Vladimira jsem poprvé viděla v roce 2013 na Wolkrově Prostějově, kde vystupoval v kategorii recitátorů a odkud mně a mým přátelům asi navždy utkvěl v paměti. Ne že bychom si pamatovali, jaký přesně přednášel text a jestli byl jeho autorem on sám nebo někdo jiný. Nemůžeme zapomenout jinakost, s jakou Vladimir text interpretoval. Ačkoliv už nemáme ponětí, jaký byl kontext celého výstupu, dodnes vzpomínáme na slovo ‚jahody‘ šeptané s Vladimirovým ukrajinsko-hebrejským přízvukem a na to, jak nám ‚jachody‘ nabízel ze sevřených dlaní v přítmí prostějovského divadla. Vybavuje se nám ono setkání s podivností v tom nejsprávnějším slova smyslu. S podivností, která člověku evokuje Twin Peaks a dává mu svým prostřednictvím nahlédnout do potemnělých stránek sebe samého.
Vladimire, vy jste urazil na mapě pozoruhodnou cestu. Opravte mě, pokud mi ještě nějaké místo ve výčtu chybí, ale byla to Oděsa-Izrael-Karlovy Vary-Praha. Mohl byste vaši cestu osvětlit? Jak se to stalo?
Je to nějakým způsobem hledání domova. V Sovětském svazu jsem se cítil stísněný, nebylo v něm pro mě možné existovat. Pořád bylo něco zakázané, nedala se sehnat žádná kniha, kterou bych opravdu chtěl číst. Z mladých let si pamatuji, že největší žízeň byla po hudbě. Hudba mi strašně chyběla. Já jsem vyrostl na Beatles, Rolling Stones, a to všechno se muselo shánět nelegálně. Navíc jsem Žid, takže jsem se stále cítil druhořadý. Nemohl jsem studovat to, co jsem chtěl. Chtěl jsem být výtvarníkem, ale na vysokou školu mě nepřijali. Nevyznávám sice judaismus, jsem buddhista, ale v té době mě zajímal i judaismus, protože jsem pořádně nevěděl, co to je. Nemohl jsem ani číst Bibli. Ze všech těchto důvodů jsem začal přemlouvat rodiče, abychom emigrovali. Přemlouvat, protože oni se měli relativně dobře. Ale pak jsme opravdu emigrovali do Izraele, to jsem byl v Oděse ve druhém ročníku na vysoké škole polytechnické.
Jaký byl ten poslední krok, který rodiče přinutil emigrovat?
Já jsem jim řekl, že jestli to neudělají oni, tak to udělám sám. Možná to a možná taky skutečnost, že cítili, že nemají v Oděse velkou budoucnost a už jim bylo 45 let. Měli poslední šanci asimilovat se do jiné společnosti, než budou příliš staří. V Izraeli jsem od prvního okamžiku cítil, že nejsem doma. Žil jsem v něm skoro 35 let a nikdy jsem se tam tak necítil. Umím perfektně hebrejštinu, starohebrejštinu, čtu i Starý zákon, problémem není to, že nejsem asimilovaný. Znám i hebrejskou kulturu, izraelskou hudbu… ale doma jsem se tam necítil.
Bylo to dané charakterem izraelské společnosti?
Je to možné, ta společnost je opravdu jiná. Na jednu stranu je Izrael hodně specifický východ. Východ, který se chce amerikanizovat a který se poměrně hodně amerikanizoval, ale ve svém nitru zůstal napůl fanatický. Ortodoxní fanatismus tam vždycky byl a vždycky bude, i ze strany muslimů, i ze strany židů. Společnost je tam rozdělena na sekulární společnost židů, kteří možná věří v boha, ale nejsou ortodoxní, a pak na ortodoxní komunitu, která dnes tvoří už skoro půlku Izraele, protože oni plodí rychle a mají hodně dětí. A tyhle dvě společnosti spolu nekomunikují. Takové prostředí mi nevyhovovalo. Bylo to samozřejmě i mnou samotným. Hledám cestu nejen geograficky, ale také vnitřně.
V Izraeli jste pracoval jako art director ve velkých reklamních agenturách, to musela být asi také zvláštní zkušenost hodně studeného světa?
Hodně studeného a hodně vysávajícího. Pracoval jsem jako art director docela dlouho, asi dvacet let. Na jednu stranu je to zajímavá práce, ale na druhou stranu jsem měl v sobě vždy touhu tvořit jinak, ne na zakázku, ne pro reklamu, ale dělat své umění. Jenže jsem na to nikdy neměl sílu. V té době jsem se rozhodl, že to udělám někdy, až budu moct. A opravdu jsem to udělal. Když mi bylo přes čtyřicet, tak jsme s mým kamarádem mluvili o tom, že já mám velký byt, on má velký dům a makáme jak volové, ale že bychom mohli náš majetek pronajmout a odjet někam do Indie. Opustit Izrael bylo bolestivé rozhodnutí. Musel jsem zpřetrhat všechny vazby, opustit dceru. Bylo jí tehdy dvanáct let.
