Regulace násilí

Byla jsem tam já, tedy Petra, a mí tři spolužáci z katedry, tedy Káťa, Dejvík a Terouš. Pečený, vařený, v mlíčnym baru Discafé a těšili se na načatej večer. Mlíčnej bar Discafé čepuje předražený a ochuzený pitivo, a to jsme tam taky popíjeli. V kuloárech mlíčňáku se už delší dobu mluvilo o tom, že jakejsi Mikulášek bude dělat s absolventským ročníkem herectví Katedry alternativního a loutkovýho divadla inscenaci Hodní chlapci, adaptaci slavnýho Mechanickýho pomeranče od mistra van Burgesse. To vám našponuje nervy a připraví vás na kapánek pořádnýho ultranásilí.

Násilí jsme se sice dočkali, ale známou románovou předlohu ještě známějšího filmu Stanleyho Kubricka Mechanický pomerančrežisér Jan Mikulášek - společně s dramaturgyní Magdou Zicháčkovou - vymačkal na jedno jediné téma, a tím je... násilí. Téma (bohužel) tak každodenní a všudypřítomné, že zůstává otázkou, zda je potřeba se kvůli němu ohánět slavným titulem.

Inscenace Hodní chlapci nesleduje žádnou příběhovou linii, ale je mozaikou obrazů na výše zmíněné téma zasazené do rozličných okolností. Od asociací prvoplánových, jakou je například domácí násilí na ženách, přes zamyšlení se nad tím, zda celá naše existence není násilná sama o sobě, až po otázku autenticity zobrazení násilí v divadle. Z každé části mozaiky jde celkem snadno vyčíst jakési zadání. Násilí na... Násilí jako... Násilí je když... Tento princip se ale po určité době vyprázdní. A otázka, zda přijde výraznější postoj, než že násilí je všude kolem nás a v každém z nás, či nějaké zastřešující téma, provází celé představení. K určitému propojení se začátkem inscenace přeci jen v závěru dojde (první a poslední scénu spojuje stejná píseň od Radiohead, Videotape), avšak krom melodie se žádného režijně-dramaturgického oblouku divák nedočká. Silnější scéna střídá tu slabší a naopak, a to bez jakékoliv gradace, což bohužel budí dojem, že na jejich pořadí nezáleží a mohly by se prakticky odehrát v jakékoliv posloupnosti.

Scénografce a kostýmní výtvarnici Pavle Kamanové se ve spolupráci s Janem Mikuláškem podařilo najít zajímavý a funkční klíč: prostor, ve kterém se mohou odehrávat veškeré obrazy bez rušivých přestaveb. Výslechová průchozí místnost, či pokusná laboratoř, se proměňuje s každou scénou - jednou v čekárnu, jindy v nahrávací studio či vězeňskou celu smrti. Univerzální sterilní prostor se stává dějištěm všemožné špíny a hnusu, kterého je lidské pokolení schopné. Do zářivkami osvětlené místnosti mají diváci možnost nahlédnout jen skrze zasklený průhled, který podporuje herecký odstup a tendenci postavy výrazně nepsychologizovat a zároveň odpovídá filmové povaze některých scén. Divák vše sleduje "za sklem", dění se ho přímo nedotýká a má tak možnost k vlastní konfrontaci s tématem.

Diváci se vystřídají v několika rolích. Na samotném začátku jsou svědky experimentu, který jako jeden z mála alespoň vzdáleně odkazuje k Mechanickému pomeranči. Muže mlčky stojícího za sklem, vystaveného sérii pokusů skvěle ztvárňuje Bořek Joura. Zprvu prázdný pohled zlomeného člověka střídá čirý strach, zoufalství a nevěřícnost, že cena za svobodu je tak "malá"; stačí brutálně zmlátit nově příchozího. Coby diváci jsme v roli přihlížejících lékařů a díky scénografickému řešení, které nás staví do vzdáleně bezpečné situace, můžeme nabýt dojmu, že jsme na té "správné straně barikády". Chybí kontext dané scény a my netušíme, co se v oné místnosti odehrává. Je mužská postava nebezpečnou osobou, anebo jen pokusným králíkem? Máme brát bílé pláště lékařů automaticky za důkaz autority? A co všechno jsme schopni alibisticky omluvit tím, že jde o jakési nařízení „z vrchu“? Následuje přednáška o Milgramově experimentu a sál divadla DISK se rázem promění i v posluchárnu. V další scéně je divák postaven do role voyera. Pokusná místnost se stává prostorem každému známým - čekárnou. Prostorem, kde se každodenní nahromaděná agrese při dlouhém čekání, mnohdy na nic, dostane napovrch ve slušivém obalu kultivovaných frází. A tak se čekající vesele fackují, mlátí a bodají, pochopitelně podle pravidel společenského bontonu. Nemyslitelnými se paradoxně stávají lidské slabosti, které slušně vychované spoluobčany pobuřují. Krvácení, smrtelné hekání či nevinná otázka, zda si někdo může zapálit - v místnosti s piktogramem „zákaz kouření“! - vzbuzují pohoršené kroucení hlavou. Není divu – nápis „zákaz střílení“ chybí, tak je tedy dovoleno.

