Jiří Havelka (1980) je v poslední době opravdu velice vytíženým umělcem. V říjnu tohoto roku souběžně zkoušel dvě inscenace: „Kauzu Pérák“ v Meet Factory a „Já, hrdina“ v DISKu. Zároveň se jako čerstvý vedoucí Katedry alternativního a loutkového divadla seznamuje s obtížnou administrativní dřinou. Není divu, že Havelka je žádaný. Absolvent jihlavského gymnázia a posléze režie na výše zmíněné katedře již delší dobu vzbuzuje pozornost svými výrazně formalistickými inscenacemi, kde zkouší nové možnosti divadelního vyjadřování. Za všechny jmenujme např. jeho absolventskou inscenaci „Pan Nula“ a „Drama v kostce“ uvedené v Ypsi-lonce nebo „Černou díru“, inscenovanou v Dejvickém divadle. Krom svých režijních úspěchů se Havelka ob-jevil jako herec v několika filmech (např. „Zoufalci“), je členem nonkonformního divadelního souboru VOSTO5, zakladatelem Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě a hudební televizní stanice Óčko.
Letos jste se stal vedoucím Katedry alternativního a loutkového divadla. Proč se úspěšný a hodně vytíže-ný režisér rozhodne ke své práci přidat tuhle mnohdy nevděčnou funkci?
Šlo o několik okolností. Jednak úcta k předchozímu ve-dení a to, že mě tito pedagogové vyzvali osobně, což bylo určitým způsobem zavazující. Za druhé mě velice bavila a baví práce se studenty, kterou jsem si několi-krát vyzkoušel v DISKu. Zdá se mi, že má skutečný smysl a návratnost v bezprostřední odezvě od studentů, refle-xi, kdy přímo vidíte, že vaše konání má pro někoho něja-ký význam. Tedy pro studenty, kteří na vaši práci reagují okamžitě a ještě se nebojí vstupovat do rizika. Ostatně takové je pro mě i hlavní poslání téhle školy. Za třetí to bylo v období, kdy se dalo hodně změnit, protože se re-akreditují předměty a zdálo se, že do spousty věcí se dá poměrně hodně říznout. Samozřejmě, je to práce navíc, ale jak říkám, ten smysl práce je tu poměrně hmatatelný. Všichni mě zrazovali, že nepůjde nic změnit, ale zatím to nevypadá, že by to bylo tak nepružné.
A do čeho tedy chcete „říznout“?
Tak do profilace KALDu vůči ostatním katedrám. Najít nebo spíš přesněji pojmenovat důvod existence naší ka-tedry na této škole, který je podle mě velký, jenom už se rozpliznul do hrozně velké šíře. Samozřejmě chci oslo-vovat další lidi, ideálně mladší, kteří by tady mohli peda-gogicky působit a sedli by do toho vymezení katedry.
V této souvislosti je asi nejdůležitější vymezit se vůči katedře činoherního divadla, která má poměrně silnou a jasně vyložitelnou koncepci. U KALDu se však často setkávám s obtížným hledáním jednoznačné definice.
Nejde o to vymezit se vůči něčemu. Nehledat opozici, ale vlastní pozici. Zažil jsem už mnoho kolegií, kde se sá-hodlouze řešilo slovo „alternativní“ i slovo „loutkové“. Co to dnes vlastně znamená. Je to hrozně obtížné. My se samozřejmě nechceme nějak programově vymezovat vůči činohře, ale katedra činoherního divadla je nejsilnější na DAMU a jednoznačně víme, o co v činohře jde. O slovo, o interpretační divadlo. Alternativa se nedá jasně definovat, protože je to vlastně všechno okolo té činohry. A zároveň vždy tu budou patrné přesahy, protože se pro-stě jedná o divadlo jako takové. Může to jít od pantomi-my přes sociální, dokumentární, antropologické divadlo až k novému cirkusu. Škola samozřejmě nikdy nedokáže poskytnout takovou šíři dovedností. Nicméně si myslím, že může umělecké individualitě poskytnout prostor a čas, aby si našla tu svoji vlastní autorskou metodu. Jak k diva-dlu přistupovat a proč se mu vůbec věnovat. Škola vlast-ně není nic jiného než místo na setkávání se zajímavými a inspirativními lidmi. Tedy, když říkám, že chci do něčeho říznout, znamená to začít oslovovat lidi, kteří mají málo času, protože jsou aktivní, ale mohli by tady působit v rámci blokové výuky, v rozsahu třeba tří týdnů. Tahle věc se dá domluvit skoro s každým. Mohli by obohatit spektrum lidí, s kterými se tady studenti mohou setkat. DAMU není místo, kde se dá něco naučit. Je to místo, kde se jedině můžete zúčastnit nějakého procesu a od toho si hledat svůj vlastní styl. Nalezení stylu může jít maximálně přes lidi, kteří vás nějak inspirují, a na základě toho vy od nich tu inspiraci čerpáte nebo se vůči nim vymezujete. Důležité však je, aby to byly stylotvorné osobnosti.
Výuka by měla probíhat v otevřeném propojení herectví, režie a scénografie. Herectví budeme nově akreditovat znovu na pět let, takže zase budou režiséři, herci a scé-nografové od prváku do páťáku pohromadě. Chci větší spolupráci s katedrou produkce. Naučit se metodu pro-jektového myšlení. Pracovat se stěžejními pojmy autor-ského divadla jako je hra a imaginace. Bakalářské studi-um v současnosti končí jednou absolventskou inscenací. Po ní následuje přijímací zkouška do navazujícího magis-terského studia, která by podle mě měla být daleko přís-nější, aby zůstali opravdu jenom ti, kteří projevili nejen talent, ale i chuť zabývat se divadlem do morku kosti. Nejde prostě o hitparádu Divadlo, ale když už se tomu věnuje drahocenný čas, tak by mělo jít o lidi, kteří doká-žou suverénně obhájit svůj styl.