Proč jste se rozhodl, že pojedete zrovna do Čech?
Byl jsem rozhodnutý, že pojedu do Indie. Cestoval jsem po Indii tři měsíce a strašně se mi tam líbilo. Ne velká města, ale úžasná příroda, místa, kde můžete být za hubičku králem. Rozhodl jsem se, že pojedu tam, ale moje máma byla v té době už docela hodně nemocná a prosila mě, abych neodjížděl tak daleko a zůstal někde blíž. Ona respektovala, že chci odjet, za což jsem jí byl vděčný, protože táta to vůbec nepřijímal, nesouhlasil s tím, že opustím rodinu…
On se cítil v Izraeli jako doma?
Ano. Byli s mámou v té době zrovna tady v Čechách v Karlových Varech v lázních a říkali, že je tam moc krásně, ať se přijedu podívat. Přijel jsem na dva týdny do Čech a hledal bydlení v Praze, v severních Čechách, a nakonec jsem odjel do Karlových Varů. Neměl jsem v plánu se tam usadit, ale nějaký realitní makléř mi ukázal byt a já ho prostě koupil. A za dva týdny jsem měl kde bydlet.
Našel jste Indii v Karlových Varech.
(smích) Ano. A našel jsem divadlo. Asi po roce jsem byl v Karlových Varech pozván do Divadla Dagmar1 a byl jsem představením toho studentského souboru zasažen. Moje představy o divadle do té doby pramenily pouze ze zkušenosti v Izraeli, kde převládala hodně zastaralá činohra a moc se mi nezamlouvala. Mně zajímal spíš Peter Brook nebo anglické divadlo, fringe divadla, která jsem poznal, když jsem byl v Londýně. V Karlových Varech jsem pak viděl vlastně dětský soubor, který dělá úžasné věci, a tak začal můj román s divadlem.
Jak vnímáte skutečnost, že v Karlových Varech je silná ruská enkláva, to vám nevadí?
Vadí. Ruský vliv mi vadí, ačkoliv nejsem proti všem Rusům. To, co se děje ve Varech, je ruská chvástavost, příznak nějaké vnitřní méněcennosti, kterou potřebují vykompenzovat.
Ještě mě napadá jedna věc k ortodoxnímu židovství, o kterém jste mluvil. V květnu měla u nás na DAMU přednášku Hadar Galron, která ortodoxní fanatismus hodně kritizuje zase z ženské perspektivy. Souzníte s jejími myšlenkami, nebo je na vás moc „feministická“?
Já jsem feminista. Myslím, že nastal ve společnosti čas, kdy je potřeba naslouchat ženskému principu, tolik odlišnému od mužského. Ženský element je slyšet velmi málo, mužský princip ovládá celou společnost včetně divadla, jehož základy a principy od antiky až podnes byly vypracované muži. Žena rodí a vychovává děti a je samozřejmé, že se nemůže v té době věnovat ostatním věcem tak jako muži, ať už divadlu, nebo třeba vrcholné politice. Muži by tohle ale měli respektovat a ženskému hlasu víc naslouchat. Nevím, jestli znáte Mariju Gimbutas, archeoložku litevského původu, která emigrovala do Ameriky a zabývala se ve svém životě výzkumem neolitických kultur v Evropě. Ona zjistila, že mezi 10 000 – 3000 př. n. l. panoval v centrální a jižní Evropě matriarchát. Žena byla vnímána a uctívána jako matka-bohyně, někdy zobrazovaná s ptačí hlavou, neboť pták je symbolem spojení nebe a země. Marija Gimbutas objevila po celé centrální Evropě až po Balkán pozůstatky jakési řekněme otevřené společnosti. Domy v době neolitu nestály na kopcích, ale v dolinách, nebyly kolem nich příkopy ani oplocení, tihle lidé neměli žádné zbraně kromě těch určených k lovu. Tuto otevřenou matriarchální společnost vymýtil patriarchát, árijská plemena. Vědecké paradigma tyhle teorie odmítá. Proč? Protože vědecké paradigma je stanovené muži. Jednou jsem byl v Číně, ve vesnici, která je jedním z posledních existujících matriarchátů. Je civilizaci vzdálená, člověk do ní musí dojít pěšky nebo dojet na oslu. Ta společnost je pozoruhodná. Žena i muž mohou mít vedle svého manželství milence, ale pokud dojde k rozvodu, ženy mají právo dědit majetek a připadnou jim také děti. Ženy jsou tam šťastné, podle mého žijí v postavení, které jim náleží. Číňané tohle odsuzují, vidí tyto ženy jako prostitutky a chtějí společnost zničit. Svět opovrhuje svým bohatstvím, když se takovým způsobem chová k ženám.
