Irský katolický marxista. Tento bizarní přídomek dávají odpůrci Terrymu Eagletonovi (1944), výrazné postavě soudobé literární vědy. Jeho odpůrci jsou především z řad filozofů a umělců postmoderního směřování, vůči kterému se tento provokativní literární teoretik výrazně vymezuje. Eagleton prošel jako pedagog řadou britských univerzit. Nyní své ironické výpady vůči dnešnímu kultu postmodernismu vysílá z přednáškových místností univerzity v Manchesteru.
Jeho kniha Sladké násilí – Idea tragična se vymezuje vůči postmoderní představě „konce velkých příběhů“ a „smrti tragédie“. Je to jistě troufalé vyrazit přímo do ideologického týla nepřítele, ale Eagleton na desítkách příkladů dokazuje, že je fundovaným protivníkem a své náboje nestřílí jen tak do vzduchu. „Člověk jakožto biologická bytost zůstal od počátků civilizace až do dneška prakticky nezměněn a velmi málo se změnily i ty jeho city a představy, které stojí nejblíže biologickým faktům jeho existence,“ je základní teze Ea-gletonovy představy. Na niti kulturních dějin od Aischyla až po postmoderního Kunderu pak irský provokatér sveřepě de-monstruje, že dokud se milujeme a zabíjíme, je mylné tvrdit, že tragický pocit člověka vymizel a nahradila ho jakási postmo-derní všehochuť. Dokud existuje utrpení, existuje i tragédie.
Eagleton ve svém výsměchu vůči postmoderně jde až na hranici filozofického atentátu, kdy tento směr ztotožňuje se zkostnatělým konzervatismem a označuje je za manžele, kteří se potřebují, ale přesto na sebe neustále křičí. Obvinění z marxismu ladně vyřeší tím, že postmoder-nu s marxismem přímo spojí, protože obě tato myšlenková hnutí vzývají historicismus jakožto hybatele společenských dějů. Ve skutečnosti je jádro světového pohybu ukryto právě v tragickém pocitu člověka z vlastní existence a postmoder-na s marxismem chtějí filozofický problém „lidství“ vyřešit jaksi úplně mimo individualitu, čímž si celou záležitost znač-ně zjednodušují.
Na otázkách osudu, svobody, krutosti nebo štěstí Eagleton objevuje, že hegelovská dialektika či lyotardovské „jazykové hry“ jsou pouze závojem neschopnosti vyřešit ele-mentární problém dějin – proč lidé trpí a jak toto utrpení zmírnit nebo dokonce úplně vyrušit. Ve svém katolicismu přímo hereticky tvrdí, že Kristova zvěst není ukryta ve wes-ternově statečném obětování se na kříži, ale v zoufalé prosbě Ježíše v Getsemanské zahradě, aby ho Bůh utrpení zbavil. Dogmatičtí křesťané, marxisté a postmodernisté se bláznivě oddávají kříži, ale Eagleton vyzývá, abychom v rámci filozofie a umění vyhlásili utrpení a tragédii člověk totální válku.
Eagleton nepřináší žádná definitivní řešení, čímž nahrává svým oponentům k námitkám – kde je tedy prav-da? Svým vhledem do společensko-umělecké problematiky násilí a krutosti jednoznačně dokazuje, že tragédie nezemřela. Láska a smrt jsou jediní hybatelé lidského individua a stěží se jejich vliv zruší frustrací francouzských levičáků, kteří si po zpackané revoluci roku 1968 vymysleli postmodernu, pro-tože jim osud vzal jejich hračku. Metafyzický základ umělecké tvorby je jenom a pouze v lásce a smrti. Odtud je třeba vy-cházet. Ostatně jak říká sám Eagleton: „Zákon a touha jsou skrytě zajedno – že nekonečno, s nímž se setkává, je touha převlečená za něco jiného, a že nejhlubším záměrem zákona není naší touhu zakazovat, nýbrž naopak vyžadovat, abychom se jí oddali. Ovšem protože dotyčnou touhou je pud smrti, je to právě zákon touhy, který se směje naposledy.“