pro režiséra, což je absurdní. Výhodou propojení s Katedrou tance je ovšem dostupnost mnoha potřebných tanečních lekcí v jedné budově.

Vojtěch: Pro mě je to trochu nepochopitelné, protože pantomima je jednoznačně divadelní obor. A nynější název Katedra nonverbálního divadla už explicitnější být nemůže. Je to ještě pozůstatek z dob vzniku, kdy byla pantomima zprvu předmět vyučovaný na Katedře tance. Větší propojení s DAMU i FAMU by bylo jednoznačně velkým přínosem. Zároveň bychom ale možná ztratili kontakt s hudebníky a také úžasné prostory celého Hartigovského a Lichtenštejnského paláce na Malostranském náměstí, které zbytek AMU rozhodně nabídnout nemůže.

 

Bylo studium Katedry nonverbálního divadla vzhledem k vašemu současnému povolání dobrá volba? Jaká je podle vás v současnosti uplatnitelnost absolventů?

Anna: Ano, pro mě to jistě byla dobrá volba. Pantomimou a divadlem vůbec se živím a miluji to. Pantomima je pro mě každodenní výzva, na rozdíl od činoherního herectví. Co se týče uplatnitelnosti, to asi záleží na konkrétním zaměření studentů. Naše katedra neurčuje specializaci, pouze dává možnosti. Studenti si již v průběhu studia sami nacházejí svou cestu. A většina z nich se zabývá něčím jiným než pantomimou.

Vojtěch: Souhlasím s Aničkou. Protože tu není žádné stálé odbytiště absolventů, každý si musí prošlapat vlastní cestu a záleží jen na něm, jak se mu to podaří. V našem oboru v Čechách neexistuje žádné divadlo pantomimy, ač tu určité snahy byly. Skupina se prosazuje lépe než jednotlivec, a protože se nám s Aničkou spolu dobře tvoří a hraje, založili jsme umělecký soubor Kozel ve fraku. To nám dává možnost věnovat se nonverbálnímu divadlu a naplno tvořit a hrát. Pod touto hlavičkou prezentujeme divákům naše pojetí pantomimy. Snažíme se, aby si Kozel ve fraku zachovával co nejvyšší uměleckou úroveň, byl moderní, inovativní, kvalitní a přístupný všem divákům.

 

Zajímáte se stále o svou katedru? Dokáže katedra reflektovat nové trendy v pantomimě a zařadit je do výuky?

Vojtěch: Katedra teď prodělává fázi změn a vývoje. Potřebovala by se trochu usadit, sjednotit. Studijní obor dělají její pedagogové a zde narážíme na problém financí, který je samozřejmě v umění a ve školství obecně. Aby měla škola evropskou úroveň, musí zvát kvalitní pedagogy, a to i ze zahraničí. Právě oni přinášejí nové trendy. Bohužel ale na hostující vyučující většinou nejsou peníze. Výjimkou byl třeba nedávný workshop předního evropského režiséra Lionela Ménarda. Je dobře, že katedra zve mladé učitele a absolventy, ti by ale neměli – a se svými zkušenostmi ani nemohou – nahrazovat starší kolegy. Bohužel ale finanční ohodnocení není na takové úrovni, aby si škola dlouhodobě tyto zkušenější pedagogy udržela.

 

Je pro váš obor důležitý teoretický výzkum? Zvažujete, že byste se na katedru vrátili coby doktorandi?

Anna: Podobně jako všude je i v našem oboru samozřejmě teorie velmi důležitá, ale podstatná je především praxe. Osobně by mě doktorandské studium lákalo právě z hlediska pojmenování způsobu mé tvorby a v návaznosti na to výzkum mých pedagogických postupů.

Vojtěch: Já mám o doktorandské studium velký zájem. Myslím, že by člověk měl svůj obor zkoumat z více různých úhlů. A proč vynalézat kolo, když už ho vynalezl někdo před námi. Musíme znát historii a teorii, abychom z ní čerpali, posouvali a vyvíjeli náš obor. Bohužel v pantomimě chybí dostatek kvalitních teoretiků a kritiků. Velmi důležité knihy zatím nejsou přeloženy, neexistuje rozsáhlejší archiv a záznamy inscenací. Závěrečné teoretické práce na katedře často slouží pouze k obhajobě a chybí jim skutečný badatelský záměr.

 

Zajímáte se o recenze ve vašem oboru? Máte pocit, že je dostatečné množství zdrojů, které vám dají zpětnou vazbu k vaší práci?

Vojtěch: O recenze se samozřejmě zajímáme, je to důležitá součást zhodnocení naší práce. Jak už jsem poznamenal, větší počet kvalitních teoretiků a kritiků by určitě oboru prospěl. Zároveň je ale pantomima poměrně specifický obor a člověk, který jí rozumí, může mít velmi odlišný názor od širší veřejnosti. Běžného diváka často ohromí už samotná forma a musí se jít trochu pomaleji, aby ho mim dovedl k obsahu a myšlence, kterou chce sdělit. Po cestě nesmí ztratit divákovo pochopení a koncentraci, proto je občas pro odborníka mimův výkon trochu pomalý a moc narativní.

 

Jak si myslíte, že v současnosti kulturní veřejnost vnímá pantomimu? Můžeme v dnešní době hovořit o nové vlně zájmu o pantomimu, nebo taková vlna teprve přijde?

Anna: Publikum bohužel stále vidí pantomimu takovou, jaká možná bývala kdysi, nebo takovou, jaká asi ani nikdy být nechtěla, a je to pro něj němé trdlování člověka v bílé masce, s rukavičkami a v pruhovaném tričku. To je dnes klišé a nikoliv moderní pantomima. Diváci se také častokrát bojí, že inscenaci nebudou rozumět. Většinou jsou pak překvapeni možnostmi a srozumitelným jazykem tohoto umění. Myslím, že všichni mimové doufají v obrodu pantomimy a dělají pro to maximum. Naštěstí se i díky ocenění Radima Vizváryho v anketě Thálie v roce 2016 dostává pantomima opět více do povědomí diváků i v její dnešní, moderní podobě. Takže by se dalo říci, že nyní zažíváme novou vlnu a oživení zájmu o pantomimu.

 

Na co nejraději ze svých studií vzpomínáte? Jakého pedagoga nebo předmět si vybavíte, když se řekne Katedra pantomimy (nyní Katedra nonverbálního divadla)?

Anna: Je toho mnoho. Šla jsem studovat kvůli Radimovi, tak si pamatuji hodně jeho. I když, jak jsem se zmínila, bylo těch hodin s ním poskrovnu. Ale katedru tehdy tvořili i jiní lidé. Neodmyslitelným je například Štefan Capko, který se staral o katedru jako o své dítě, a úžasný Petr Pachl, který patří k AMU snad nejdéle ze všech.

Vojtěch: Těžko vybrat něco konkrétního. Rozhodně spousta skvělých lidí a zážitků. Z pedagogů určitě Radim Vizváry, Števo Capko, Roman Horák a teoretička Ladislava Petišková, ale bylo jich více. Vzpomínám si například, jak se Boris Hybner při jedné zkoušce naštval: “Víte co? Tak s tím jděte do prdele!” Ukázal prostředníček a zabouchnul za sebou dveře. Ale premiéra se mu pak nakonec líbila.