Prý se tomu říká liminální prožitek…

Sedím v hledišti a sleduji představení. Zpočátku se zdá být vše normální, tak nějak dobře známé. Prostě jen další návštěva divadla, během které mě nemůže nic překvapit.

Po dvou a půl hodinách začínám cítit každou část svých sedacích partií. Židle pode mnou se mění v nepohodlný tvrdý kámen. OK, svůj prvotní názor začínám pomalu, ale jistě přehodnocovat. Nohy mi brní. Zdá se mi to, nebo herci teď křičí mnohem víc než na začátku? Nerozumím ani slovu – představení je v němčině, bez titulků. Světlé chvíle by mohly být ty, kdy zaznívá francouzština. Ano! Konečně jazyk, jemuž rozumím! Počkat, jak je ale možné, že zní pořád jako němčina?! Začínám ji nenávidět! Jestli mi do teď připadala pouze jako nejtvrdší ze všech jazyků, tak teď jsem na ni opravdu alergická.

Přestávka. Po ní se bavím hrou na to, kolik poloh k sezení dokážu vymyslet. Bude té paní přede mnou vadit, když jí dám nohy za hlavu? Mám chuť odejít, ale přemáhám se. Musím to vydržet! Sleduji přece svého prvního CASTORFA!

Prý se tomu říká liminální prožitek. To vím od Eriky Fischer-Lichte. Věděla jsem to před tím, než jsme se studentkami z katedry teorie a kritiky vyjely do Berlína zhlédnout něco málo z politického divadla. Věděla jsem to, PROTOŽE jsem ve dnech 25. – 26. 10. pozorně poslouchala přednášku profesorky Moniky Meister. Tato významná rakouská teatroložka nás blíže seznámila s tolik probíraným postdramatickým divadlem. Jaké postupy používají dnešní dramatici a režiséři? Jak tyto specifické divadelní tvary, jež kladou vyšší nároky na divákovo vnímání, vlastně chápat? Jak číst mezi řádky?

Prof. Meister nám veskrze vysvětlila to nejdůležitější, abychom byli připraveni kupříkladu na situaci, kdy zavítáme do legendárního Volksbühne na pětihodinovou inscenaci Franka Castorfa. Nějak se ale stalo, že jsem během sledování všechny nabyté vědomosti zapomněla. Je totiž jedno, kolik toho o postdramatickém divadle víte či nevíte. Ve finále se vždy soustředíte jen na ten hraniční stav, na onu liminalitu, a to i u inscenace dvouhodinové. Zdánlivý jevištní chaos, naprostá destrukce textu, kauzality, postav, překračování všemožných tabu, o nichž jste si mysleli, že překročit nejdou, vám vždy navodí pocit nekonečné délky. A když to vydržíte až do konce, bravo, můžete být na sebe právem pyšní!