Slavičín – malé městečko poblíž Zlína, obklopené Bílými Karpaty, s přibližně šesti tisíci obyvateli, se na první pohled nijak zvlášť neliší od jiných malých měst ve Zlínském kraji. Každoročně na čtyři březnové dny však ožije divadlem. Již čtrnáct let se zde totiž koná přehlídka amatérského divadla Valašské Křoví. Do Slavičína se při této příležitosti sjíždějí neprofesionální činoherní a studentské soubory, které v místní Sokolovně poměřují své síly. Letošní ročník se uskutečnil ve dnech od 9. do 13. března.
Valašské Křoví, které pořádá profesionální nezávislá divadelní scéna SemTamFór, vzniklo v roce 2003 jako prostor pro setkávání amatérských divadelníků, původně z okolí Slavičína. V průběhu let se však festival stal akcí, která má až celorepublikový dosah. Na přehlídku se pravidelně přihlašují například soubory z Prostějova, Krnova, Olomouce, Přerova, Třebíče či Ledče nad Sázavou. Festival sice není nijak žánrově zaměřen, nicméně nejvíce inscenací je činoherních. Diváci se zde však mohou setkat i s produkcí z oblasti hudebního či loutkového divadla pro děti.
Odborná porota festivalu, sestavená z profesionálních režisérů a pedagogů, všechny zúčastněné soubory hodnotí a vybrané oceněné inscenace doporučí nebo nominuje na celostátní přehlídku činoherního a hudebního divadla PIKNIK Volyně, studentského divadla Mladá scéna v Ústí nad Orlicí a národní přehlídku činoherního divadla pro děti a mládež Popelka Rakovník. Z těchto pozic mají tituly pak již našlápnuto k nominaci na Jiráskův Hronov, celorepublikový festival amatérského divadla s mezinárodní účastí.
Přehlídka je mimo jiné také vzdělávací platformou, nabízí totiž možnost diskuze s odbornou porotou. Ta na tzv. rozborových seminářích debatuje nejenom s aktéry, tvůrci inscenací, ale má zájem také o názory pozorovatelů a diváků. Právě zde se reflektují tendence dnešního amatérského divadla a formulují problémy kritického posuzování neprofesionální produkce. Semináře mě jako několikaletou účastnici a spoluorganizátorku Valašského Křoví podnítily k širšímu zamyšlení nad amatérskou tvorbou.
Valašské Křoví je přehlídkou regionální, která se příznačně odehrává v poměrně malé obci. Právě pro malá města, s počtem obyvatel okolo pěti tisíc, je v zásadě typický vznik amatérských divadelních spolků. Je tomu tak především kvůli silnější touze po pospolitosti, plynoucí z lidské nutnosti kulturně žít, tvořit, setkávat se v místech, kde kultura zpravidla chybí. Soubory tak platí za jednu z mála zformovaných místních skupin, starají se o veřejný kulturní život a podílejí se na tvorbě lokální tradice. Smysl amatérského divadla ovšem netkví pouze v procesu, jenž je pro zúčastněné především radostí, ale i v prezentaci výsledného produktu před diváky.
Chybějící dramaturg
Problematické body, které se ve větší či menší míře objevují v jednotlivých amatérských produkcích, logicky vyvěrají z faktu, že tvůrci zcela neovládají některé řemeslné aspekty divadla. Jedním z takových zásadních aspektů je dramaturgicko-režijní koncepce. Ta byla shledána problematickou i během kritického souzení většiny představení Valašského Křoví. Porotci tvůrcům vytýkali nedostatečné zformulování tématu, k němuž se chtějí svými produkcemi vyslovit. Hlavním důvodem tohoto problému je skutečnost, že v amatérském divadle mnohdy chybí osoba dramaturga. Jeho práci vlastně zastává režisér, který se však více zaměřuje na samotné převedení textu do scénického tvaru než na opravdovou dramaturgickou práci s textem. Nechá se často rozptýlit, až unést domnělou atraktivností titulu samotného a opomene se zamyslet nad tím, co chce skrze něj divákovi vlastně sdělit. Inscenace Honzo, vstávej divadla Dostavník Přerov, pojednávající o jednom roce života rockové hvězdy v kómatu, v sobě mísila hned několik tematických rovin. Byly to jednak vážné společenské otázky týkající se euthanasie, vysoké politiky či mediální manipulace s informacemi, ale také témata existenciální – život mezi dvěma břehy či bezmoc při čekání na smrt. Vše se navíc pojilo v žánru hudební tragikomedie. Problémem byla roztříštěnost divadelního tvaru – v množství témat, jež předloha nabízí, se podle porotců až utopil. Volba jednoho tématu, k němuž se tvůrci chtějí svou inscenací vyslovit, a jeho pregnantnější zformulování by celek učinily srozumitelnější.
