Pohádky pro nehodné děti

Jako zázrakem se z běžného života stává poezie. Básník Jacques Prévert (1900-1977) uměl tuto transformaci provádět brilantně. Myslel a psal v duchu poetického realismu.

Ten se v mnohém odlišuje od surrealismu, který se utopil ve svých freudiánských kejklích. Budiž mu superego leh-ké. Poetický realismus magické a nadreálné vyhmatává z každodenní skutečnosti. Nespojuje deštník a šicí stroj na operačním stole, ale z drsného světa zaprášených ulic, obyčejných lidí a truchlivého meditování nad bídou vlastní existence vyhmatává krásu a lyriku prosté lid-skosti. Do absolutna dovedený humanismus – to je v pár slovech shrnutý Prévert. Jeho kniha Pohádky pro nehod-né děti (1947) básníkovy postoje prezentuje v možná nejpůvabnější podobě. Zvláštní prostor dětí a zvířat jako mikrokosmos nevinnosti je zde v protikladu s pragma-tickým světem dospělých, kteří chtějí ovládnout celou Zemi i vesmír a zničit vše svobodné. Najdeme tu příběh koní, co hrozí lidem, že se k nim budou chovat stejně, jako se oni chovají ke zvířatům. Jaképak by to přineslo důsledky? Nebo se silným ironickým nádechem sledu jeme zoufalství obchodníka se žirafí kůží, když se sám stane konzumentským cílem potměšilé mouchy tse-tse. V těchto příbězích zásadní opoziční roli vůči pachtění se za požitky tvoří dítě. Děti mají ještě citlivou duši pl-nou něhy a touhy po láskyplném pohlazení. Jejich op-tikou poetický realismus vidí život. Není prost drsných zážitků, ale oproti surrealistickému krutému podvědomí je lyrika dětí od ošklivosti puzena k idyle. I v tom je mož-né vidět rozdíl mezi poetickým realismem dětských očí a surrealismem dospělého. Netřeba tedy již vysvětlovat, kdo je ve skutečnosti ono „nehodné dítě“ a čím se lid-skými lovci ohrožený kosmos svobodných zvířat spojuje se světem dětství.

Jako zázrakem… se z poezie může stát divadlo. A poe-tičnost svou plno šířku na divadle prokáže pouze tehdy, není-li svazována direktivou mimesis – napodobováním skutečnosti. Katedra alternativního a loutkového diva-dla otevírá náruč imaginaci, jelikož subjekt-herec se zde libovolně spojuje s objektem-loutkou. Oba tyto póly se pak všemožnými způsoby prolínají, takže subjekt je tu kuchyňským příborem, tu hvězdnou oblohou, objekt naopak skrze naši představivost dostává podobu pána z ulice nebo zvířete. Není nakonec jevištní prostor lout-kového divadla mnohem opravdovější než chtěně mi-metický prostor činohry? To je ovšem na jinou diskuzi. Nechávám se až příliš unášet prévertovskou svobodou slova a to se k recenzi nehodí.

Vedoucí druhého ročníku herectví KALD Marketa Kočvarová–Schartová je zásadní postavou ve vývoji českého loutkového divadla. Umí citlivě propojovat živé herce s výtvarnými objekty a z jejich střetu vytvářet onu zvlášt-ní poetickou atmosféru, v níž je všechno možné, záleží jen na naší představivosti. Jako pedagog předává své zkušenosti mladé generaci a je vidět, že ta se umí učit. V těsném prostoru malé scény DAMU – Řetízku v krát-kém čase třiceti minut Schartová se svým ročníkem na půdorysu několika vybraných pohádek z knihy stvoří Prevértův fikční svět, který není možné plasticky popsat v recenzi. Tento svět se musí vidět, slyšet a procítit.

