„Zajímalo by mě, jestli se toho dožiji, kdy moje kniha bude konečně nazírána jako zářivé zobrazení života, v němž jsem si v každé jednotlivé scéně pohrál s bezstarostným humorem, který z ní vyplýval,“ doprovází informace o inscenaci na stránkách divadla DISK Wedekindova citace. Tvůrci citaci zvolili nejspíše z toho důvodu, že pro ně již nastala doba, ve které bude text konečně interpretován jako vtipný a bezstarostný a témata již nebudou tabu. Nejedná se však v našem kontextu o až příliš „odlehčenou“ inscenaci na to, aby otevřela kterékoli zmíněné téma?
Inscenace Probouzení jara ukazuje dospívající děti na začátku jejich zkušeností se sexualitou a láskou. Příběh se odehrává na pozadí bílé neposkvrněné plochy přesně ohraničující místo jednání (scénu vytvořili Ondřej Štefaňák a Vojtěch Hanyš). Jelikož herci bílou zeď protrhnou hned na začátku, odkryjí křehkost navrstveného papíru, neprůhledných a na první pohled nedobytných problémů spojených s dospíváním, které papír představuje. Děti zjišťují informace o sexu hlavně jeden od druhého, přičemž dochází k různým nedorozuměním a nepochopení. Ústřední trojicí jsou spolužáci Melchior, Moritz a Vendulka, kteří každý jiným způsobem prahnou po poznání, co je to být dospělý.
Režisér Ondřej Štefaňák a dramaturg Martin Satoranský odvedli pozornost od rodin každého studenta a zaměřili se jen na podstatné momenty ve vztahu rodič–dítě. V inscenaci nechávají například matku Vendulky, jejímž prostřednictvím ukazují neschopnost rodičů komunikovat s dětmi o intimních věcech a z toho plynoucí důsledky hlavně pro mladé dívky. Ústřední trojice spolužáků by se dala rozdělit na heterosexuála, homosexuála a slečnu se sklony k masochismu. Každá z postav si drží daný charakter, což vytváří dojem jakýchsi stylizovaných figurek, k čemuž tvůrci přidávají schematický pohyb po jevišti a dávají tak inscenaci zcizující rámec. Nejsou ani tak podstatné jednotlivé postavy, ale spíše každá interakce v jednotlivých situacích, jelikož teprve z nich dostáváme kompletní obraz vztahů a problémů. Pokaždé se nám nabídne jedna dvojice – matka a Vendulka, Melchior a Moritz – a my můžeme analyzovat vtah mezi nimi do určité chvíle. Střídající se scény a dvojice v nich nám postupně odkrývají celý příběh. Ironičnost a vtip poklidně plynoucí inscenace odlehčují vážná témata sexuální orientace, strachu, důsledků neznalosti a my se prostě pousmíváme nad naivností těch mladých lidí. Konflikty rychle pomíjejí, jako by se nic vážného nestalo. Dokonce i k smrti dochází jen tak „na oko“ (v jedné chvíli vidíme postavy Moritze a Vendulky mrtvé a v zápětí oba odcházejí za scénu připravit se na děkovačku).
Filipu Březinovi je režií dáno pojmout filozofujícího Melchiora ne jako stylizovanou postavu figurky, ale spíše jako pokrokového studenta s bohatým vnitřním životem. Civilnější pojetí neumožňuje Březinovi si s postavou pohrát natolik, jako se to daří ostatním hercům, kteří vyměnili psychologii za expresivní stylizaci, a proto se Březina mezi nimi lehce ztrácí. Klade větší důraz na význam slov než na pohyb a gesta, zároveň však jako by skrýval pravdu někde hluboko uvnitř a nevěděl, jak ji předat. Březinův Melchior je také jedinou postavou, která nezůstala lehce naivně povrchní. Působí jako starší bratr, co už získal zkušenosti a předává je mladšímu. Při dialozích s Moritzem Melchior posouvá rozhovor k dalším tématům a zároveň vše uzemňuje vyspělými názory. Na to nechtěně přivede Vendulku do jiného stavu a ta po špatně provedeném potratu umírá. Moritz páchá sebevraždu po nedokončení školy; Melchior si dává tyto dvě nešťastné události za vinu. Těžko říct, kdo nese větší odpovědnost za touhu vyzkoušet něco neznámého a zakázaného v případě Vendulky a Melchiora, nebo jestli Moritz obrátil zbraň proti sobě z neopětované lásky ke spolužákovi. Na Březinově Melchiorovi nepoznáme bezpečně, co se mu honí hlavou a jak se doopravdy cítí.
Anna Peřinová jako nepoučená a do jiného stavu přivedená Vendulka dokázala nejen oživit holčičku v šatičkách, co jí svítí očka zvědavostí, když dostává dárek, ale také přenést první známky vzrušení mladé dívky, když pocítí bolest při švihání prutem, která je jí překvapivě příjemná. Intuitivně se střídající polohy nejpřesněji odpovídaly věku kolem 14 let, kdy uvnitř nás ještě dřímá dítě, které si rádo hraje, ale už i zamilovaný dospělý. Anně Peřinové nahrává také její tělesná dispozice drobné slečny, čehož si je dobře vědoma a s od přírody danými nástroji komplexně pracuje ve prospěch postavy.
