Tři herci za pletivem ve mně vyvolávali podobné, jen méně bolestivé pocity jako pes, zbytečně zavře-ný v kotci. Psisko většinou ví, že jeho jedinou cestou ke svobodě, doteku či žrádlu je divák na druhé straně kovového ohrazení. Freneticky pobíhá, hopsá, předvádí nacvičené kousky, takže zvedá packu do prázdné-ho vzduchu, sedá si, lehá a zase se zvedá a po celou dobu u toho zběsile poštěkává. Máte-li aspoň půl srdce a dvě nohy, krátíte tohle divadlo na minimum, takže se buď řítíte k brance a psa vypouštíte, nebo se ke kotci vůbec nepřibližujete.

Je přeci jen těžké hrát ve věku mezi dvaceti a třiceti léty o manželství dvou stárnoucích lidí, zvlášť je-li je-den z partnerů kolo od kola blíže smrti. Je jedno, zda ten pár žije nad věznicí v majáku, či v jedenáctém pa-tře paneláku. Nemusíte žít jen na vzdáleném ostrově, abyste se mohli dostat do té zvláštní smyčky, která vám nedovolí být šťastný ani v setrvání ani v odchodu od své polovičky. Podivné místo na gramofonové desce, které nepustí jehlu z místa a stále ji vrací. Naštěstí tohle ale Dürrenmattův text bezpodmínečně nevyžaduje, pro-tože namísto hledání příčiny zobrazovaného stavu man-želství si hraje s jejími následky – s komikou replik a absurditou situací.

Trávím-li lednové odpoledne sledováním tragiky jednoho manželství a života tří lidí, zajímá mě především herecká práce s tak hutným, brilantním textem, který navzdory tragice, již obsahuje, nutí k hořkému smíchu. A netajím ani svou zvědavost, jak se mladý autorský tým chystá vy-ložit jedno z mystérií světa – že ti dva spolu ještě jsou, že ona od něj neuteče, že on ji prostě nevyhodí! (Právě ty-hle otazníky visí nad tolika svazky manželskými i neman-želskými, že nevěřit v lásku a porozumění, skoro se ptám, není-li to krutá cena za to, že jste s někým pětadvacet let.) Baví je vést ty kruté dialogy? Je to neschopnost? Nebo projev lásky deformovaný společným soužitím?

Má nejhezčí doba v Kodani byla, když jsem tě ještě neznala.

Alice a Edgar si udělali z manželství vězení. Z jejich věčně stejných dialogů je vytrhává návštěva Kurta, Alicina brat-rance a též milence z dob, kdy ještě nebyla Edgarovou že-nou. Přítomnost Kurta nutí manžele pojmenovávat nahlas realitu, v níž se nacházejí, v níž oba přiznaně trpí, štvou proti sobě děti, plivou na sebe jedovatá slova, snaží se co nejvíce tomu druhému znepříjemnit, či dokonce zkrátit život a vlastně se při tom všem vůbec nevnímají. Kurt s se-bou ještě přináší do hry poměrně zásadní fakt, že odejít lze, protože sám svou ženu i děti opustil. Otázkou je, zda v závěru Alice s Edgarem zůstává z vypočítavosti (přičemž se dost přepočítá), nebo z lásky, opravdové, svým způ-sobem něžné, jako je svým způsobem něžná scéna, kdy Alice ochrnutého Edgara krmí polévkou.

Postavy jako by někdo nevsadil za mříže jen obrazně, ale doslovně. Scénu tvořila kovová konstrukce, v jejímž zá-kladu byl dvanáctiúhelník, obehnaný stěnami z pletiva.

Pletivo a kov příjemně podtrhovaly chlad a odcizení po několik let usazené v pokoji majáku, stísněnost prostoru, který se zdá být ještě menším, když jeho obyvatelé žijí v nesouladu. Divák do pokoje nehledí skrz kroužky pletiva, ale to je v předních stěnách snížené a ohnuté, takže Alici umožňuje ze scény vystoupit stejně snadno jako z role – prostým překročením. Podlaha je pokrytá raše-linou, která vnáší další významy, nad nimiž divák musí přemýšlet, stejně jako nad symbolikou otevírání okna.

Vždycky jsem ho milovala.

Dürrenmatt přenesl charaktery a situace ze Strindbergo-va Tance smrti do druhé poloviny 20. století. Vybrousil dialogy a o něco tím zpřístupnil naturalistické drama her-cům. Do programu vybrali tvůrci pasáže z Dürrenmattovy Zprávy o Play Strindberg: „Herec se už nezabývá psycho-logicko-démonickými studiemi, ale má umožnit existenci extrémně zhuštěnému a zkrácenému textu.“ Umožnit tex-tu žít byl zřejmě jeden z hlavních cílů tvůrců.

Vzhledem k principu zcizování, s nímž Dürrenmattův text od začátku počítá (herci vstupují do situací, které sami před divákem připravují, přiznaně nosí rekvizity, upravují scénu a jednotlivá kola uvádějí jejich názvy), jde o úkol pro herce třetího ročníku katedry činoherní-ho divadla extrémně náročný. Herci ve svižném tempu inscenace neustále dobíhali aranžmá Davida Šiktance, který je svým způsobem dost náročný režisér a klade hercům jeden úkol za druhým. (Scéna, v níž hraje roli nejen text, ale také schéma pohybů – přisouvání židlí, dolévání alkoholu, bouchání se sklenicemi – udržet při tomhle vnitřní význam textu a nesklouznout ke schema-tickému zobrazování není vůbec jednoduché!) Ne vždy se hercům dařilo všechny požadované nároky splňovat, což v konečném efektu někdy znamenalo, že jsem sledo-vala Markétu Frösslovou, Jana Ťoupalíka a Jana Huška, jak se snaží být v daném čase na daném místě v dané poloze s danou replikou a daným výrazem. Inscenace nedávala moc často větší prostor herecké akci, rozehrání dramatických situací, a ty tak střídaly jedna druhou jako na běžícím pásu. Namísto hry s replikami jsme byli mnohdy svědky trápení s rolemi. V konečném efektu ale vznikl celek, který skutečně oživuje vše, co je na Play Strindberg děsivé a zvrácené. Tragika dvou lidí umoc-něná příchodem třetího se v posledních scénách zaryla do mého těla v podobě křeče, které nebylo snadné se následně zbavit.

Dürrenmatt se v podstatě Alici a Edgarovi vysmívá, před-kládá veřejnosti jejich život jako směšný obrázek, kterým se můžeme odpoledne dobře pobavit a třeba do něj pak nevědomky zase sklouznout ve svých vlastních životních rolích. Play Strindberg Davida Šiktance není komedií. Jistěže komické prvky v inscenaci najdeme (neubránila jsem se smíchu při prvních ztvárněních zírání do nekonečna Jana Ťoupalíka, a nešlo o vysmívání se neob-ratnosti, ale upřímné pobavení). Rozhodně je ale tohle Play Strindberg až k smrti vážné svědectví o zoufalství vztahů. Nepříjemné pocity umocňuje každé třísknutí do plechového tácu oddělující jednotlivé scény. Konec nepřináší úlevu, rozhřešení ani vysvětlení. Jde o silnou výpověď pro silného diváka, který si ale odpovědi na své otázky musí najít sám, David Šiktanc mu je na stříbrném podnose rozhodně nepřinese a raději do něj znovu třísk-ne! A v neposlední řadě zůstává zamyšlení nad tím, jak těžko by se hercům jejich úlohy v tomto dramatu hrály při pravidelném uvádění.