Poprvé jsem se se školní i mimoškolní tvorbou KATaPu setkala ve Winternitzově vile. Uspořádali zde Divadelní večer, v rámci něhož uvedli svá autorská minipředstavení a autorská čtení. Divácká cesta vilou se v průběhu večera proměňovala, od prvotního sledování představení v klasicky uspořádaném hledišti po aktivní procházení prostorem a poslouchání autorských čtení na různých místech po domě, jež si tvůrci zvolili tak, aby s texty korespondovala. Večer zahájily Fragmenty z fragmentů Kafky, vyprávěné příběhy, které vybrali a uspořádali účinkující Václav Wortner, Růžena Štanclová, Karolína Plachá a Olga Mikulska. Absurdita próz židovského spisovatele se pojila s atmosférou vily, již museli původní majitelé roku 1941 opustit a už nikdy se do ní, ani po příchodu z Osvětimi, nevrátili. Od ochromujícího smutku nad tímto osudem však přednašeči záměrně odváděli pozornost objeveným Kafkovým humorem. Pět židlí, pět herců v civilu, pět drobných příběhů. Nic než malá gesta rukou – vše stálo na autorském přednesu. Sledovala jsem skvěle budovaný vývoj příběhů, zakládající se na porozumění zvoleným textům, precizní práci s tempem, pauzami i gradací a perfektní artikulaci. S minimálními prostředky dosáhli poutavého a živého vyprávění podněcujícího diváckou představivost. Bylo zřejmé, že tento prastarý žánr vypravěčství, nepodléhající dnešnímu vizuálně překombinovanému světu, jim byl skutečně vlastní. Jakmile herci odpřednášeli svou část, volně přešli do pozice diváka sledujícího výkon kolegů. Tato zkušenost mě vedla k přemýšlení nad svébytným hereckým přístupem katedry, který se mi více ozřejmil díky autorským minipředstavením.
            Ta byla připravována v rámci školních klauzur a jejich zadání mohlo být vždy dvojí: tematické, nebo pouze časově vymezené (nejčastěji délkou deseti minut). Jádro tvořilo režijní a herecké zpracování vlastního textu. Ani v těchto výstupech se nepracovalo s významotvornými kostýmy ani rekvizitami, v popředí opět bylo jen hercovo tělo, řeč a hlas. Příznačným se stalo, že autorský vklad často ústil do osobního pojetí. Autorka Sára Friedlaenderová se vrátila do dětských let a znovu si připomněla silný zážitek jedněch Vánoc, o kterých se dozvěděla, že dárky nosí rodiče a že pokud vypustí do volné přírody kapra koupeného na trhu, tak ryba skoro určitě umře. Jana Blahníková ztvárnila část svého života předcházejícího přihlášení se na KATaP - rozchod s chlapcem a návštěvu staré cikánky, která jí vyvěštila budoucí studium na umělecké škole. Náměty mohly působit poněkud banálně, byly ovšem interpretovány s nadhledem, vtipně a sebeironicky, s hlavním důrazem na celkovou výstavbu výstupu. Specifikum osobní výpovědi se totiž pojilo s dalším svébytným vkladem, hereckým přístupem, založeným na odstupu od vlastního textu. Autor sice vycházel sám ze sebe, z toho, co mu bylo nejbližší, ale následně k tomu zaujímal odstup. Nhung Dang svědčila vietnamsky, anglicky a česky o stereotypech týkajících se Vietnamců žijících v Česku i o tom, jaké to je, cítit se jako banánové dítě – se žlutou slupkou a bílým vnitřkem. Snad to byl právě onen specifický herecký přístup založený na neztotožnění se s postavou, který přispíval k tendenci mluvit s nadsázkou i o věcech vážných, jelikož humor a nadhled byly výsadou skutečně všech mnou zhlédnutých představení, ať už ve vile nebo na festivalu, a staly se pro mne význačným rysem KATaPu.

 

„Hlas, pohyb a řeč,“ zdůraznila základní psychosomatické disciplíny a kvality, s nimiž na KATaPu během studia pracují, pedagožka Ivana Vostárková v rámci úvodu festivalové dílny Výchova k hlasu. „Jsme tiší, za chvíli budeme hlasití,“ započala společnou práci důrazem na poznání sebe sama. Jsem vybídnuta, abych chůzí po místnosti prohlubovala citlivost vnímání ke svému tělu, představuji si svou kostru a činnost svých svalů, vnímám dech, který uvádí mé tělo do pohybu. Snažím se nehodnotit, ale pojmenovávat. Na hlase se prý pozná, jak se chovám k sobě samé, a tak sleduji, co jsem během života nasbírala. Během celého workshopu jsme pracovali s představou předcházející před stavem, dále pak s tělem jako dobře naladěným nástrojem a s hlasem jako vykonavatelem představy, která dopomáhá ke kýženému hlasovému projevu: vyhazuji do vzduchu imaginární tenisový míček a za hlasitého „pink!“ ho odpaluji. K milému překvapení vydávám velmi vysoký tón s námahou naprosto minimální a neúměrnou té, kterou běžně vynakládám při zpěvu ve vyšších polohách. Při soustředění se na jinou činnost vycházel hlas docela nenuceně jako vedlejší produkt. Díky práci s představou činnosti i uvědoměním si toho, jak dobře je mé tělo stvořeno a jak je způsobilé, zakouším, jaké to je, vydat se „cestou vlastní mohoucnosti“, jak si workshop dle anotace předsevzal.

