Často se v příslušných kruzích diskutuje (a s novým programových schématem ČRo Vltava nyní ještě hojněji), jak by se měl rozhlas přibližovat posluchači, čím by ho měl oslovovat a co všechno rozhlas svým posluchačům dluží. Zřídkakdy však uslyšíme o tom, jaké má dluhy veřejnost, složená mimo jiné i z kritiků, vůči rozhlasové tvorbě.

Nová publikace Rozhlasová kritika a současné reflexe auditivní tvorby je prvním systematičtějším počinem ke zmapování rozhlasové kritiky od počátků rozhlasového vysílání až dodnes. Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková se spolu se svými kolegy a studenty rozhodla upřít pozornost na ty osobnosti, jež často na okraji zájmu pomáhaly ustanovovat rozhlasovou terminologii, zaznamenávaly hry - kvůli počátečnímu živému vysílání či pozdější cenzuře jinak nenávratně ztracené - a často napomohly k výraznému zvýšení kvality rozhlasového dramatického vysílání.

Publikaci však netvoří medailony významných osobností rozhlasové kritiky a soupisy jejich práce. Celek je sestaven z deseti samostatných studií od osmi autorů s tematicky odvážným rozpětím. O některých rozhlasových kriticích a jejich práci se tedy dozvídáme napříč několika texty, vyjma dvou pojednání Andrey Hanáčkové, která se rozhodla zpracovat svá témata více profilově a historický kontext propojila s příběhem jednotlivého kritika (viz dále). Do souboru všech studií uvádí čtenáře Přemysl Hnilička svým textem o devadesátileté historii knižní reflexe rozhlasové hry. Autor začíná u prvních pojednání o rozhlase (1935 Anna Patzaková-Jandová Prvních deset let Československého rozhlasu nebo 1936 Přemysl Rút Divadlo a rozhlas: Problémy rozhlasové hry) a končí publikovanou disertací Evy Schulzové z roku 2014 Původní česká rozhlasová hra po roce 1989. Následující texty se pokoušejí svá témata profilovat úžeji. Soustředí se na rozhlasovou kritiku 60. let, rozhlasové herectví (s obsáhlou rešerší Dismanových názorů na dětské rozhlasové herectví) nebo na režijní osobnosti – respektive reflexi jejich práce. Na příkladu posledně jmenovaného tématu (studie Zuzany Řezníčkové Rozhlasová režijní tvorba na stránkách českých periodik) můžeme ukázat jeden z možných metodologických postupů užitý u více publikovaných textů. Autorka podnikla rozsáhlý heuristický výzkum periodik zaměřujících se na oblasti umění (Přehled rozhlasu, Svět mluví, Literární noviny, Divadelní noviny, Plamen, Náš Rozhlas, Kulturní tvorba, Host do domu, Scéna, Tvar) a v jejich rubrikách se soustředila na články týkající se rozhlasové režie. Následně postihuje vývoj vnímání role rozhlasového režiséra na široké ploše od 20. let do vývoje po roce 1989. Dochází k tomu, co naznačuje již úvodní přehledová studie o rozhlasové hře a její knižní reflexi a co potvrzují i další texty: a sice, že zásadní vliv na rozvoj nejen samotné rozhlasové tvorby, ale i její reflexe měly česko-slovenské politické a společenské události v průběhu celého 20. století. Vrcholy (jak tvorby, tak kritiky) jsou pak spatřovány ve 30. a 60. letech. Současně nás text konfrontuje s alarmující poznámkou kritika a publicisty Jiřího Lederera (*1924) z roku 1961: „Jedna z hlavních příčin nevýraznosti rozhlasové režie je ta skutečnost, že se její práce vlastně vůbec nehodnotí…“

Tato věta nás vrací k dluhům zmiňovaným v úvodu. Čtenář má sice možnost selektivního čtení jednotlivých studií, ale k mnohem zásadnějším úvahám ho přivede čtení komplexní, z něhož nejvýrazněji vystupuje touha rozhlasových tvůrců po intenzivní systematické zpětné vazbě. Snadno bychom mohli tuto touhu tlumit tvrzením, že za vším stojí frustrace některých tvůrců z „vysílání do ticha“, situace je ale poněkud složitější. Rozhlasová studia dlouho neměla dostatečné teoretické, tedy ani terminologické zázemí, jež není zcela doplněno dodnes. Na jedné straně si obor dlouhodobě teoreticky vypomáhá u příbuzných umění, a na straně druhé se od počátku schizofrenně snaží vůči těmto oborům vymezit. Tato emancipace probíhala bohužel mnohokrát v historii znovu od začátku a byla soustavně přerušována komplikovanou politickou situací 20. století v Čechách, na což poukazují všichni autoři knihy věnující se českému prostředí. V období totalit rozhlas představoval silné masové médium a politický tlak byl o to silnější.

