Byla by jistě velká škoda v Hybris ukončit rubriku Dialogy poté, co vznikly rozhovory s pedagogy, absolventy a studenty všech kateder DAMU. Vždyť i na opačné straně Karlova mostu jsou na jedné z fakult naší školy obory, které se věnují divadelní tvorbě! S redakcí jsme se proto rozhodli vyzpovídat i členy dalších kateder. Začínáme s pedagogy Katedry nonverbálního divadla  - se živelnými muži plnými elánu, kteří zcela vyvracejí zobecnělá tvrzení o tom, že je pantomima zkostnatělá. Prvním z nich je vedoucí katedry doc. MgA. Adam Halaš, Ph.D., druhým Mgr. Štefan Capko a třetím MgA. Tomáš Kasprzyk.

 

Historie katedry:

„V roce 1975 vznikl na Katedře tance samostatný studijní obor Choreografie pantomimy, jehož zakladatelem a vedoucím pedagogem byl český mim Ladislav Fialka. Po Fialkovi přebral vedení oboru Ctibor Turba, který v roce 1992 na HAMU založil samostatnou Katedru nonverbálního a komediálního divadla a vedl ji až do roku 1999. Turba pokračoval v rozvoji oboru po Fialkovi a přišel s širší koncepcí nonverbálního divadla a komedie. V roce 1999 vedení katedry přebral Boris Hybner, který byl jejím vedoucím až do roku 2010. Pod jeho vedením se výuka zaměřila na základní žánry mimického divadla – pantomimu, clownerii a grotesku – a název katedry byl roku 2009 změněn na Katedru pantomimy. V roce 2010 se do vedení katedry dostal Adam Halaš, který toto místo zastává dodnes. Pod jeho vedením se Katedra pantomimy přejmenovala na Katedru nonverbálního divadla, na níž se pedagogové ve výuce zaměřují jak na základní žánry, tak i na další současné žánry mimického divadla, jako jsou fyzické divadlo a nový cirkus.“

 

Mgr. Štefan Capko

Co pro vás představuje pantomima?

Pantomima mi rozhodně nepřijde stará nebo zkostnatělá, jako hodně lidem dnes. Vidím ji jako deštník, který se rozevírá nad mnoha styly, které čerpají z výrazu těla. Je to komplexní pojem, který zastřešuje mnoho veskrze divadelních, tanečních až cirkusových stylů. Do pantomimy patří například tělesný mimus, iluzivní mim, čistý mim, clownerie, groteska, prostě všechny obory, v nichž je hlavní vizuální složka a pohyb, který vypráví. Je to rodina stylů, do níž patří například i break dance nebo street dance.

Lidé často říkají, že pantomima je umění pohybu, ale umění pohybu je tanec. Pantomima je umění postoje, a ten postoj je společný mimovi i herci. Když herec postoj nepoužívá, tak je postava, kterou hraje, nečitelná. Najednou je příliš obecná a zůstanou z ní například pouze slova. Myslím si tedy, že by každý herec měl znát základy mimu, a nejen rytmiku a koordinaci pohybu.

 

Jak vzpomínáte na svá studia na zdejší katedře a v čem se lišilo její vedení od toho dnešního?

Na katedře, která v té době nesla jméno Katedra nonverbálního a komediálního divadla, jsem studoval mezi lety 1993 – 1997, čili za vedení pana Ctibora Turby. Zásadní rozdíl byl v tom, že se zde vyučovalo tzv. projektovým systémem, to znamená, že všechny ročníky pracovaly s profesorem Turbou na jednom projektu, a přitom měly svoje individuální technické předměty.

 

Později jste se na katedře začal profilovat i jako pedagog…

Na katedře jsem začal učit za vedení Borise Hybnera a podílel jsem se zde na vytvoření tzv. stylového modelu vyučování, podle kterého se v okleštěné podobě na katedře učí dodnes. Spočívá v tom, že studenti v jednotlivých ročnících procházejí různými styly. Nejprve jsou to styly s pevnými pravidly, od nichž v pátém ročníku dochází ke svému autorskému tvaru. V prvním ročníku se učily všechny styly čistého mimu, jako například tělesný mim. Ve druhém ročníku clownerie jako první malý autorský tvar, kdy studenti hráli už určitý charakter a s maskou, poté commedia dell’arte, maska a groteska a na závěr autorský projekt. Dnes už se neučí například commedia dell’arte ani maska.

 

V současné době vyučujete clownerii ve druhém ročníku. Čím vás tato disciplína přitahuje?

Clownerii učím od roku 1999 a od té doby mi pod rukama prošlo přibližně dvě stě padesát klaunů. Klaunský nos má tu magickou moc, že otevře člověku srdce a odhalí v něm jednu skutečně dobrou komickou figuru, kterou je jeho originální smysl pro humor. Právě to se studenty ve druhém ročníku krok za krokem objevujeme od prvních krůčků, od nasazení nosu - „té nejmenší masky na světě“. Proč je to zrovna nos, který dokáže člověka otevřít? Proč ne třeba brada nebo oko? Tuto otázku si klademe, a když jsou studenti šikovní a pracovití, můžeme postupně dojít až k nějakému divadelnímu tvaru.

 

Čeho si u uchazečů všímáte na přijímacích zkouškách nejvíce?

Já osobně si u jednotlivých uchazečů nejvíce všímám smyslu pro humor. Talentové zkoušky jsou ale velmi křehká a složitá alchymistická záležitost. Věřím však, že talent se nakonec vždy prosadí!

 

Pozorujete u svých studentů na zdejší katedře nějaký posun v tom, kam chtějí směřovat? Tíhnou například k dnes populárnímu novému cirkusu?

Nejprve bych rád upozornil na jeden rozdíl. Pokud se bavíme o pantomimě a novém cirkusu, musíme rozlišovat tělo akrobatické, které vzešlo ze sportu, a tělo poetické, které má právě mim. Dalo by se říci, že tělo akrobatické je schopné nás odlehčit od přízemnosti, vyletět kamsi, odlepit se od země a pokořit gravitaci. Tělo tanečníka je mrštné a silné. Tělo poetické je naopak křehké a mim jím vyjadřuje jemné stavy na hraně mezi životem a smrtí, mezi svědomím, trestem, zločinem, myšlenkou, hříchem. Každé z těch těl má svůj úkol a každé z nich spolu může tvořit drama a je o něj větší nebo menší zájem.  Zájem o nový cirkus tady určitě je, ale musíte na to mít připraveného interpreta, což mim z naší katedry není.

 

Jak je to se studiem pantomimy na vysokých školách na Slovensku, odkud pocházíte?

Když se v roce 1993 rozdělilo Československo, tak jsem hrál pantomimu nejdříve s amatéry, poté i v profesionálním divadle a potom jsem ji chtěl studovat. Přihlásil jsem se tedy na zdejší katedru (druhou možností byla v Čechách Konzervatoř Jaroslava Ježka), protože na Slovensku žádná taková nebyla a není dodnes. Jediné, co na Slovensku stále funguje, je široké hnutí amatérů, jehož součástí jsem byl už i já.

 

Jaké si myslíte, že mají studenti vašeho oboru po škole uplatnění?

Nejdříve musí být dobří ve svém umění, a potom se musí chtít prosadit. Kdo si co utrhne, to bude mít. Musí se snažit sami, venku za dveřmi školy na ně nikdo nečeká!