Moritze si Vladimír Pokorný doslova vychutnává. Nepřiznaný homosexuál si kompenzuje svoji zženštilost doplňky z dámského šatníku a nenápadnými doteky nechtěně vyznává své city Melchiorovi, který to vnímá spíš negativně a sám ho poučuje o ženském těle jako důležitém objektu pozorování. Jediné, na co se Moritz spoléhá, jsou školní výsledky, které ho motivují a díky nimž uniká před vlastními problémy, a slouží mu také jako záminka k rozhovorům s milovaným Melchiorem. Bohužel není úspěšný ve svém studiu, a ztratí tak nejspíš poslední naději na svou smysluplnou existenci. Pokorného Moritz jako blonďáček menšího vzrůstu pobíhá po jevišti a k naivním názorům a chaosu ohledně své vlastní orientace už mu chybí jen plyšový medvídek, jemuž by se snad mohl svěřit. Místo něj vytahuje pistoli a zastřelí se. Kontrast mezi postavami Pokorného a Březiny je prohlouben právě stylizací Moritze do plachého kluka s trhanými pohyby, pisklavým hlasem a vystrašeným pohledem.
Trojici doplňují vedlejší postavy matky Vendulky (Denisa Barešová), otce Moritze (Vojtěch Vodochodský) a spolužačky (Magdalena Kuntová), s poctivým dodržením nastavené stylizace a charakterů. Matka z výšky shlíží na svou dceru a upnuta nejen do šatů, ale i do svých konzervativních názorů odmítá své dceři osvětlit koloběh života. Pak může jen přihlížet, jak jí dítě umírá po nezdařeném potratu. S úzkoprsou, rádoby kamennou matkou Denisa Barešová neměla problém, naopak, přesně vystihla povýšenecký styl řeči i chůze postavy. U Magdaleny Kuntové už projev nebyl tak sebejistý, i když si s mladou promiskuitní slečnou pohrávala chvílemi velmi dobře. Nedostala jako postava moc prostoru a objevila se vlastně až v druhé polovině, takže chvíli trvalo, než si ji divák zařadil. Možná jen chybělo trochu více energie a sarkasmu, kterými v určitém okamžiku postava spolužačky vynikla.
Vojtěch Vodochodský si odříkal postavu otce v jediné scéně nad hrobem Moritze, kde skoro nezúčastněně obviňuje Melchiora z vraždy, ale daleko lépe se uvedl jako „kdosi“ z jiného světa, kdo Melchiora na konci příběhu zachrání před smrtí. Jelikož ani text jednoznačně neurčuje, co je to za postavu, ponechali tvůrci Vodochodského jako „herce bez role“ a ten během odklízení rekvizit, otevírání okna a přípravy ostatních na děkovačku jen tak mimochodem odvrátí smrt hlavní postavy. Zde bych asi pozitivně nehodnotila přímo výkon herce, ale nápad tvůrců na narušení dosavadní poetiky inscenace.
Wedekindovo Probuzení jara není takovým kalibrem jako například Shopping and fucking Marka Ravenhilla, ale možná jen proto, že je dělí 105 let. Na člověka žijícího na přelomu 19. a 20. století text zcela jistě působil jako skandální, protože si nikdo příliš nepřipouštěl existenci jakékoli jiné sexuality. Wedekindova vysněná doba, kdy se text bude hrát s humorem, tu však ještě zdaleka není. I v roce 2017 existují země, které dle svého oficiálního stanoviska nemají mezi svými občany homosexuály nebo kde je pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví ilegální, za všechny příklad Bělorusko nebo Indie. Někdo by mohl jistě namítnout, že to nejsou „západní“ země, tedy jiná kulturní tradice a náboženství. Takže my na západě jsme jiní? Nevím, zda by v Polsku, Irsku nebo v protestantské části USA souhlasili. Pokud bylo záměrem tvůrců opravdu tematizovat sexualitu jako takovou, zvolili až příliš odlehčený způsob. V inscenaci se příběh zdá divákům najednou vzdálený a mne osobně nepřekvapil žádným názorem na téma sexuality, dospívání nebo vztahů rodičů a dětí. Některé důležité zkušenosti mladých studentů se jevily spíše banální a kromě akcentovaného dospívání nevidím další podstatné téma inscenace. Ne že by to nestačilo, problémy máme stále stejné jako teenageři na konci 19. století, proto je rozhodnutí hrát o mladé generaci pochopitelné. V tom případě ale Wedekindův text nepovažuji za správnou volbu, jelikož nebyl jen líčením problémů mladých, ale otevíral pro tehdejší společnost mnohá tabu.
Probouzení jara
Katedra činoherního divadla
Autor: Frank Wedekind
Režie: Ondřej Štefaňák
Dramaturgie: Martin Satoranský
Scéna: Ondřej Štefaňák, Vojtěch Hanyš
Kostýmy: Vojtěch Hanyš
Hudba: Jan Hrubý
Produkce: Mia Kordová
Hrají: Anna Peřinová, Denisa Barešová, Magdalena Kuntová, Filip Březina, Vladimír Pokorný, Vojtěch Vodochodský
Premiéra: Inscenace vznikla jako bakalářská práce třetího ročníku režie-dramaturgie & druhého ročníku herectví katedry činoherního divadla DAMU.
Psáno z reprízy: 21. 3. 2017