Intenzivní pětidenní workshop s Davidem Radokem byl určen přednostně pro druhý ročník katedry činohry. Odehrával se formou kolokvia, kdy jsme měli možnost režiséra s jeho zkušenostmi a refl exemi okamžitě konfrontovat. Forma otevřeného dialogu se ukázala velmi cennou, neboť Radok přednášel i odpovídal na otázky velice upřímně a otevřeně. Témata byla zvolena od nejširších okruhů: kultura, umění, umělecký styl, divadlo – až po úzce specifi cké diskursy: režie, interpretace, prostor, práce s hercem, status či opera (zmiňovaný výčet není vyčerpávající, neboť každé téma v sobě zahrnovalo podkapitoly).
Kultura, umění, divadlo a umělecký styl
Pro Radoka je kultura „bytostně lidská refl exe vlastního bytí a jeho interakce s druhými“. Tato defi nice zdá se mi velmi trefná. Zajisté by proti ní nic nenamítali ani sociologové či antropologové, neboť jde o vymezení natolik široké, že se v ní odráží veškeré aktivní lidské bytí.
Co je to umění? Na tuhle otázku Radok odpovídá tezí, která i nedivadelníkovi dává nahlédnout do toho, oč v uměleckém snažení Radokovi jde. Umění je pro něj totiž „přenos skutečnosti života do umělecké skutečnosti“.1 Uveďme ještě na okraj, abychom předešli spekulacím, že pojem skutečnost z fi losofi ckého hlediska v sobě zahrnuje také pravdivost, či chceteli pravdu.
Dalším z nadnesených témat bylo uchopení toho, co je divadlo. Radok citoval Jana Grossmana2, jehož Texty o divadle doporučuje, neboť jde o velmi pozoruhodné a nejen pro divadelníka inspirativní úvahy. „Divadlo je útvar eklektický, trvale si vypůjčuje z oblastí a žánrů, které v daném okamžiku shrnují nejvíc zkušeností a nejcitlivěji souzní s inteligencí a senzibilitou své doby.“ Divadlo je podle Radoka vlastně „nejšpinavější formou umění“, protože kombinuje mnoho rozličných složek. U uměleckého stylu chtěl, abychom si uvědomili, že je to především způsob myšlení, a proto se nedá cele napodobit. „Snahou o napodobování naopak ztratí svou původní myšlenku.“
Jednoduchost versus zjednodušenina
„Jednoduchost je esencí skutečnosti.“ Podstatou. Oproti tomu stojí „zjednodušenina, která je karikaturou skutečnosti“. Zjednodušeninu jako iluzi pravdy, nám nabízejí nepravdivé či nepravděpodobné televizní seriály.
Je třeba neustále hledat „esenci pravdivosti“, podstatu, s níž se pak dá pracovat. Jde o to umět hledat a najít v životě pravdu a převést ji do umělecké skutečnosti. Jedině tak může umělec mluvit pravdivě k druhým. „Pokusit se odhalit pravdu je základ tvorby.“
S takovým snažením pak nutně souvisí téma. Každý člověk má svá osobní témata. Někdo jich má mnoho a dokáže s nimi pracovat, a dát tak svému výkonu svébytnou hloubku, jiný neustále točí jedno jediné téma dokola. Což nemusí být špatně, pokud je jeho téma dostatečně silné. Abychom si dokázali představit jasněji, co to téma je, uvedl nám režisér svůj vlastní příklad: jedním z mnoha silných témat je pro něj emigrace. Takové téma ve srovnání s kontextem Radokova života naznačuje jistý střet, tření, které se v různých podobách vrací a dává svému umělci náboj.
Status a cíleně podivné herectví
Status nám režisér David Radok představil prostřednictvím refl exe některých bodů z knihy Keitha Johnstona.3 O statusu můžeme přemýšlet ve dvojím smyslu. Jeden je spojený s chováním lidí mezi sebou (interakcí), druhý patří prostoru. Status interakce odlišujeme od dominantního k podřízenému. Jde tedy o postavení osoby vůči druhému, skupině či prostoru. „Většinou, když něco v komedii nefunguje, je to záležitost špatně rozdaných statusů. Divák to takto nepostihne, jen ví, že je tam něco špatně.“
Jak se pracuje se statusem vůči prostoru, nám Radok ukázal na příkladu Krále Leara. Přijdeli na jeviště herec, který právě hraje krále Leara, a nemá vysoký status vůči prostoru, pak divák nepozná, kdo to je a co hraje.
V aranžmá tedy nejde o to utvářet líbivé a efektní obrazy, ale o přesné nastavení těchto statusů. Tomuto, ale i každému jednotlivému jednání, musí předcházet myšlenka. „Jediné co diváka zajímá, je myšlenka. Na ostatní kašle. Myšlenka je motorem.“ Vlastní práce s myšlenkou ale není jednoduchá a často ani cele vyčerpávající, protože „tak jako nelze nakreslit strom, nejde ani myšlenku zachytit cele. Je třeba si vybrat některé body a na nich to pak vystavět. To platí i v herectví. Je jedno, co děláme, ale nejprve musí být myšlenka a pak pravdivé jednání.“ „Cíleně podivné herectví“ nemusí zcela souviset se statusem. Je dáno podle Radoka tím, že herec nemá dostatečnou vládu nad svým tělem. Je omezován a není svobodný. Herec musí mít vládu nad tělem, protože naše tělo dokáže lhát mnohem chytřeji a neomaleněji, než jazyk. Pokud ho neovládáme v maximální možné míře, prozradí nás.
Střela do vlastních řad
Kritikům vytýká častou neschopnost nalezení a pojmenování problémů inscenace. Většinou četl jen obšírné vykládání o něčem, co s problémem samotným nesouvisí. Jde o popisování vnějších prvků, a nikoliv o uchopení podstaty. Rovněž vysledoval napříč jednotlivými státy u některých kritiků nedostatečnou pojmovou vybavenost. Uvedl příklad, kdy kritici napsali, že inscenace je či naopak není tradiční. „Něco jako tradiční inscenace neexistuje! Je to blbost.“ Stejně tak se pohoršuje nad označením moderní zpracování, „protože moderní je to přece vždycky“.
V závěru nám několikrát zopakoval, ať si vážíme možnosti, že si můžeme svobodně zkoušet, protože jsme na škole. V jakémsi akváriu, kde je téměř všechno možné. Navíc ještě obklopeni profesionály z oboru, z nichž někteří, jako například profesor Jaroslav Vostrý, jsou schopni jak erudované teoretické refl exe, tak i přesně mířených připomínek k našim školním snahám. Tuto možnost Radok nikdy neměl.
Workshop s režisérem Davidem Radokem probíhal na DAMU ve dnech 27. 9. 1. 10. 2010.
1 Více viz Jednoduchost versus zjednodušenina
2 Grossman, Jan. Texty o divadle. Praha. Pražská scéna. (2000) ISBN: 8086102122
3 Johnstone, Keith . Impro: Improvisation and the Theatre. New York: Theatre Arts Books. (1979) ISBN: O878301178