Zcela zásadní vliv na lyrický účinek inscenace má scénografie Jana Nečase a Světlany Khaletskayi. Pracují s jednoduchostí. Cáry látek, pár paravánů, které svým přemisťováním v průběhu inscenace tvoří iluzi různých prostředí, je tu i tradiční malé loutkové divadélko, v němž na ploše jednoho metru čtverečního projdeme jak Pa-říží, tak hustou džunglí. Není to velkolepě a upoceně budovaný realismus. Nejrealističtější (co se podobnosti s předobrazem týče) je loutka Pštrosa, který svou „reálnou“ výškou vyvolává hrozivý dojem u rodiči opuštěného Dítěte. Jedinou výtku bych směřoval k až příliš ilustra-tivnímu vyjádření metafory dospělými přehlížené podob-nosti člověka a zvířete, kdy loutka žirafy má na svém dlouhém krku namontovanou hlavičku „nevinné“ panen-ky Barbie. Myšlenkový význam je silně prezentován již v samotném textu a hereckém projevu, tato doslovnost byla zbytečně prvoplánová.

Výtvarná sytost je pro KALD typická a scénografem pro-měněný prostor je zde rovnocenným partnerem herce. Ten má tedy oproti činoherci úkol ztížený o to, aby s již hodně působivou vizuální složkou inscenace důstojně soupeřil. Druhý ročník se však umí prosadit. Každý he-rec je svébytná individualita, kterou si zapamatujeme. V žádném případě nechci předjímat budoucnost, ale právě ona výraznost jednotlivých hereckých individualit bude určitě tvořit kouzlo těchto (zatím) studentů. Práce s loutkou je u všech na dokonalé úrovni a nejde o plané konstatování, protože u některých ročníků KALDu toto říci nešlo. Dokáží citlivě pracovat se stylizací, skvěle zpí-vají. Prévertův text nesoucí jasné rysy grotesky tak skrze výrazné schopnosti herců získává další rozměr. Mladí lidé s nadsázkou hrají o cyničnosti světa, který brání fantazii a prosté lidskosti, ale právě v jejich nadsázce je ukryt povzdech, že tento stav není možné změnit, že i oni se časem přizpůsobí a stanou se lovci, kteří pro vlastní přežití budou drancovat nevinnost. Jako příklad za všechny uvedu okamžik, kdy herec Josef Jelínek na chvíli opustí svou postavu Pštrosa a v oné kouzelné mezeře mezi „rolí“ a „vlastní osobností“, která je možná pouze na divadle, sdělí publiku: „Podívejte se. Děti přece taky nebijí své rodiče, tak proč by rodiče měli bít své děti?“ Jelínek v roli Pštrosa ostentativně demonstruje jedno z humanistických poselství Jacquese Préverta. Zá-roveň však v onom okamžiku posiluje svou vlastní bytost studenta Josefa Jelínka, která je k naplnění těchto slov značně skeptická. Tehdy u vnímavého diváka dochází k mrazivému pocitu, kdy se směje a zároveň se za svůj smích stydí. Nový rozměr, který text oproti četbě v sou-kromí získává, je pak více než jasný.

Ač každý z herců je individualitou, všichni pracují jako kompaktní tým. Reagují na sebe, vnímají se. Je to kouz-lo dobrého divadla, kdy prožíváme sílu inscenace jako celku a neruší nás neumělé klopýtání jednoho z členů tvůrčího týmu. Není třeba někoho speciálně vyzdvihovat a přišlo by mi hloupé kriticky útočit na drobné chyby v herecké práci. Vždyť jsou teprve v polovině své stu-dentské cesty za ovládnutím divadelního řemesla a už teď toho umí hodně.

Jako zázrakem… se člověk cítí vesele uprostřed velko-města, které mu nenabízí žádnou útěchu, žádnou naději. Mladý kritik viděl malé půvabné představení, které mu do žil načas vlilo sílu k přežití. Žirafy stejně jako dětské sny umírají. Ale doufání je zahnízděné právě v těchto malých dílech mladých tvůrců, kteří ještě něco sdělují. Před něčím varují. Žirafy pak neumírají, jenom na neur-čitý počet let usínají. Stejně jako naše dětské sny a před-stavy. Nebo snad nejsme nehodné děti?

Jacques Prévert: Pohádky pro nehodné děti 
rijní vedení: Marketa KočvarováSchartová
scénograe: Jan Nečas, Světlana Khaletskaya 
hrají: Soa Adamová, Andrea BallayováEva Burešová, Jiří Bohm, Mikuláš Čížek, Josef Jelínek, Barbora KubátováMarek Menšík, Richard Vokůrka a Petr Vydarený. 
Premiéra v březnu 2010 ve Studiu Řetízek.