Ze stejných příčin vyvěrá také často nedůkladné převedení prozaického textu do podoby dramatické. Program Valašského Křoví letos nabídl hned několik odvážných pokusů o vlastní dramatizace. Byl to například na divadle premiérově uvedený knižní bestseler Muž jménem Ove autora Fredrika Backmana v inscenaci Jde o princip souboru Červiven Krnov, dále počin téhož divadla Bedřich a Judita, vycházející z nedokončeného románu Karla Čapka Život a dílo skladatele Foltýna, nebo dramatizace pohádky Michala Čunderleho Bubela v podání souboru Freak out při ZUŠ Prostějov. Většině titulů bylo vytýkáno především nerespektování odlišného narativního systému prózy a dramatu. Vyprávění je nutné přetvořit do dramatických situací, aby text plně fungoval na jevišti. Amatérští režiséři však nechávají herce často jen akcí ilustrovat vyprávěný děj s minimem dialogů. Zpravidla totiž postrádají cit pro dramatickou situaci a napětí, které v sobě obsahuje. Tak tomu bylo v případě inscenace Jde o princip, kde aktéři vždy slovně popsali každodenní rutinu hlavního hrdiny, aby ji pak také důsledně zahráli (např. obhlídku aut před jeho domem stejnou, pravidelnou chůzí v kruhu). „Zdvojení“ situací je v divadle často využíváno jako zdroj komična, avšak v tomto případě inscenátoři s komickým účinkem a priori nepočítali. Tím se značně zpomalil temporytmus, situace se začaly opakovat, navíc bez důrazu na to, která z nich je opravdu důležitá, což diváka pochopitelně velmi rychle unavilo.
Specifická autenticita
V posuzování amatérského divadla se citlivou oblastí stává především herectví. U jednotlivých představení totiž nejde tolik o výjimečný umělecký zážitek, jako spíš o setkávání určitého okruhu lidí, kteří se navzájem znají. Divák se tedy těší z toho, že vidí na jevišti své blízké, což mu do značné míry brání plně se ponořit do fikčního světa a vytvořit si tak na základě sluchových a zrakových vjemů umělou obrazovou představu. Amatérský herecký projev je proto specifický v tom, že se herci mnohdy neschovávají za zcela neprůhlednou dramatickou osobu, ale chtějí vypovídat především sami o sobě, což tvoří určitý druh autentičnosti, jež je tomuto typu divadla vlastní. Takovým příkladem přehlídky bylo představení E=mc2, lásko moje, ukazující mladou lásku dospívajících čtrnáctiletých dětí, které ztvárnili herci stejného věku. Mladičcí interpreti byli na jevišti více sami za sebe a nemuseli se příliš stylizovat do dramatických osob. Pro diváky přestali být nositeli oné významové představy – vnímali je jako Evu a Martina, kteří se snaží znakovat postavy Daniela a Angie – a tudíž působili přirozeně, „autenticky“.
Radost ze hry
Ambicí amatérských umělců není dosáhnout finančního zisku, ale především přispět ke kulturnímu životu v daném prostředí a tím vykonávat jakousi veřejnou službu. Amatéři nejsou svázáni produkčními požadavky, nemusí hrát denně, pro co nejširší okruh diváků, ve stanovených termínech tak, aby splnili očekávanou návštěvnost. Svět divadla je pro ně jednoduše zálibou a právě z toho důvodu se v jejich tvorbě objevuje nadšení až nezištný zápal. Posuzovaná kvalita uměleckého sdělení je tak častokrát nahrazena jinou funkcí, což je právě onen požitek herců z tvorby samotné – tedy „radost ze hry“. Ta je dalším specifikem neprofesionálního divadla a opět se stává často diskutovaným bodem jeho hodnocení. V případě Restaurantu U Slona divadla Opona Zlín, jenž je písňovým pásmem opěvujícím ikonu pražské kultury Karla Hašlera, porota Valašského Křoví ocenila viditelný vztah tvůrců k písničkám a z toho plynoucí radost, s níž je prezentovali publiku. „Radost ze hry“ tak vyzdvihla jako největší pozitivum inscenace, a to i přes to, že ony zpívané pasáže vykazovaly spoustu řemeslných chyb – herci například neuměli texty písní nebo reprodukovaná hudba přehlušila zpěv.