Jste vidět v různých alternativních projektech, pracujete s amatéry, teď pořádáte v divadle Kámen přednáškový cyklus o teorii relativity… Podle čeho si projekty vybíráte? Co je pro vás klíčové a jak jste se například dostal k divadlu Kámen2?
Řídím se srdcem. Tím, co mě inspiruje, co mě zajímá. Divadlo Kámen jsem poprvé viděl, když jsme byli s Divadlem Dagmar na Šrámkově Písku. Říkal jsem si, že je to výjimečně exotické divadlo, a to tím, že hledá východiska v činohře a ne jinde. Divadlo, které experimentuje, a přitom je to experimentování hodně ortodoxní. Sorokin (Vladimir Sorokin, Den opričníka, premiéra 29. 2. 2016 ve Vile Štvanice, pozn. red.) byl vedle toho zase srdeční záležitost, musel jsem něco takového udělat kvůli svému svědomí. Co se tam odehrává, se stává stále více a více aktuální. Po pár měsících, co jsme na Sorokinovi začali pracovat, byl anektován Krym. A teorie relativity… Macháček je vzděláním matematik (Petr Odo Macháček, umělecký šéf Divadla Kámen, pozn. red.), on ukončil Matfyz, ačkoli se k tomu nikdy nehlásí (smích). A kdysi se mě zeptal, jestli rozumím teorii relativity, a já řekl, že jo.
Vy jste kromě polytechniky studoval později také filozofii vědy, je to tak?
Ano. Mám v tom zálibu, rád čtu o matematice. Věděl jsem, o čem teorie relativity je, ale myslel jsem, že jí rozumím víc. Když jsem se do ní začal nořit, tak jsem pochopil, že nerozumím ničemu. To mě povzbudilo k důkladnějšímu studiu a také mě napadlo, že by bylo zajímavé udělat takový přednáškový experiment. Víte, kdyby vnuknutí, které dostal Einstein, dostal někdo jiný, tak by psal hudbu, filozofické pojednání, maloval, nebo ještě něco dalšího. Je to nějaká energie, kterou on díky svému nastavení vyjádřil takhle. Má to transcendentní přesah, který se dá vystopovat v metafyzické rovině, duchovní, v tom, jak toto vnuknutí ovlivnilo myšlení 20. století.
Zajímala by mě ještě jedna věc, chodíte do pražského Národního divadla?
Byl jsem v něm jednou, na Spalovači mrtvol. Docela se mi to líbilo, jako téma si vybrali ukazování konzumního života, zaměnění opravdovosti a umělohmotnosti, i když místy mi to přišlo trochu banální a měl jsem pocit, že některé věci tam jsou na efekt. Třeba závěrečné otočení celé scény. Na druhou stranu porovnávám to, co jsem si myslel o Národním divadle předtím, a co jsem potom viděl (smích). Taky mi bylo líto, že není víc využitý ten velký prostor. Možná Češi umí pracovat lépe s chudým uměním. Pro mě ale bylo výjimečné jít do Národního divadla a byl jsem za to rád, i když jsem tam šel původně proto, že jsem dostal nějaký voucher (smích).
Máte divadelní sen, text nebo roli, které byste si přál ztvárnit?
Teď zrovna na jednom svém snu dělám, na Písečné ženě od Kóbó Abe, japonského spisovatele z 50. let, který byl navržen na Nobelovu cenu. Písečná žena je o učiteli, který sbírá hmyz a jede do pouště, aby tam našel jednoho specifického brouka. Když padne tma, musí někde přespat a ubytuje se ve vesnici, která leží pod písečnou dunou. U toho domu se musí neustále odhrnovat písek, aby ho nezavalil. Ráno, když se učitel probudí, nenajde žebřík, pomocí kterého se z domu může jedině dostat, a pochopí, že je uvězněný. Je to alegorie o svobodě, on ji nachází, ale ne v útěku, nýbrž ve smíření se s tím, co má, nalezne svou vnitřní svobodu. Téma vnitřní svobody mě zajímá a vždy jsem chtěl Písečnou ženu dělat.
Má poslední otázka, přál jste si někdy hrát Hamleta?
Vyloženě Hamleta ne. Jestli mluvíme o Shakespearovi, tak se mi spíš zamlouvá Richard III. Ubožák, který je tyranem, protože je sám nešťastný.
1Divadlo Dagmar vzniklo v Karlových Varech v roce 1993 jako sdružení profesionálních divadelníků. Pod záštitou Divadla Dagmar funguje také Studio Divadla Dagmar, složené zejména ze studentů karlovarských středních škol, a Dětské studio dramatické výchovy.
2Divadlo Kámen vzniklo v Praze v roce 1998 jako amatérské divadlo. V současné době působí ve vlastním divadelním studiu pro 50 diváků v Karlíně.