Tady bych se přesunul k problematice DISKu. Existuje určité mínění na této škole, že v DISKu nevznikají inscenace, které by nějak vyjadřovaly tématické nebo i stylové postoje studentů. Jde zde dominantně o plnění pedagogických pokynů, tedy jakési stvrzení elementár-ních řemeslných dovedností. Do jaké míry se tedy podle vás může v DISKu projevit autorská individualita?
Že jde o plnění pedagogických pokynů, to jsem neslyšel. Co se našich inscenací týká, určitě nejsou dělány na ob-jednávku profesorského sboru. Řekl bych spíš naopak, že jsou kolikrát studenti prostě hozeni do vody. Nicmé-ně bude se obnovovat fungování Rady DISKu a myslím, že se tak i znovu otevře, čím vlastně má DISK být. V tuto chvíli je především repertoárovým divadlem, kde se kaž-dou sezónu vymění soubor. Z mého pohledu by se měl více hledat kompromis mezi repertoárovým divadlem a divadelní laboratoří, výukovým místem pro workshopy, skutečně studentským divadlem se všemi omyly, které k tomu patří.
Tedy k svobodné a progresivní tvorbě studentů, nikoli k naplňování pomyslných „školních osnov“?
U nás je DISK určen pro studenty herectví a režie, aby uká-zali svůj autorský výkon. Tedy úplně naopak. Věci, které jsem tam dělal, třeba „Člověče, zkus to“ nebo „Velmi spo-lečenské tance“ vycházely jenom z těch lidí, ze způsobu řízené kolektivní improvizace. A moje současná věc v DIS-Ku, „Já, hrdina“, přímo extrémně, protože jsem původně přišel s úplně jiným tématem. Obecně, co je to hrdinství, jaký má smysl, v souvztažnosti například k Cenám Michala Velíška, k Palachovi a podobně. Jak jsme pročítali různé věci na internetu, tak herci sami sklouzli k těm Mašínům. A moje neustálá otázka byla, jestli to opravdu chtějí dělat, protože toho čistého autorství ve smyslu zpracování mého osobního příběhu tam asi moc nebude. Ale oni vypadali přesvědčeně. A mě to navíc taky lákalo, protože jsem i pro sebe objevil novou tvůrčí otázku, jak ztvárňovat holá fak-ta, jak podat zprávu o nějaké situaci mezi lidmi, aniž by ji herci klasicky hráli.
V autorském divadle ale bezesporu potřebujete silné osobnosti?Samozřejmě - pokud mi řeknete, co to znamená silná osobnost v divadle. Divadlo je přeci principielně kolek-tivní záležitost. Stojí a padá na komunikaci lidí. Síla osobnosti je právě v tom, že má vnitřní nutnost něco sdělit a zároveň sdílet s ostatními, respektovat okolí. Což neznamená dělat kompromisy, ale ze vzájemných střetů křesat nové pohledy, nápady, živou divadelnost. Improvi-zace na zkouškách je pro vznik inscenace zcela zásadní. To, že se nebojím, nestydím, nabízím, přináším, nejsem uťáplý, ale zároveň nebojuju egoisticky o svůj prostor, se podle mě dá více či méně naučit, osvojit a potom při tom procesu velice využít.
Takže kdybych přišel a chtěl dělat divadlo, vy mě ote-vřete a můžeme dospět až ke vzniku nějaké inscenace?
Určitým tréninkem se toho dá dosáhnout. Samozřejmě, že neuděláte z polena herce. Ale nějaký druh autorství v sobě musí mít každý, kdo na tuhle školu přijde. Jinak pak není důvod se věnovat umění. I činoherci musí být autorští, i naši studenti jsou interpreti. To neoddělíte. Pořád musíte vědět nejen o tom svém partu, ale i o tom celku. Být vně i nad a být schopen sledovat, jakou úlohu hraju v celé té struktuře. Zároveň nepodceňovat to, co tam dělám. U těch Mašínů to autorství není obsažené ani tak v herectví, jako v té skladbě těch faktů. Vycházeli jsme z věcí na internetu, které si tam našli sami her-ci. Takže v inscenaci pak můžete vidět, kdo si vzal jaký názor za svůj, nejen v tom, že se s ním ztotožňuje, ale že ho chápe jako podstatný pro tuto inscenaci. Autorství je v tomto případě spíše vnitřní, skryté, ale pořád se jed-ná o silně autorské divadlo.
Probrali jsme posuny Katedry alternativního a loutkového divadla. Kam se chce posunout Jiří Havelka?
Já mám po každé inscenaci pocit, že je všechno hotovo, všechno vyřešeno a odteď už se budu jenom opakovat. A jedna z největších deviz přítomnosti na této katedře je, že jestli vás něco osvěžuje a dodává nové nápady, tak jsou to ti studenti. Jiné myšlení, nové pohledy na svět, jiný způsob vnímání. Něco zkoumáte, máte pocit opa-kování a najednou zjistíte, že vám někdo tu vaši úzkou chodbičku naboří. Samozřejmě, že se takovéhle věci dějí i v normálních ansámblových divadlech. Setkáte se s ně-kým, kdo vám otevře obzory, a vy si s překvapením řek-nete: „Tak takhle jsem divadlo ještě nezkoušel.“