Když třetího listopadu přednášel v Praze Robert Wilson, hlediště Nové scény bylo zaplněno snad do posledního místa. A valná většina z asi tří set devadesáti sedmi diváků propukla v smích, když Wilson (sám s posměšnou intonací) vyprávěl, jak se ho kdysi jistá novinářka ptala, proč ta dáma na jevišti stále pouze lije vodu do sklenice. Je však skutečně tak směšné ptát se proč? Je natolik absurdní očekávat od autora vysvětlení, poselství? Wilson se brání tím, že jakákoli interpretace významu by zabila všechny další možné výklady, a tak jeho díla nemají význam žádný, a přece jich mají mnoho. Není ovšem taková tvorba jenom krásným obrazem bez příběhu? Není jen slupkou bez dužiny? Možná je to k smíchu, ale já se ptám…