Ve světě kritiky (a troufám si říci, že nejen té divadelní) je slušností, nepsaným pravidlem a jakýmsi elementárním pudem sebezáchovy, nedopustit se psaní recenze na inscenaci svých přátel. Bohužel se, zvláště na škole, této ošemetné činnosti člověk nevyhne a jednou se do toho jablka zkrátka musí kousnout. Vedle Jak na to Adama Ruta a Fernando Krapp mi napsal dopis Davida Šiktance byly Služky Kateřiny Glogrové jednou z bakalářských inscenací ročníku Jana Buriana na oboru režie a dramaturgie činoherního divadla na pražské DAMU. 

Na první pohled jednoduchý detektivní příběh Jeana Geneta o tom, jak se dvě služky pokusí otrávit svoji paní lipovým čajem, skrývá ve druhém plánu jistý způsob seberealizace prostřednictvím fikce. Dvě služky, sestry, jedné paní, si pro sebe odehrají v průběhu jednoho večera dramatického času pokřivenou holčičkovskou hru na služku a paní s tragickým koncem. Protože se Madam ve skutečnosti otrávit nepodaří a hra musí být dohrána, musí onen osudný čaj vypít jedna ze sester.

Kateřina Glogrová, jako režisérka inscenace, vsadila na dva silné stavební pilíře, z nichž tím prvním je nový překlad Markéty Machačíkové, která je zároveň dramaturgyní inscenace. Ať už záměrně, nebo šťastnou náhodou, povedlo se Machačíkové nenásilně aktualizovat jazyk hry a přizpůsobit ho tak postavám služek, které hrají velmi mladé herečky třetího ročníku. Druhým pilířem pak byla poměrně výrazná tendence k vizuální složce inscenace, která vstupuje do kontrastu s realistickým a přímým režijním postupem Kateřiny Glogrové, jež se záměrně vyhýbá jakékoliv symbolice, ať už skryté v rámci herectví nebo ve výpravě inscenace. Ostatně i scénografie Karla Čapka má charakter podřízený oběma těmto specifikům režisérky. Přes silný vizuální dojem, který vyvolávají - za červené záclony skryté - vysoké řady šatních tyčí, na nichž je navěšeno obrovské množství ramínek s látkami představujícími okázalou garderóbu Madam, jsou tyto dekorace čistě praktické a slouží výlučně herečkám a příběhu.

Důraz na zrakový vjem je pak nejvíce zřejmý recenze v samotném výběru hereček pro role obou sester. Klára Krejsová a Markéta Frösslová totiž mají, kromě svého zjevného talentu, „společné“ i tváře, což diváka automaticky nasměrovává k představě, že postavy na jevišti jsou skutečně sestry a současně je také tímto záměrným výběrem hereček dosaženo silnějšího pocitu surovosti gradující ve fantazírování obou postav. Herectví Krejsové i Frösslové je v inscenaci podmíněno příběhu dramatu a principu hry. Obě herečky hrají služky-sestry, jež si hrají hru na služku a milostpaní. S tím tedy souvisí občasné přehrávání v rámci postavy i zcela záměrné vypadávání z rolí. Jako by divák sledoval dvě malé holčičky na písku hrající si na maminky se vším co k tomu patří – včetně přirozeně vznikajících i uměle vytvořených hádek.

Při vstupu Michaly Ďurišové, představující Madam, pak nevstupuje do jevištního pokoje ta namyšlená a krutá zrůda, o jaké je prostřednictvím sester vyprávěno, ale především žena poněkud lehkomyslná, zahleděná do sebe a nemající nejmenší šanci pochopit, co se odehrává v hlavinkách jejích v podstatě zbožňovaných a na oko zbožňujících služtiček. Divák tak ztrácí půdu pod nohama, neví, které z žen má fandit, a čím více představení spěje ke konci, tím silněji pociťuje bizarnost krutého kolotoče střídání rolí, o to více, že se odehrává na divadle.

Kdybych tedy měla tuto inscenaci pojmenovat jedním slovem, bylo by to slovo „hra“ – v ideálním případě zacyklená sama do sebe. Jako by zpětně vlastně nebylo jasné, kdy postavy, herečky a režisérka hrají a kdy si hrají. Glogrová předvedla ve Služkách velmi precizní, až téměř dokonalé, řemeslo z hlediska principu divadla na divadle a je to právě toto předvedení řemesla, co jako divák očekávám od klauzur studentů DAMU. Přestože jsou klauzury veřejně přístupné a v mnoha případech nadále zůstávají na programu školních představení, jedná se stále o produkci, jež je zaštiťována půdou divadelní akademie a s tímto vědomím na ni také nazírám.

Režisérka jasně demonstrovala, že si nehraje na velkou filosofii a ještě větší umění, ale že (prozatím) využívá pouze těch scénických a režijních prostředků, ve kterých si je jistá, což u klauzurní inscenace oceňuji daleko více, než častokrát nejasnou snahu o osobité pojetí libovolného textu. Služky jsou poměrně zábavným, srozumitelným a sebejistým kusem, jemuž chybí v podstatě jen náznak jakéhosi osobitějšího rukopisu režisérky. Na jeho nalezení a ukotvení má ale Glogrová před sebou ještě dlouhé dva roky studia.