Tříhodinová česko-anglická dílna Body and voice vedená pedagožkou Michaelou Raisovou byla zaměřena z velké části na to, jak postavení těla ovlivňuje náš dech a uschopňuje hlas. Trochu nuda, řekla jsem si zprvu. Dýchací techniky a pohybová cvičení mě však s důrazem na nutnost správné kondice postupně a jistě dovedly k cíli, jejž si workshop předsevzal. Práce začala dýcháním spojeným s opakovaným vyslovováním trojice znělých a neznělých souhlásek. V různých tělesných polohách jsem při jednotlivých souhláskách sledovala zřetelné ochabování svalstva a vysílení nebo naopak intenzitu dechu, vytrvalost a oporu svalového aparátu. Následně jsem byla vedena vnímat, jak slyším sebe, jak mě slyší ostatní a jak slyším já je. Důležitými se pro mě stala cvičení na vzájemné reagování v prostoru: se dvěma účastnicemi jsme stály na metr vzdáleny vedle sebe, viděly se pouze periferně, před námi v dálce se na nás dívali zbylí účastníci workshopu. Cílem bylo reagovat na impulz druhého – nejdříve pouze prostřednictvím několika pohybů (kroku vpřed, sednutí, lehnutí či otočení), později i určenými slovy (ano, ne, aha a ahoj). Čekala jsem na impulz svého těla. Objevila se touha udělat krok vpřed – vnesla jsem podnět do hry a skutečně, další dvě účastnice na něj bezpečně reagovaly. Neviděly jsme se, a přesto jsme byly propojeny. Vznikla mikrosituace, ve druhém kole i drobný příběh. Vše bylo završeno reflexí účastníků-diváků, jejichž úloha na KATaPu není nikdy opomíjená. Přestože pro mě byla anotace k workshopu zprvu poněkud abstraktní - „zkusíme se naladit na rozpoznávání okamžiku, kdy ‚to něco‘ vzniká,“ - postupně jsem byla účastná přerodu, v němž jsem naprosto přirozeně a bez jakéhokoliv ostychu došla od sebe samé k blízkému hereckému partnerskému kontaktu s neznámými druhými.

            Posledním z mnou navštívených workshopů, který doplňoval zmiňovanou triádu hlasu, pohybu a řeči, byl seminář vedený profesorem Přemyslem Rutem zvaný Dílna autorského čtení. Přestože se ho účastnili i studenti KATaPu, texty četli pouze návštěvníci. Ti, kteří přinesli svůj text a rozhodli se jej před ostatními přečíst, stejně jako my, jejich posluchači, jsme byli zkraje seznámeni se dvěma pravidly: Není dovoleno text na úvod komentovat, ani nic vysvětlovat. A dále, po přečtení vždy přichází otázka: „Co jsme slyšeli a jak?“ Díky této dílně jsme se tak seznámili s podstatou jednoho z hlavních předmětů KATaP zvaného Autorská tvorba, který se zaměřuje na kultivaci písemného projevu. Dokud je text pouze napsán, autor si jím nemůže být jist, ale když ho veřejně přednese, pustí jej do těla a gest, setká se s ním znovu a jinak. Některá místa (literární slova, „vyčtená a příliš velká“) v tu chvíli začnou být až nesnesitelná. A právě kvůli takovýmto momentům se dělají autorská čtení. S cílem pokročit s textem tam, kde je komunikativní, a ne tam, kde ho autor chtěl mít. Cílem této dílny, a také odvážlivců, kteří se jí aktivně zúčastnili, bylo učinit svůj text srozumitelným; nešlo o herecký výkon, ale o přečtení – důsledné a zřetelné, o objevování tempa textu. Přirozenou obrannou reakcí byl však mnohdy spěch, který bránil sledovat text do detailů i hlubšímu zážitku. Od účastníků pak na otázku „Co jsme to slyšeli a jak?“ zaznívaly většinou krátké odpovědi typu: „Reflexe,“ „deníkové záznamy,“ „pohádka, ve které chyběla pravidla,“ „bojácné,“ „unášené pocity.“ Od studentů KATaPu pak přicházela zpětná vazba hlubší, daná v souvislosti s jednotlivými žánry, vyjadřující se blíže k samotné četbě. Souznění s texty bylo od posluchačů patrné: legraci a hru se slovy přijímali s nadšením, entusiasmem a přejícností. Podle přijetí se tedy autor dozvídá, co napsal, a záleží na něm, zda chce na svém původním záměru trvat. Podstatou semináře jsou týdenní opakování, díky kterým zkušenost zraje dál, což vede k tomu, že právě v tomto předmětu se často nachází základ pro klauzurní výstupy studentů.

Studenty KATaPu se stávají převážně absolventi vysokých škol a, jak jsem mohla na základě drobných zkušeností seznat, tímto způsobem je k nim ze strany pedagogů také přistupováno. Ve spolupráci napříč ročníky proto bez obtíží zabezpečují celou produkci festivalu, účinkují v představeních, účastní se workshopů a jsou autory i té poslední sušenky čekající na diváka v provizorním občerstvení ve foyer školního divadla. Jsou to dost možná odpovědnost a samostatnost, co tvoří onu základnu pro vznik autorské tvorby. Dle mého lze ale za tím tušit daleko hlubší zdroj. Víru v krásu stvořeného člověka, jeho osobitost a mohoucnost. „První verš je vždy od Boha,“ citoval v dílně profesor Rut známý výrok, „co se však za ním skrývá a kam to chce jít dál, je otázka náročného hledání,“ neopomněl dodat. Slyšet a být slyšen – na to musejí být dva. Ať už se jedná o herce a vnitřního partnera, herce a diváka nebo čtenáře a posluchače. A právě o tomto otevřeném autorském životním hledání a slyšení se nablízko a navzájem je pro mne setkávání s KATaPem.