Divák amatérského divadla
Regionální přehlídky, tím spíš, pokud se konají v tak malém městě, jako je Slavičín, podle mě přejí diváckému zájmu o amatérské divadlo. Zároveň mu poskytují i odbornou zpětnou vazbu, čímž ho posouvají v jeho možnostech. Pokud nepočítám pozorovatele (většinou jsou to také amatérští divadelníci), kteří se účastní festivalu, tvoří nejpočetnější skupinu publika právě obyvatelé daného města. Ti si mnohdy řemeslných nedostatků produkcí nevšimnou nebo jsou ochotni je tvůrcům odpustit a vzniká tak skutečný, autentický divácký zájem o amatérské divadlo. Právě ono přehlížení se tak stává pro jeho publikum typické. I ten nejnáročnější divák, bez ohledu na svou odbornou způsobilost či zkušenost s profesionálním divadlem, musí být k amatérským produkcím vnímavý, do jisté míry vstřícný a ctít specifika, jež jsou tomuto divadlu vlastní. Koneckonců to, že hercům není dobře rozumět nebo je ze zadní řady neslyšíme, k amatérskému divadlu prostě patří. Na tyto zákonitosti je důležité brát zřetel i během kritického souzení, jež by však stále mělo být konstruktivní. Balancování mezi mírou vstřícnosti a kritiky je tedy pro amatérské diváctví v zásadě charakteristické.
Odvážná dramaturgie a „vlastní divadlo“
Kromě výše zmíněných specifik neprofesionální tvorby bylo možné během letošního ročníku Valašského Křoví vysledovat určité tendence směřování amatérského divadla, které je podle mě třeba vyzdvihnout. Bezpochyby je to velmi specifický dramaturgický výběr textů snažící se o novátorský a poměrně aktuální přístup, přičemž v něm lze vypozorovat především tíhnutí k vlastní dramatizaci. Tendování k novým, na českých jevištích třeba i dosud neinscenovaným textům, je kromě touhy po sebevyjádření tvůrců také důsledek specifického postavení amatérského divadla. Do jisté míry bylo vždy svobodnější, „méně na očích“ než divadlo profesionální, a tak si logicky mohlo dovolit ostřeji, odvážněji se vyjadřovat ke stavu společnosti. S tím souvisí i fakt, že se v amatérském prostředí v 70. a 80. letech zformoval fenomén neinterpretačního divadla jakožto součást divadelní alternativy. I dnešní amatéři se mnohdy uchylují k vytváření autorského osobitého režijního tvaru, tedy „vlastního divadla“. Amatérské divadlo funguje nezávisle, svébytně a jeho prostředí je přímo tvořeno kolektivním entuziasmem, který k autorské tvorbě přímo svádí. Účastníci pak mají pocit společné tvůrčí práce, během níž fungují jako tým. Zástupcem této tendence neinterpretačního divadla byl na Valašském Křoví Tulák Charlie Chaplin brněnského divadla Hysterie. Studenti konzervatoře vytvořili velký, ambiciózní koncept jevištního vyprávění, jehož osobitost tkvěla v kombinaci promítání hlavního herce v roli Chaplina na plátno v interakci s hercem živým, v principu divadla na divadle a ve využití specifické poetiky filmové grotesky.
Nejde o to, dělat z amatérů profesionály
Letošní ročník Valašského Křoví mě přesvědčil o tom, že se na amatérská představení může se zalíbením dívat jakýkoliv divák, byť jejich tvůrci mají daleko k profesionální výrazové dokonalosti či perfektnímu ovládání herecké techniky. Za sebe uvádím onen scénický tvar, pojednávající o mistru filmové grotesky, ale také třeba po dramaturgické stránce velmi dobře zvládnutou Kytici souboru poPUD Brno. K amatérskému divadlu pochopitelně nelze přistupovat se stejnými měřítky jako k divadlu profesionálnímu, neznamená to ale, že jeho tvůrci nemají usilovat o precizaci svého uměleckého projevu. K ní podněcuje především kritická reflexe, jež je neodmyslitelnou součástí amatérských přehlídek. I když je však reflexí odbornou, hovoří k amatérům jazykem, který je značně ovlivněn kontextem amatérské tvorby, potažmo jejími specifiky, čímž se odlišuje od kritiky profesionálního divadla. Přehlídka Valašské Křoví tento fakt potvrzuje. Jsou to čtyři dny naplněné divadlem, diskusemi o něm, setkáváním divadelníků a diváků, amatérů i profesionálů. Nabízí možnost zhlédnout a zhodnotit malou část amatérské produkce, která navíc často vyvolává intenzivní umělecký zážitek. Nebo má přinejmenším takovou ambici.