Že se nejedná o marné volání po kritice, ale naopak o volání zcela oprávněné a v důsledku prospěšné, ukazuje soustředěná studie Andrey Hanáčkové zaměřená na kritika, historika a publicistu Miloše Rejnuše (*1932). Jak konkrétně (a v tomto případě pozitivně) může rozhlasová kritika zasáhnout do dramatického vysílání? Na začátku 60. let Rejnuš drze, vytrvale a vizionářsky komentuje nedostatečné podporování nových autorů, kteří by pro rozhlas psali původní hry, jež budou klást důraz na autentický zvuk a využijí potenciál nově se rozvíjející stereofonie. Zanedlouho poté pojmenovává vznikající inovativní rozhlasová díla z dramaturgického okruhu Jaromíra Ptáčka jako „rozhlasovou novou vlnu“ a až do své tragické smrti v roce 1964 trpělivě reflektuje její úspěchy i neúspěchy. Tím, a to je zásadní, spoluutváří chápání a otevřenost posluchačů vůči „avantgardním“ tendencím 60. let projevujícím se důrazem na zvukovost a mnohem intimnější prostředí nových dramat.

Snad je alespoň trochu zřejmé, že publikace Rozhlasová kritika a současné reflexe auditivní tvorby nechce a ani nemůže zůstat čistě u tématu rozhlasové kritiky. Studie mohou být například prvním zběžným vhledem čtenáře do historie rozhlasové hry, jak z pohledu dramaturgického, tak z pohledu výrazových prostředků určovaných režisérem a realizovaných hercem. Současně jsou užitečným zásobníkem literatury, jež nemusí být ani pokročilejšímu zájemci o auditivní tvorbu notoricky známá. Čtenářskou pozornost částečně zatíží opakování historických souvislostí v každém dalším textu, jenž se časově rozkročí od počátků vysílání až po nynějšek. Zároveň je ale tento krok pojistkou při výběrovém čtení samostatných studií. Zkušeného znalce rozhlasové problematiky může znervóznět lehká rozkolísanost úrovní jednotlivých pojednání a ne zcela jasný princip výběru témat. Je to však daň za něco mnohem podstatnějšího, než je jednotný uhlazený styl. Mám na mysli praktickou ukázku klíčového a zde podařeného zapojování studentů do výzkumu. Tři z osmi autorů jsou posluchači Katedry divadelních, filmových a mediálních studií Univerzity Palackého v Olomouci a jedna autorka je studentkou Univerzity Hradec Králové.

Nesmí zůstat bez povšimnutí, že kniha do sebe zahrnula i dvě pojednání o rozhlasové kritice se zahraničním přesahem do Rakouska, Německa a Polska. Přestože jde o texty přehledové (u textu Současná polská rozhlasová kritika jde pouze o výčet periodik), nebylo, dle mého soudu, cílem redakce se pouze „evropsky rozmáchnout“. Zařazení jiných než výhradně českých témat odkazuje k faktu, že v minulosti (zejména před rokem 1968) byla česká rozhlasová tvorba na špičkové úrovni srovnatelné s produkcí v Anglii a Německu. Zřetelně to dokládá druhá studie Andrey Hanáčkové Rozhlasová publicistika a feature do roku 1989 v Čechách a na Slovensku, v níž opět na konkrétním příkladu, tentokrát Josefa Branžovského, ukazuje, že světové úrovně začala dosahovat i rozhlasová teorie a kritika, zjevně zásluhou velkorysého založení Studijního oddělení československého rozhlasu v roce 1960. Toto oddělení, čítající z dnešního pohledu neuvěřitelných čtrnáct stálých zaměstnanců (počet se proměňoval, ale každý pracovník měl vymezené své téma, jímž se soustavně zabýval), mělo za úkol vydávat odborné texty, publikace i vlastní periodika (Rozhlasová práce, Rozhlas ve světě, Studie a úvahy), realizovat výzkum, pořádat besedy u kulatého stolu a poskytovat tvůrcům potřebnou zpětnou vazbu. Opět však narážíme na násilné přerušení této progresivní cesty za světovou úrovní české auditivní teorie i tvorby, neboť to jsou spojené nádoby. Oddělení bylo zrušeno po deseti letech své existence a jeho pracovníci byli posláni do starobních či invalidních důchodů, případně emigrovali. A co hůře, podobné pracoviště nebylo dosud obnoveno.  

To všechno jsou dluhy, jež pociťuje rozhlasový tvůrce, posluchač i kritik. Není jich málo a na stavu zadlužení participuje, jak vyplývá z publikace, soubor více elementů. Jedním dechem je nutné dodat, že i nyní se reflexi rozhlasu věnuje pouze úzký okruh autorů. Často si kritickou reflexi poskytují samotní tvůrci, případně přispívají studenti a vysokoškolští pedagogové… ale „málo, sporadicky, nedostatečně, s autocenzurou“: to jsou frekventované výrazy bývalých i současných rozhlasových dramaturgů, dramatiků, redaktorů, dokumentaristů i vysokoškolských pedagogů. Celkem je jich patnáct a všichni odpovídali na anketní otázku „Jaký je Váš pohled na rozhlasovou kritiku?“ Odpovědi těchto mužů a žen s různorodým rozsahem od dvou odstavců po dvě strany uzavírají celou publikaci. Čiší z nich značná skepse, ale tím spíš může vydané dílo inspirovat k další práci. Připomíná nám, že v minulosti byl rozhlasový tvůrce a kritik v úzkém vztahu, snad i symbióze.

 

 

Bibliografická citace: HANÁČKOVÁ, Andrea a kol. Rozhlasová kritika a současné reflexe auditivní tvorby. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2016, 260 str. ISBN 978-80-244-4934-0.