Po celou dobu je divák i objektem jakéhosi pokusu. Co všechno nám připadá vtipné? Hooligans? Kauza Kampuschová? Hard porno? Anebo typicky český postoj "já vážně nejsem rasista ale..."? Opravdu je to k smíchu? Není. Ale herecký odstup, nápaditost zpracování a lehkost nedává na vybranou. Všechno je to prostě a jednoduše zábava. Jak daleko jsou umělci schopni zajít, aby násilí na divadle bylo "opravdové", ne jen "jako", a tím pádem chtě nechtě legrační? A je to vůbec možné, zvláště když se celé zamyšlení odehrává právě na divadelních prknech? Problematiku zobrazení násilí na divadle otevírá scéna znásilnění, která je zasazena do rámce divadelní zkoušky. Režisér bažící po "opravdovosti" dožene herce až ke "skutečnému" znásilnění jeho kolegyně. Vše se ovšem odehrává na zemi, která je divákům skryta. Co se tam tedy doopravdy odehraje? Máme snad uvěřit tomu, že je znásilnění skutečné? Těžko - potenciálně silnou a divácky nepříjemnou scénu ale tvůrci opět shodí vtipem a schovají se za tolikrát zmiňovaný odstup.

Režijní rukopis Jana Mikuláška je v Hodných chlapcích svým způsobem upozaděn. V inscenaci se sice objevují všechny rysy typické pro jeho režijní styl (stavění vizuálně zajímavých obrazů, práce se střihem, nápaditý a téměř permanentní hudební podkres, který, troufám si tvrdit, přidává celku 70% atmosféry, a v neposlední řadě práce s nejrůznějšími odkazy), nicméně Mikulášek v tomto případě klade důraz na hereckou souhru absolventského ročníku. Jednotlivé scény (některé více, některé méně) vzbuzují dojem vzniku kolektivní improvizací, kterou režisér následně "učesal" a naaranžoval do vizuálně působivých obrazů.

Dávku nadhledu a ironie, která nesklouzne k laciné parodii, schopnost hrát s odstupem, a přesto emočně zasáhnout prokazují především Johana Matoušková, Jan Čtvrtník, Bořek Joura a Michal Bednář. Ten dokáže, vzhledem ke své výšce, působit až neskutečně křehkým dojmem a zároveň nahánět hrůzu. Ovšem i ti, kterým se v absolventské inscenaci nedostává tolik prostoru jako výše zmíněným, dokážou diváka zaujmout. Tereza Volánková naplno využívá svůj komediální talent, a to především ve scéně v čekárně, kdy pohoršeně sleduje pobodanou spoluobčanku.

Zajímavým momentem Hodných chlapců je scéna, která až nápadně odkazuje na předchozí inscenaci ročníku, Regulaci intimity. Po jejím vzoru před diváky předstupují čtyři herci a svěřují se s životními okamžiky, kterých litují. S okamžiky, kdy se oni sami setkali s násilím či se sami násilně zachovali. Do inscenace se tak vnáší osobní téma herců a ve sledu ostatních scén, které jsou svým způsobem vyhnány do extrému, nápadně, až nepřirozeně vyčnívá a (zřejmě nechtěně) těží z předešlého. Inscenace, která do této chvíle i díky scénografickému řešení bránila výraznější emotivní zaangažovanosti diváka, se násilně zbrzdí, avšak zlom v celku scéna nepředstavuje. Do té doby stylizované herectví se proměňuje v osobní zpověď a logicky si žádá i změnu hereckého přístupu. Ten ale v kontrastu ostatních částí nefunguje, ve svém jádru silná výpověď herců vyzní naprázdno a vzbudí dojem až jakéhosi citového vydírání.

Inscenace s názvem, který je vzhledem k rovnosti pohlaví "násilníků" celkem neodpovídající a nevypovídající, sestává z řady scén, které spolu nijak výrazně nekorespondují. Hodní chlapci Jana Mikuláška vybízejí k položení otázek: kde se v lidech násilí bere, jak málo stačí, aby prorazilo masku takzvané civilizovanosti a jakým způsobem nás ovlivňuje prostředí, ve kterém vyrůstáme a žijeme. Inscenace ale nejde tak hluboko, jak hluboko je v nás násilí zakořeněno; zůstává tím pádem jen v rovině náznaku a ono tolikrát skloňované násilí je tedy značně regulované. Je ovšem dobře, že se inscenátoři rozhodli upustit od románové předlohy Mechanického pomeranče, vzdali se buřinek i umělých řas a dobře odhadli silnou stránku ročníku - hereckou souhru, která řadu řemeslně dobře vystavěných, avšak ve svém vyznění vcelku banálních scén, vytáhne nad průměr.

Hodní chlapci
Jan Mikulášek a kolektiv
režie: Jan Mikulášek
scénografie a kostýmy: Pavla Kamanová
dramaturgie: Magda Zicháčková
hrají: Michal Bednář, Jan Čtvrtník, Martin Dědoch, Patrik Holubář, Bořek Joura, Petra Majerčíková, Johana Matoušková, Vladimír Polívka, David Ryska, Pavlína Skružná, Daniela Šišková, Tereza Volánková

psáno z premiéry 6. dubna a repríz 10. dubna a 6. května 2014